Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Déjà vu - 12. kapitola

08.05.2010 (09:00) • Eli771 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1612×

Hypnotizovala jsem hodiny na stěně. A ručičky ne a ne poslouchat, líně si seděly na svém místě. Ukazovaly teprve čtvrt na osm dopoledne. Nedokázala jsem si představit, jak dnešek přežiju, táhlo mě to úplně někam jinam. Daleko od sut, od mé rodiny. Zase se osten v mém srdci pohnul a připomněl mi, že utíkám od svých nejbližších za svým srdcem. Neměla jsem na výběr.

„Modré nebo červené?“ vyrušil mě něčí hlásek.

„Co?“ Vyjeveně jsem koukala na Jane.

„Modré nebo červené balonky?“

„Jaké balonky?“ zeptala jsem se nechápavě.

„No přece na oslavu, tak které?“ Netrpělivě na mě koukala. Nechápala jsem, kde bere tolikého nadšení pro tolik věcí.

„Oboje, bude to barevnější, veselejší.“ Pokusila jsem se o úsměv.

„Ok, nafoukneš ty červené? Prosím.“ Nenechala mě ani odpovědět, jen před mnou nechala hromádku něčeho červeného a pospíchala pryč.

Nafukovat balonky bylo docela uvolňující, nemusela jsem nad ničím přemýšlet. Prostě monotoní práce. Smutně jsem si povzdechla, když jsem zjistila, že jsou všechny balonky plné vzduchu. Odnesla jsem je na místo činu, na zahradu. Sledovala jsem Jane, jak zdobí stromy modrými balonky. Po chvíli mě zpozorovala.

„Právě v čas, budeme potřebovat špagát, tenhle mi zrovna došel. Bello, trochu života do toho umírání,“ napomenula mě. Za tou nadšeností jsem v jejich očích viděla strach. Pokusila jsem se o zářivý úsměv.

„To je lepší.“

V podobném duchu proběhl i zbytek dopoledne. Když jsem viděla tu spoušť na zahradě, začala mě opouštět kuráž. Bylo to nějak moc… velkolepé?

„Jane, kolik má dorazit lidí?“ zeptala jsem se jí při přípravě jednohubek.

„Mh… pár známých,“ neurčitě mi odvětila.

„Jane, kolik!?“ Byla jsem už trošku podrážděná. Tušila jsem totiž, že se mi odpověď nebude líbit.

„A není to jedno?“ Snažila se z toho vykroutit.

„Jane!“

„Když to potřebuješ vědět, asi kolem dvaceti,“ zašeptala.

„Dvacet lidí?“ Nevěřícně jsem na ni koukala.

„To není moc.“ Snažila se bránit. „Jsme dvě oslavenkyně, na každou kolem deseti lidí, to opravdu není moc.“

„Není moc?“ Nemohla jsem si pomoct.

„Bello, bude to v pohodě, jen se prosím tě uklidni a vše bude v pořádku.“ Usmála se na mě.

„Mám se uklidnit?“ vyjela jsem po ní až moc podrážděně. Zhluboka jsem se nadechla. „Já to nezvládnu. Tvářit se nadšeně a…“ Dodala jsem nešťastně.

„Bello, jen klid. Dívej se na to pozitivně, jen pár hodin a pak už můžeš jít svou cestou.“ Zaslechla jsem v jejím hlase osten podrážděnosti? Nebo se mi to jen zdálo?

„Crrr…“ Vyrušil nás zvonek.

„Já odnesu ty jednohubky na zahradu.“ S těmi slovy jsem se vytratila. Potřebovala jsem si srovnat výraz.

Položila jsem tác na připravený stolek. Jeden hluboký nádech a výdech a klid – přesvědčovala jsem se.

„Ahoj, Bello,“ ozval se radostný hlásek za mnou. Neochotně jsem se otočila. Dívenku před sebou jsem nepoznávala – byla drobné postavy, blond vlásky měla střižené do mikáda a přátelsky se na mě usmívala.

„Ahoj,“ vysoukala jsem ze sebe.

Vzápětí se u nás objevila Jane. Do teď mi nedošlo, jaký problém bude moje ztráta paměti. Všichni věděli, že jsem o ni přišla. Ale jak se mám chovat přirozeně?

„Jsem ráda, že jsi přišla, Niki.“ Oslovila ji Jane a při jejím jméně na mě mrkla. Tak jo, Niki – to jméno si musím alespoň na pár hodin zapamatovat. Uložila jsem si ho do paměti.

Postupně přicházeli další a další lidi. Zábava se začínala rozjíždět a i já se cítila daleko uvolněněji. Nakazila jsem se všudypřítomnou dobrou náladou, nemohla jsem jí odolat. A v hloubi duše jsem tušila, že to co má přijít pak, nebude zrovna nejpříjemnější zážitek. A nebylo ke škodě alespoň teď nasát trošku optimizmu a radosti.

Třeba Tom, který dorazil vzápětí po Nik, se ke mně choval jak kdyby byl můj starší brácha…

„Ahoj, Bells.“ Chytil mě hned u dveří kolem pasu, dal mi pusu na tvář a pustil mě na nohy.

„Ahoj,“ vykoktala jsem ze sebe nesrozumitelně. Byl starší než já, typovala bych mu kolem dvaceti-osmi.

„Jak se mají moje oslavenkyně?“

„Úžasně, Tome,“ předběhla mě s odpovědí Jane, která se tu objevila z čista jasna. Přivítal ji podobně jako mě, a pak se moje sestřička vytratila stejně rychle jako se objevila.

„Kolik srdcí jsi zlomila tentokrát?“ rýpnul si do mě, když jsme procházeli obývákem. Cítila jsem se s ním uvolněně, ale nebyla zde žádná přitažlivost. Připadal mi jako strašně dobrý kamarád, skoro jako bratr.

„Já a lámat srdce?“ Snažila jsem se dělat nevědoucí.

„No, pokud si to pamatuji správně, minule jich bylo pět? Myslím. Chudáci kluci.“ Začal se smát na celé kolo. Ten smích byl tak nakažlivý, že jsem se k němu přidala taky.

„To je Jenina práce, že jo?“ optal se mě, když jsme vkročili na zahradu. Koutky mu při tom cukaly.

„Jak jinak.“

„Furt se překonává a já loni myslel, že víc velkolepě to už ani nejde udělat.“

„Jsem ráda, že nejsem sama, komu to přijde přehnané,“ pousmála jsem se.

„Hej, Bello, člověk se snaží a ty ho tu pomlouváš,“ hodila po mně naoko uražený pohled sestra. Kde se tu zase vzala?

„Vždyť má pravdu,“ přisadil si Tom. Jane na něj vyplázla jazyk a začala ho s vodní pistolkou honit po zahradě. Asi ji šla vyhrabat ze svých zásob, a proto zmizla hned po jeho příchodu. Docvaklo mi v hlavě. Já tu holku nepoznávám. Sedla jsem si k Nik, která se stejně jako já zmítala v záchvatu smíchu.

„Tak se chovají vždycky?“ Vyklouzla mi otázka.

„Jo, když je vidím spolu, tak jo.“ Slyšela jsem někde mezi jejím smíchem.

… Bylo to nádherné odpoledne, moc jsem si to užívala. Až do doby než zazvonil zvonek a za dveřmi stál Peter. A na mě to znovu všechno dolehlo, snad i s větší silou.

„Všechno nejlepší k narozeninám,“ spustil hned ve dveřích.

„Děkuju.“ Na nic lepšího jsem se nezmohla.

Z pod zad vytáhl krásnou kytičku rudých růží. Zalapala jsem po dechu. To není dobrý. Běželo mi hlavou.

„Doufám, že máš růže ráda.“ Na ústech měl nesmělý úsměv. Připadala jsem si jako potvora, i když jsem k tomu neměla sebemenší důvod. Byl tak kouzelnej, jak mi podával nesměle tu kytičku. Před pár dny jsem myslela, že bych se do něj mohla i zamilovat. Jenže teď bylo po všem, tedy po citech k Petrovi. Moje srdce bylo ode mě neskutečně vzdálené a já neměla sílu ho přitáhnout zpět.

„Jsou krásné,“ špitla jsem.

„To jsem rád.“ Na tváři se mu objevil nádherný úsměv.

„Nepozveš mě dovnitř?“ Šibalsky se na mě usmál. Byla sem nějak mimo a ani mi nedošlo, že stojíme ve dveřích.

„Kytka potřebuje do vody a váza je uvnitř, tak asi jo,“ usmála jsem se.

Měl na sobě tu mikinu, poznávala jsem ji. Vrátila jsem mu ji už před pár týdny. Šla jsem do kuchyně najít vázu a Peter mě následoval. Mezitím, co jsem prohledávala všemožné skřínky, se opřel o stůl a se zaujetím mě pozoroval.

Asi až po otevření desátých dvířek jsem konečně objevila malou porcelánovou vázu. Snad bude stačit.  Napustila jsem do ní vodu, vložila růže. Pasovaly do ní akorát. A položila jsem ji na stůl.

Ucítila jsem dotek ve vlasech. Věděla jsem, co musí přijít a neochotně jsem se otočila. Modré oči sledovaly každý můj pohyb. Ruka, kterou měl před chvíli v mých vlasech, doputovala na hranu mé tváře. Přiblížil svou tvář k mé, cítila jsem jeho dech na své pokožce. Zadíval se mi do očí a já před jeho pohledem ucukla. Sklonil se ještě níž, mezi našimi ústy byla jen malinká skulina. A já to nemohla nechat zajít dál. Těsně před tím, než se naše rty spojily, jsem od něj ucukla a ustoupila dobrých pět krůčků zpět.

„Bello?“ Zmateně se na mě hleděl. „Udělal jsem něco špatně?“ Slyšela jsem tichou otázku.

„Ne.“ Víc písmen jsem k sobě nemohla poskládat.

„Tak…?“ Nechal otevřenou otázku a já se nažila sesmolit odpověď.

„To já, prostě nemůžu…“ Vyslovila jsem tichým hláskem. Jen na mě dál zmateně koukal.

„Nemůžu už s tebou nic mít,“ přitvrdila jsem. Nechtěla jsem mu ublížit, ale jinak to nešlo.

„Bells, proč?“ Upíral na mě udivené oči. Co mu říct? Asi pravdu. Co nejklidněji, ale přesto důrazně jsem vyslovila tu neskutečně podstatnou větu.

„Miluji někoho jiného.“ A je to venku.

Atmosféra najednou neskutečně zhoustla. Bála jsem se jeho reakce, bála jsem se, že jsem mu ublížila.

„Chápu,“ vyslovil po pár tíživých sekundách ticha.

„Nemůžu ti nabídnout víc než kamarádství,“ dodala jsem.

„Lepší než nic,“ reagoval s úsměvem, ale bylo znát, že se přemáhá.

„Takže přátelé?“ vyslovila jsem nejistě.

„Přátelé,“ odpověděl docela přesvědčivě.

„Co takhle jednu přátelskou pusu?“ Zdvihla jsem obočí, ale on na mě upíral své modré oči.

„Tak jo, přátelskou.“ Rezignovala jsem nakonec.

Ručičky se už nachýlily k páté hodině a lidé začali odcházet. V pět hodin tam už skoro nikdo nebyl. Došlo mi, že jsem první část zvládla, tu jednoduší. Pousmála jsem se.

shrnutí

Autor: Eli771 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu - 12. kapitola: