Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dcera osudu 9. kapitola

18.03.2010 (10:15) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3457×

9. kapitola – Pouto, jež spojuje tvou skutečnou rodinu, není v krvi, ale ve vzájemné úctě a radosti vašich životů. Málokdy vyrostou členové jedné rodiny pod jednou střechou.

Zůstal jsem překvapeně stát a sledoval odcházející Bells. Nevím proč jsem ji nechal jít, ale cítil jsem se divně. Jako by někdo vzal všechny mé pocity a odsunul je stranou. Pak můj zrak padl na malou blonďatou holčičku. V očích měla slzy a se strachem si mě prohlížela. Z ničeho nic se mi všechny pocity vrátili a domem se rozlehl dětský pláč. Nevěděl jsem co mám dělat, jak se zachovat a hlavně co říct. Díval jsem se na plačící dítě a snažil se zahnat tu strašnou bolest ztráty, ale tentokrát byla intenzivnější než tehdy, když jsem ji musel opustit poprvé. Tentokrát jsem jí mohl zachránit a přemluvit ji, aby zůstala, ale nedokázal jsem to. Ale taky jsem věděl, že kdybych to udělal ohrozil bych tuhle milující rodinu. A to bych taky nikdy nedopustil. Znovu jsme se podíval na tu holčičku… na mou dceru. Esme k ni přišla a lehce se ji dotkla, ale holčička ustoupila a více se namáčkla na zeď.

„Kde… kde je maminka?“ zeptala se plačtivě a přitom mě propalovala pohledem. Rozešel jsme se k ní a lehce si ji přitáhl do náruče. Neprotestovala. Cítil jsem se stejně hrozně jako ona. Plakala mi v náručí a já ji konejšivě kolébal.

„To bude dobré maličká, máma se jednou vrátí.“ Mírně se zachvěla.

„Ale říkala, že nikdy neodejde a najednou je pryč,“ znovu se rozbrečela a mě zasáhla vlna smíšených pocitů. Bolest. Ztráta. Nenávist. Láska…

Podíval jsem se po své rodině. Dívali se na mě zvláštně. Esme jako vždy mateřsky, Carlisle s pochopením, Alice a Edward byli trochu vyplašeni, Emmett se tvářil divně a Rose naštvaně. Pomalu jsme vstal a dívenku jsem přenesl na gauč. Nechtěla se mě pustit, ale nakonec zůstala sedět.

„Jaspere vím, že toho je na tebe moc, ale kdo vlastně jsi a kdo je Bella?“ zeptal se mě Carlisle. Zmučeně jsem se na něj podíval.

„Máma mi o tobě hodně vyprávěla…“ pošeptala holčička. Snažil jsem se na ni usmát.

„A copak ti vyprávěla?“ zeptal jsme se jí. Podívala se na mě těmi azurovýma očima. Barvu měla po mě když jsem byl ještě člověk, ale tvar měli jako Belliny oči. Celá rodina nás sledovala. Cítil jsem ty podivné emoce. Ale byly hlavně uvolněné. Ale má bolest zůstávala.

Dívenka se nervózně zavrtěla, ale pak z kapsy vytáhla pomačkanou fotku. Když mi ji podávala poznal jsem ji. Byla na ní Bells a já, tehdy nás vyfotila Jane. Brala to jen jako srandu, netušil jsem, že ji opravdu vyvolala. Díval jsem se do obličeje mé Bells, teď bych dal vše za to, aby tu mohla být s námi.

„Máma říkala, že jsi zemřel, že její za to může její táta. Máma tě má moc ráda, cítila jsem to. Pokaždé když o tobě mluvila…“ odmlčela se a podívala e na mě. Takže mě opravdu milovala? A já odešel bez toho, abych o ni bojoval? Jsem takový odporný pokrytec!

„Tati?“ Při tomhle oslovení jsem sebou škubl. Opravdu mi řekl tati? Tázavě jsem se na ni podíval.

„Proč máma musela odejít?“ Tohle jsem věděl moc dobře. Její otec, její odporný otec, který nás rozdělil. Donutil mě odejít a tím nevidět mou dceru vyrůstat. Její první krůčky, první slova, první úsměv.

„To by mě taky zajímalo,“ ozval se Edward. Střetl jsem se s jeho pohledem. Celá rodina se zaměřila na můj obličej. Otočil jsem zpět ke své dceři, nechtělo se mi mluvit, když se takhle na mě dívají.

„Jassmin máma udělala to co považovala za správné. Nevím jestli ti vyprávěla o jejím otci, ale musíš pochopit, že je to opravdu moc zlý upír. Celou její věčnost ji držel pod zámkem. Schovával ji před okolním světem, aby se jeho chyba neviděla. A tam jsem ji potkal já, ale když se její otec dozvěděl o našem vztahu, dal mi nabídku, která se nedá odmítnou. Víš musel jsem odejít. Mám maminku rád a možná teď nechápeš co se děje, ale až budeš větší pochopíš to.“ Lehce jsem ji přejel rukou po tváři. Pořád se na mě dívala a pak jsem slyšel jak ji zakručelo v žaludku.

„Zlatíčko připravím ti něco k jídlu co ty na to?“ ozvala se Esme. Jassmin chvíli váhala a přejížděla pohledem z jednoho po druhém, ale pak jen přikývla a vydala se s Esme do kuchyně.

„To byla dost zkrácená verze že?“ ozval se Carlisle. Přikývl jsem.

„A řekneš nám všechno? Jsme tvá rodina, měli by jsme to vědět.“ Znovu jsem jen přikývl. Ale nevěděl jsem jak začít. Zase.

„Bellu znám už dlouho. Poznali jsme se ve Volteře…“ pohledl sem jim do tváří. Carlisle mi naznačil, že můžu pokračovat.

„Dostal jsem rozkaz od jejího otce ji hlídat. Opravdu jsem jí v té době nenáviděl, ona byla přesně ten typ co je mu všechno jedno. Chovala se nezodpovědně a tak jsem ji dostal na starost. Oni věděli o naší nenávisti, proto jsem jí musel hlídat na každém kroku…“

„Co dělala takového, že jsi ji musel hlídat?“ ušklíbl se Emmett.

„No…“ teď mě docela dost vyvedl z míry. To pravdu mám říct všechno?

„To, to bylo tak zlé?“ pokračoval Emmett.

„Nejde o to jak to bylo zlé, ale jejímu otci opravdu přešla trpělivost. V tomhle se mu opravdu nedivým, kdyby to samé dělala má dcera…“ automaticky jsem otočil hlavu směrem ke kuchyni.

„Když už jsme u jejího otce, pořád jsi nám neřekl kdo je to,“ ozvala se Alice. Znovu jsem nedokázal odpovědět. Tušil jsem, že se jednou zeptají, ale nevím jestli je dobrý nápad, aby to věděli.

„Já… není to dobrý nápad… ale stejně se to jednou dozvíte. Víte hodně dlouhou dobu to skoro nikdo nevěděl a pak už jen nejbližší tria. Už jen kvůli tomu, že je dcerou jednoho z jich…“

„Cože? To je jako dcerou…“ začal Carlisle.

„Markuse…“ dodal jsem. Zůstali chvíli vyjeveně stát. asi tomu nechtěli věřit. Tak jako já tehdy, když mě vzali do gardy.

„To je zajímavá informace, jak je stará? Nepamatuji si ji a to jsem byl ve Volteře docela dost dlouho.“

„Jak jsem říkal, drželi ji dlouhou dobu pod zámkem. A pokud jde o její věk je to něco přes tři století.“ Další udivené pohledy.

„Tolik tajemství od těch co určují pravidla. To kdyby se provalilo, tak mají asi velký problém,“ smál se Emmett.

„Tohle není sranda Emmette! Kdyby se to provalilo najdou si toho kdo to řekl a nechtěj vědět co s ním udělají,“ zavrčel jsem na něj.

„A co tedy Bella udělala tak špatného, že jsi ji musel hlídat?“ pokračoval Emmett a snažil se nahodit vážný obličej. Ale jeho pocity ho velmi dobře zradili. Nechápu jak dokáže z každé situace vyjít ze smíchem.

„No dejme tomu, že Bella byla dost oblíbená u mužů… no a když to začala zkoušet na Ara, tak ji to Markus zatrhl.“ Když jsem to říkal díval jsem se do země. Nechtěl jsem jim to říct, ale raději takhle, než aby mezi námi byli další tajemství.

„To jako, že se pokoušela sbalit Ara? Toho Ara?“ Tentokrát to Emmett nevydržel a začal se smát naplno. Zavrčel jsem na něj a okamžitě se smát přestal.

„Jestli chceš vědět všechno tak mě nepřerušuj, je to pro mě dost těžké i bez tvých komentářů!“

„Promiň… pokračuj,“ zašeptal a sklopil hlavu.

„No prostě jsme měl Bellu hlídat, nebylo to pro mě lehké. Cítil jsem z ní tolik nenávisti, ale taky se mě pokoušela svést. Odolával jsem celý rok a pak jsem se prostě neudržel… následky snad nemusím popisovat.“ Podíval jsem se do jejich tváří a netvářili se nijak zvlášť. Povzdechl jsem si.

„Ze začátku jsem ji opravdu strašně nenáviděl, ale čím déle jsme byli spolu tím víc pro mě znamenala. A když jsme si konečně uvědomili, že jsme jeden pro druhého stvořeni, jsem musel odejít.“

„Proč jsi ji nevzal sebou? Odešla by ne? Jestli tě miluje určitě by šla,“ řekla Alice.

„Ano to já vím, že by šla. Ale dostal jsem nevybranou. Buď její život nebo můj odchod. Možná jsem byl zbabělec, ale nechtěl jsem, aby ji ublížili. A oni by to udělali. Nenávidí ji víc než tehdy já. Je to po ně chodící atomovka…“

„Tak proč si pro ni přišli? Proč ji nenechali normálně žít?“ ozvala se Rose.

„Markus je na ni až moc upnutý. Má ji spíše jako domácího mazlíčka. Nenávidí ji, ale je to jeho dcera…“¨

„Proč jsi nám to neřekl dříve?“ zeptal se Edward, „jsme jedna rodina pamatuješ?“

„Já… měl jsem strach. Nevěděl jsem jestli mě přijmete mezi sebe, když budete vědět odkud jsem pocházel…“

„Každý má možnost volby, neodsoudili by jsme tě za to,“ řekl mírným hlasem Carlisle.

„Já… já se omlouvám, udělal jsem hodně chyb, kterých teď lituji. Ale teď se musím postarat o rodinu a udělám vše co bude v mých silách, abych získal Bellu zpět. Mám dceru a ona potřebuje jak mě tak její matku. Je to zázrak to o se mezi námi stalo a chci to ochránit.“

„Pomůžeme ti. Jsi jeden z nás a ať budeš chtít udělat cokoliv budeme stát při tobě.“ Podíval jsem se svému adoptivnímu otci do očí a pochopil jsem, že to myslí smrtelně vážně. Věděl jsem, že s touhle rodinou po bodu zvládnu cokoliv. Konečně jsem v nich měl stoprocentní oporu… ale nevím jestli je chci až tak moc ohrozit… nezaslouží si zemřít za mé chyby… ale nebýt těch chyb možná bych tu ani nestál a možná by tu nebyla ani ta malá holčička, která tu teď stála s obloženým chlebem v ruce. Musel jsem se usmát. Ano vydáme se na složitou cestu… na cestu za láskou…

Doufám že jsem Vás aspoň trochu potěšila.

Opravdu mám doma těžkou situaci tak mě prosím omluvte, kapitoky budou přibývat pomaleji...

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dcera osudu 9. kapitola: