Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dej si na mě bacha, Edí! - 11. kapitola

30.07.2011 (07:30) • VampE4B • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 1634×

Z minula:

„Občas se její schopnost opravdu hodí,“ zasmála jsem se.

Pohled Belly:

Oblékli jsme se do věcí, které ležely na schodech. Musela jsem ale neustále po Edwardovi očkem pokukovat, protože vypadal přímo božsky. Stále jsem nemohla uvěřit tomu, že mě tenhle kluk miluje, že je jen a jen můj. Neodolala jsem, a když si začal oblékat košili a zapínat si u ní knoflíčky, vydala jsem se k němu. Rukama jsem mu zaplula pod košili, zezadu je spojila a objala jsem ho. Hlavu jsem si položila na jeho hruď a snažila se zaslechnout srdce. 

Nic jsem neslyšela, ale přesto jsem věděla, že tam je. Musí. Někdo jako on srdce jisto jistě má. Edward mi prstem nadzvedl hlavu. Podívali jsme se navzájem do očí a já se v těch jeho začala okamžitě topit. Vzpomněla jsem si na jeho tělo, doteky a slastné volání mého jména, které Edward vzdychal při našem milování. Vzpomínala jsem na jeho penis, který se vzrušeně tyčil nahoru. Byl nádherný. Na Edwardovi je prostě vše perfektní. Mírně jsem zčervenala.

Edwardovi vzrušením zčernaly oči a hladově mě políbil. Ani jeden z nás nepotřeboval vzduch. Mohli bychom se tak líbat do nekonečna, ale to by nás nesměla vyrušit Alice.

„Bello, něco ti přišlo,“ pověděla mi, ale mně bylo to fuk. Na chvíli jsem se sice od Edwarda odlepila, ale hned jsem se mu zase přisála na rty a divoce ho líbala. Jazykem jsem obkroužila tvar jeho rtů a tím si vyžádala vstup do jeho pusinky. Kroužila jsem svým jazykem kolem toho jeho a Edward vzdychl.

Vzrušeně jsme je zamotávali do sebe, jenže to by nebyla Alice, kdyby se vzdala tak rychle.

„Belllllooooooo,“ zakřičela mi těsně u ucha. Hrdelně jsem zavrčela, chytla Edwarda za paži a hrubě jsem si ho hodila na záda. Jedním plynulým skokem jsem nás přesunula na střechu jejich vily a znovu jsme se mohli věnovat naší předchozí činnosti. Edward mi sjel rukama k bokům a přitáhl si mě za ně blíž. Ty moje sklouzly na jeho parádně tvarované pozadí a uvelebily se v zadních kapsách kalhot. Edward zavrčel a začal mě dychtivě hladit po zadečku a tisknout se na mě. Tentokrát jsem zavrčela já. Pokračovali bychom takto klidně dál, ale zezadu mě najednou chytily dvě silné paže a odtáhly mě. Ty paže samozřejmě patřily Emmettovi. Edwarda už držel Jasper. Vzbudil se ve mně pud sebezáchovy a vzápětí ležel Emm pode mnou a já jsem se mu chystala urvat obě ruce.

Až teď jsem si uvědomila, co dělám, a rychle ho pustila.

„Bello, to nebylo vyrovnaný! Já jsem nebyl připravenej,“ snažil se obhájit Emm.

„Aha, tak mi řekni, až připravenej budeš… Jelikož já jsem vždycky.“ Sladce jsem se na něj usmála. Na jeho tváři se střídaly pocity stejně tak rychle jako myšlenky v jeho hlavě. Dala jsem mu čas to vstřebat. Když si uvědomil, jak to nejspíš vyznělo, začal koktat.

„Ne, Bello, to já taky, víš… já jen, že jsem myslel, že už jsi zpacifikovaná a prostě, no… víš. Dobře, tentokrát jsi nade mnou vyhrála, ale příště s tím nepočítej,“ pohrozil mi. Uchechtla jsem se a pustila ho. Otočila jsem se na tu malou mršku a dost nabručeným tónem jsem se ji zeptala.

„Tak co chceš, Alice, že to nemohlo počkat ty dvě minuty?“ zeptala jsem se jí a přitom přešla k Edwardovi.

„Přišel ti dopis od nějakého Davida, že prý tě rodiče zvou na oslavu tvých narozenin a že si vynahradíte tu dobu, co jsi musela být pryč. Omlouvá se ti za to, co ti provedl, a chce to zkusit od znova,“ říkala Alice a já nemohla věřit vlastním uším.

David… S ním jsem kdysi prožila ty nejnádhernější chvíle v celém mém životě. Neustále na mě ale naléhal, že bychom se mohli ve vztahu posunout dál. Chtěl se mnou zakusit tu slast, kterou jsem před pár hodinami prožila s Edwardem. Ale já jsem ho odmítla s tím, že ještě nejsem připravená. Naštval se a odešel. Myslela jsem si, že se za chvíli uklidní, a taky že jo. Měli jsme se skvěle a já si už myslela, že by on mohl být ten pravý. Chtěla jsem mu dát to, co tam moc chtěl. Chtěla jsem mu dát své tělo. Šla jsem k němu domů, abych se s ním poprvé pomilovala. Tehdy mi zlomil srdce. Načapala jsem ho s mou nejlepší kamarádkou. Mary sice říkala, že ji svedl, jelikož to byl jeho dar, ale já jsem si přečetla v jejích myšlenkách, že to ona s tím začala. To ona ho svedla.

On mi to tak taky vysvětloval. Říkal, že mě miluje. Tehdy mi to řekl poprvé, ale já mu nevěřila. Přece kdyby mě vážně miloval, tak by jí dokázal odolat. Naštvala jsem se a požádala rodiče, jestli bych mohla jít studovat na normální školu. Souhlasili a já odjela.

Nemůžu říct, že to byla chyba. Naopak, bylo to to nejlepší rozhodnutí v mém životě. Konečně jsem poznala, co je to láska. Netvrdím, že to, co jsem cítila a možná ještě cítím k Davidovi, není láska, ale není to ani ze setiny tak silné jako ten cit, který cítím k Edwardovi. Až s Edwardem, mou skutečnou láskou, jsem poznala, co znamená milovat. Až s ním dostalo to slovo tu správnou hloubku. Našla jsem v něm spřízněnou duši, člověka, kterého chci navždy mít u sebe.

Přesto mi naprosto učarovalo, že se mi omluvil. To ještě nikdy neudělal. Úplně jsem v tu chvíli zapomněla na Edwarda a pod vlivem starých citů jsem seběhla dolů, abych našla ten dopis. Vůbec jsem nedbala na city mé lásky a na to, jak mu tímto gestem ublížím. Našla jsem dopis a přičichla si k němu. Byl opravdu nasáklý Davidovou vůní.
Byl otevřený a já tak alespoň zjistila, jak to všechno Alice věděla. Ponořila jsem se do čtení.

Isabello, má lásko,

tímto dopisem Ti chci doručit zprávu od Tvých rodičů, kteří Tě srdečně zvou na Tvé narozeniny. Slyšeli, že bydlíš s upíry a vzkazují, že smí přijet do naší země taktéž.

Dále jsem se Ti chtěl omluvit za své chování. Vím, že bylo neomluvitelné. Tehdy jsem Ti velice ublížil a nyní za to pykám. Hledám své srdce každý den, ale ono se ne a ne objevit, jelikož sis ho vzala tehdy s sebou. Uvědomuji si, že skutek, který jsem spáchal, byl neomluvitelný, ale já Tě žádám ještě o druhou šanci. Omlouvám se Ti za vše. Prosím, vrať se zpět ke mně. Zkusme to znovu, už na Tebe nebudu naléhat.
Omluvám se Ti, lásko má. Omluvám se, že jsem tehdy zlomil Tvé srdce. Zbyly mi pouze vzpomínky na ta staletí, co jsme byli spolu. Prosím, žádám Tě o druhou šanci…

Navždy Tvůj David…
Naspáno s nehynoucí láskou dne 12. září roku 2007…

Nebyla jsem schopna slov. Věděla jsem, že druhou šanci mu dát nechci. Mám Edwarda,  mou lásku, kterou právě svým chováním zraňuji. Zmačkala jsem dopis do kuličky a tu odhodila na zem.

Otočila jsem se a dívala se do zlatých očí, které se na mne s bolestí dívaly. Ta bolest byla neuvěřitelně velká.

„Edwarde,“ zašeptala jsem. Ostatní nás nechali o samotě a taktně se vytratili. Dokonce i Emm si uvědomil, že u tohoto být nechce, což je opravdu zázrak…

„Bell,“ zlomil se mu hlas a sesunul se na zem. Tvář si složil do dlaní a tiše vzlykal. Posadila jsem se k němu a vzala jeho ruce do svých. Připomínalo mi to náš školní výlet. Sedla jsem si na něj a podívala se mu do očí. Vím, že je to nemožné, ale měla jsem pocit, že jsem viděla zajiskření kapiček slz.

„Proč pláčeš?“ zeptala jsem se ho něžně a políbila na nos.

„Opouštíš mě…“ řekl naprosto zničeně. Jak na to proboha přišel? Jak bych mohla opustit lásku svého života?

„Nerozumím,“ odvětila jsem mu po pravdě.

„Nerozumíš?“ zase se mu zlomil hlas.

„Kvůli tomu Davidovi. Belli, prosím, neopouštěj mě. Řekni, co jsem ti udělal, já to napravím, Belli prosím… Já.“ Začal vzlykat.

Bezmyšlenkovitě jsem ho objala.

„Edwarde, teď mě poslouchej,“ řekla jsem mu s naprosto vážnou tváří.

„Edwarde, ty jsi můj život. Tebe miluji! Neříkám, že mi David předtím neublížil a že jsem ho nemilovala, ale ten cit, který jsem k němu cítila, nebyl a nikdy nemůže být ani zdaleka tak silný jako moje láska k tobě. Nemůže se rovnat tomu pocitu štěstí, když vím, že ty jsi šťastný. A už vůbec se nemůže rovnat s láskou, kterou k tobě chovám. Miluji tě, Edwarde, a navždycky budu. Ty jsi ten pravý a nikdy tě nehodlám opustit. Samozřejmě, že pokud bys chtěl, abych tě opustila, pokud budeš chtít jinou, bránit ti nebudu. Strašně moc tě miluji, pamatuj si to. Slyšíš mě, Edwarde? Já – tě – miluji!!!“ poslední větu jsem zařvala z plných plic. Jen ať to každý slyší. Edward se mi podíval do očí. Hledal v nich i jen malý záblesk toho, že to nemyslím vážně. Nemohl tam nic najít, jelikož jsem nikdy vážnější nebyla. Náhle se Edwardův obličej rozzářil a políbil mě. Tak vášnivě, jak jsem to u něj ještě nikdy nezažila. Vypnula jsem mozek a soustředila se jen na Edwardovy rty a jazyk.

Edward se i se mnou postavil a vysadil si mě na jeho boky. Automaticky jsem ho nohama objala a prsty mu vpletla do vlasů. Pak už jsem jen cítila, jak mě Edward někam nese, a slyšela trhání látky, než jsme se naplno oddali slasti.

***

Uběhlo už pár dní a dnes jsme měli odjet do naší země. Všichni tenhle den vnímali jinak. Carlisle byl natěšený, jak jen vědec a badatel jeho formátu může být. Nemohl se dočkat, až pozná naši kulturu. Snažila jsem se mu vysvětlit, že není o tolik odlišná od této, ale on si nedal říct. Esmé se těšila, až spatří a pozná mé rodiče a na domy, jelikož jsem jí řekla, že jsme po architektonické stránce velice nadaní. Emm a Jasper se těšili na utkání, které se v naší zemi hrávají obden. Těšili se, že budou moct porovnat síly se Ser Inmortály. Alice a Rose se těšily na obchodní střediska a na Rachel, která mě u nás doma oblékala, protože zná ty nejlepší obchody a tak dále. Pro mě tohle moc není. A Edward? Tak to bylo složitější.

Pohled Edwarda:

Vůbec jsem se netěšil na den, kdy budeme muset odjet do Belliny země. A důvod? David… I když mě Bella celý týden přesvědčovala, že k němu už skoro nic necítí, jen pouta přátelství, tak jsem se bál. Přece jenom s ní byl mnohem déle než já… Stále dokola jsem si pokládal otázku, jestli by mě kvůli němu mohla opustit. Když jsem se na to Belly zeptal, naštvala se, že jí vůbec nevěřím. Snažil jsem se ji přesvědčit a vysvětlit své obavy, ale ona si z toho vůbec nic nedělala.

No a nyní nastal ten den. Den, na který jsem se asi jako jediný netěšil. Snažil jsem se trávit co nejvíce času s Bellou, jelikož jsem se bál, že po této návštěvě o ni přijdu. Dokonce jsem nechal Jaspera řídit mé Volvo, abych mohl sedět vzadu s Bellou. Celou cestu jsem si ji k sobě mačkal a líbal ji na ústa, na nos, na víčka, no prostě na všechno, co bylo v mém dosahu.

Uběhlo několik hodin a Bella už oznamovala, že jsme dojeli na místo. Vystoupili jsme a šli cestou, kde by i upír snadno zabloudil. Najednou jsme došli k civilizaci. A všichni jsme vydechli úžasem. Bylo to tady ještě nádhernější, než jsme si byli schopni vůbec představit.

„Následujte mě prosím, rozhlížeje se až pak,“ uchechtla se Bella. Když jsme procházeli tlumeně osvícenými částmi města, všichni se Belle klaněli a prokazovali jí úctu. Z jejich myšlenek jsem se dozvěděl, že ji zde mají všichni rádi a váží si jí. Všichni k ní vzhlížejí a děti si hrají na ni. Považují ji tu za Bohyni. Má Bohyně. Z myšlenek pubertálních chlapců jsem se také dozvěděl, že z ní mají v kalhotách těsno. Zavrčel jsem. Ona je jen moje! Najednou jsem si na něco vzpomněl.

„Počkejte na mě prosím, něco jsem si zapomněl v autě. Za chviličku jsem zpět,“ poprosil jsem je. Má rodina na mne zírala jak na idiota. A Emm se mi v myšlenkách posmíval, že jsem nejspíš první upír, který trpí sklerózou. Rychle jsem se vrátil po cestě, kterou jsme přišli, a vyhledal auto. Zaostřil jsem zrak a viděl nějakého kluka, jak se opírá o přední kapotu auta. Byl jsem si natolik vědom svého mužství na to, abych přiznal, že ten kluk je kus. Měl delší černé, k hlavě nalepené vlasy, no prostě na ‚šampóna‘, a tak tmavě modré oči, až vypadaly skoro jako černé. Mé ego trochu kleslo dolů, protože vedle něj jsem vypadal jako pytel brambor.

„Tak ty jsi ten Edward Cullen?“ zeptal se mě posměšně.

„A kdo jsi ty?“ zeptal jsem se.

„A jo, dovol, abych se ti představil. Jmenuji se David Matthew III.,“ odvětil hrdě. A já v tu chvíli viděl černě. To je on. To ten ti chce přebrat tvou Bellu, napovědělo mi něco uvnitř mě. Okamžitě jsem po něm vystartoval. Po minutě boje jsem věděl, že proti němu nemám šanci. I když umím číst myšlenky, tak on vždy myslel jen na Bellu. Na to, jak si vyznávali lásku a na jejich polibky. Tím mě tak rozhodil, že jsem nebyl schopen vůbec uvažovat o nějaké taktice boje...

Když ho to už asi přestalo bavit, udělal výpad skoro úplně stejný, jaký jsem jednou viděl u Belly, a já najednou ležel na zemi v jeho sevření. Vyhrál.

„No, no, no… Edwarde. Být tebou, nechám Bellu na pokoji. Vždyť bys ji ani nedokázal ochránit! To si říkáš chlap? Necháš to na ženský, aby tě ochraňovala?“ zeptal se posměšně a pustil mě.

„Kdyby byla se mnou, mohla by mít potomka. S tebou tu možnost nikdy mít nebude. Chceš jí upřít dítě? To jsi takový sobec?“ řekl mi.

„Kdyby se rozhodla pro tebe, musela by se vzdát rodičů a práva na trůn. I tohle jí chceš upřít?“ pokračoval. Zase pravda.

„Se mnou by se měla jako v pohádce, mohla by být s rodinou, s dětmi, byla by doma a po mém boku vládla. Ty jí chceš tahle práva vzít? Jsi jen sobec. Říkáš jí, že ji miluješ, ale nic jí nedáš, jen bereš… Jsi pokrytecký sobec,“ dál mi mluvil do duše.

„Zamysli se nad tím. Chceš víc své, nebo její štěstí?“ zakončil svou řeč. Nechtěl jsem si to přiznat, ale měl pravdu. Takhle to nejde. Bella musí být šťastná. I když by to znamenalo, že ji ztratím. Začal jsem přemýšlet…

Pohled Belly:

Edwardovi to trvalo nějak dlouho. Rozhodla jsem se jít za ním. Co když se ztratil? Svou normální rychlostí jsem doběhla k Edwardovu Volvu. Tam ale nebyl, tak jsem se rozhlédla se po okolí a našla ho sedět na trávě. Nasál do nosu vzduch a podíval se mým směrem. I hned se postavil a podíval se mi do očí. Měla jsem pocit, že v nich vidím bolest. Rychle zatřepal hlavou a znovu se na mě podíval. Najednou jsem tam viděla jen lhostejnost. Ach můj bože, to není dobré.

„Bello, musíme si promluvit,“ řekl, skoro zašeptal.

„Tak spusť,“ řekla jsem nejistě. Trochu jsem se bála toho, co mi chce říct.

„Rozcházím se s tebou,“ konstatoval naprosto lhostejně…

Tak, co vy na to?

Autor: VampE4B (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dej si na mě bacha, Edí! - 11. kapitola: