Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Déjà vu - 15. kapitola

19.05.2010 (14:15) • Eli771 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1737×

Krůpěje krve se nebezpečně leskla na mém prstě. Proklínala jsem se. Nemohla jsem tu růži stisknout jemněji? Nemohla jsem být opatrnější? Přidušeně jsem sledovala tu zrádnou kapku krve, v měsíčním světle se stříbrně leskla.

Pohlédla jsem mu do očí. Najednou ztratily všechen zlatý nádech, nabraly barvu noci, temnou a nenasytnou.

Pootevřela jsem ústa, chtěla jsem se za svou nešikovnost omluvit. Ještě než jsem z úst stačila vypustit první hlásku, zatavil mě. Jeho prst spočíval na mých rtech.

Vzal jemně mou ruku do své. Nevěřícně jsem na něj hleděla, když ta zrádná kapička skončila v jeho ústech. Poté si mě opět přitáhl co nejblíže k tělu a natáhl se pro mé rty…

Bohužel v tu chvíli jsem se probudila. Potřebovala jsem pár vteřin, abych se vzpamatovala, kde jsem a proč. Stále jsem seděla na sedadle, přede mnou ležela nedopitá sklenice vody a v okýnku jsem mohla pozorovat mraky.

Byla jsem sama. Úplně sama, nikdo už vedle mě nestál, neměla jsem se o koho opřít. Ale bylo to tak správně. Bylo to jen a jen mé rozhodnutí. To já slepě šla za svým srdcem a to jen já měla nést následky svých činů. Neměla jsem právo nikoho ohrožovat.

Pohlédla jsem na hodinky, málem jsem zaskřípala zuby. Let měl trvat ještě několik hodin. Co jen tady připoutaná ke sedadlu můžu dělat?

Začala jsem přemýšlet, co podniknu dál, zatím jsem k tomu neměla moc příležitostí. Z Pisy do Volterry jsem měla v úmyslu jet nejspíš autobusem. Jenže… dál jsem netušila. Pořádně jsem nevěděla ani proč vlastně Volterra a… A ani kam tohle všechno povede. Jen jsem šla slepě za svým srdcem a doufala, že má alespoň trochu rozumu. Už dávno jsem rezignovala na rozumná vysvětlení, ale přeci jen jsem měla nějaký, sice velmi pochroumaný, pud sebezáchovy.

Uvědomila jsem si, že čím dál jsem byla na cestě za svým srdcem, tím víc se objevovaly podivné, ale na druhou stranu překrásné sny. Sny, v kterých byl on. Tušila jsem, že jsou to většinou jen výplody mé fantazie. Ale přesto vše jsem se jich nemohla nabažit. V těch snech jsem zažívala pocity nevýslovné radosti, štěstí a lásky. Mé lásky k němu a jeho ke mně. Tak strašně moc jsem toužila po tom, aby to byla i skutečnost.

Nemohla jsem plánovat, co bude dál. Ani nevím, jak dlouhou budoucnost před sebou mám. Nejspíš ani nemělo význam se tím trápit. – Došlo mi. Jediné, čím jsem si jistá, je Volterra a moje srdce. Snažila jsem se mu věřit, že mi ve správný okamžik napoví, co dál. Z nějakého důvodu ve mně Volterra vyvolávala kromě pocitu očekávání a nedočkavosti i strach. Jako by se tam nacházelo něco mi nepřátelské. Možná i nebezpečné. Ale i kdybych chtěla, nemohla jsem se otočit zpátky, ne to bylo nad moje síly.

Opřela jsem hlavu o opěradlo a nechala myšlenky volně plynout. A najednou mé představy nabraly hmotné podoby…

Pohlédla jsem do zrcadla. Jenže neodráželo moji tvář. Natáhla jsem ruku k zrcadlu, osoba v odrazu  udělala to samé. Našla jsem její oči. Zabodl se do mě  pohled, byl zkoumavý a nerozhodný. A v okamžiku, kdy jsem se jí chtěla zeptat, kdo je, jsem tu tvář poznala. Znala jsem každičký její centimetr, byla jsem to já. Moje skutečná podoba. Tušila jsem, že ji už nikdy mít nebudu, ale pro tenhle okamžik jsem opět byla sama sebou.

Snažila jsem se ze svých očí něco vyčíst, alespoň malou odpověď toho, čím jsem byla. Ale nic jsem nenacházela, vůbec nic. Všechno halila nepropustná mlha. Ve chvíli, kdy jsem to nejméně očekávala, se její výraz změnil. Usmívala se na mě, oči jí jiskřily, byla šťastná. Zvedla ruku a zamávala mi.

Zmizla.

Místo na ni jsem upírala své oči na svůj vlastní odraz. Mé oči byly plné porozumění a naděje.

Zvedla jsem oční víčka. Lidé kolem mě si zapínali své pásy. Přistáváme. Opožděně jsem udělala to samé. Letadlo začalo klesat.

Po půl hodince jsem se konečně vymotala z letištní haly. Došla jsem k vlakové zastávce, která spojovala letiště s městem. Zpozorovala jsem hlouček netrpělivých lidí. Nechápala jsem, co se děje. Až po pěti minutách jsem konečně našla někoho, kdo mluvil anglicky. Byl to postarší pán. Pak jsem se během chvilky dozvěděla, že v Itálii dneska stávkují dopravci. Tedy žádné vlaky ani autobusy. Zalapala jsem po vzduchu. Tomu pánovi jsem poděkovala a urychleně jsem zmizela. Překvapilo mě, jak mě ta informace zasáhla. Když jsem si myslela, že mě nikdo nevidí, opřela jsem se o zeď a zhluboka dýchala. Cítila jsem příval hysterie. Rozumné já tvrdilo, co znamená pár hodin. Jenže to očekávání se nedalo snést. Kdybych si nebyla jistá, že pěšky zabloudím, už bych se rozeběhla po cestě. Taková malá překážka jako je pár hodin mě nezabije, ne? Nezabije? Opravdu ne? Můj život visel na tenké nitce a s každým zafoukáním mohl spadnout. Jen jsem doufala, že to pouze moc dramatizuju a ne… Jeden hluboký nádech a výdech a bude to v pohodě, vsugerovávala jsem si. Zhluboka jsem se nadechla a odlepila jsem záda od zídky.

Už klidnější jsem přišla ke stanovišti pro taxi. Vklouzla jsem na zadní sedadlo jednoho z nich.

„Pisa,“ řekla jsem pouze. Neměla jsem moc náladu mluvit.

Jakmile se auto rozjelo, opřela jsem si hlavu o okýnko a pozorovala jsem mihotající se krajinu za ním.

Najednou mi to něco silně připomínalo. Seděla jsem v autě, oči zavřené, nechávala jsem se unášet představami. Představami o něm. Jak mě objímá, jak se topím v jeho zlatých očích, vdechuju jeho vůni a ochutnávám jeho rty. Vím, že jsem si představovala chvíle s ním, ale teď jsem viděla pouze neprostupnou mlhu. Taxi zastavilo, teď jsem to měla rozmazané, obraz se zaostřil, až když jsem vstoupila do velmi povědomého domu. Mého dávného domova. Zazvonil telefon, neochotně jsem jej zvedla. Ozval se v něm na první pohled přátelsky znějící hlas, ale já za tím přívětivým tónem cítila lovce. Uvědomovala jsem si, že on chce mě. A že já mu nejsem schopná odporovat. Musela jsem mu dát, to co chtěl. Neměla jsem na výběr.

Najednou jsem se rozeběhla, tušila jsem, že si jdu pro smrt. Dál jsem viděla jen pár zrychlených obrázků, poznala jsem v nich ty oči toužící po mé krvi z prvního snu, který jsem si pamatovala. Další změť obrazů a pak jsem uviděla anděla. Nádherně se na mě usmíval a říkal, že vše bude dobré…

Strnule jsem hleděla před sebe, byly to první skutečné vzpomínky za bílého dne. Žádný sen, žádná povědomá slova, žádné povědomé věty a situace. Jen vzpomínka. Tak silná, že musela být opravdová. Začala se mi točit hlava. Asi bych měla dýchat, napadlo mě. Naplnit plíce vzduchem se teď zdálo desetkrát obtížnější než obvykle. Nakonec přeci jen se kyslík dostal do mých žil a s ním se mi vracel i racionální přístup.

„Slečno, bude to pět dolarů,“ řekl řidič plynulou angličtinou, když zastavil někde uprostřed města. Prohrábla jsem kapsu. Naštěstí jsem tam měla ještě deseti dolarovou bankovku. Opožděně mě překvapilo, že chce dolary, ale nejspíš vozil hodně turistů. A ne každý přijede s peněženkou naditou místní měnou…

Podala jsem mu bankovku a ani mu nedala šanci mi vrátit. Vyplula jsem z toho malého uzavřeného prostoru na volný vzduch. Když jsem v plicích měla čerstvý kyslík, všechno se zdálo najednou nějak jednodušší.

¤    ¤¤    ¤¤¤    ¤¤   ¤

Hleděla jsem na nebe, hvězdy tvořily nádherné obrazce. Seděla jsem na lavičce, zády přitisknutá k dřevěnému opěradlu. Zavřela jsem oči a vdechovala vůni okolí. Byla prosycená mořem, připomínalo mi to můj domov. Po dlouhé době mě opět bodlo v hrudi, avšak už ne tak silně. Spíš jen takové štípnutí. Jak dlouho jsem na cestě? Dneškem počítaje, to byly tři dny. Tři dny! Bez domova, pohodlí a sprchy. Původně jsem chtěla zůstat přes noc venku, ale sprcha a postel by mi neuškodily. Neochotně jsem se zvedla a vydala se směrem k centru. Město bylo v noční roušce nádherné. Noc jsem nikdy nijak nemilovala, ale zde byla nádherná. Pouliční lampy osvětlovaly uličky tak jiné od těch v Americe. Tyhle se zdály být daleko kouzelnější, mohla bych se tu procházet celou noc. Nevím proč, ale připadala jsem si tu v bezpečí.

Po půl hodince jsem narazila na malý hotýlek, v recepci se stále svítilo. Vešla jsem do malé místnosti, za dřevěným pultem seděl mile vypadající muž.

„Buonasera,“ pozdravil mě. No nejspíš. Italsky jsem neuměla ani slovo.

„Máte volný pokoj?“ zkusila jsem anglicky.

„Si.“ Znělo to jako souhlas.

K mé úlevě nakonec spustil i anglicky.

Po tak dlouhé době mi sprcha připadala jako ta nejdokonalejší věc na světě. Uvolnila mi zubožené svaly, rozpletla vlasy a smyla špínu z těla. V koupelně jsem strávila snad dvě hodiny. Až potom jsem si připadala konečně jako člověk.

Venku foukal teplý větřík. I když jsem riskovala, že to prádlo do rána neuschne, přeprala jsem si tričko a spodní prádlo. Zítra si musím něco koupit. Mokré oblečení jsem rozložila u okna.

Umytá v lehkém župánku, který jsem našla ve skříni, jsem se konečně položila do postele. Byla o tolik pohodlnější než sedadlo v letadle nebo lavička někde venku.

Poslední dobou jsem docela hodně spala, ale i přesto se mi víčka okamžitě semkla. Bylo toho na mě moc. Fyzické síly jsem měla dost, ale potřebovala jsem nabrat tu psychickou. Kupodivu jsem se v tomhle pokoji, zemi, kontinentu cítila dobře. Nedělalo mi problém uvolnit se. A pak jsem lehce vklouzla do nádherných snů.

Alice:

Jakmile jsme vypadli z letiště a byli několik mil od něj, nebyl problém Jaspera uklidnit dostatečně na to, aby se znovu mohl přiblížit k lidem. Jenže on si to dával všechno strašně za vinu. Považoval to za neskutečné selhání. Snažila jsem se mu vysvětlit, že v mých očích je pořád stejný. Že já ho budu vždycky milovat.

Možná to nebylo úplně nezbyté, ale pro klid duše jsem rozhodla, že podniknu s Jasperem lov. Rose s Emmetem na nás měli počkat někde ve městě. Bylo lepší, abychom byli spolu sami. A taky bylo potřeba, aby se někdo poohlédl po letišti a zahladil případné stopy.

Když jsme se rozeběhli volnou krajinou, musela jsem uznat, že je to krásná země. Dokonce mě napadlo, že tady by se dalo docela dobře žít. Dvě třetiny roku tu pršelo. Ale bylo tu málo lesů a druhů zvířat.

A pak mi to připomnělo Olympijský poloostrov, až na ty lesy. Bolestivě mě uvnitř píchlo. Dokázala jsem ze své dokonalé mysli dostat každou vzpomínku na to místo. Bylo jich tolik. Nejdříve přicházely ty krásné, ale pak… Věděla jsem, že se tam nejspíš nikdy nevrátíme. Dřív to místo naše rodina milovala, bylo pro náš způsob života dokonalé. Dál jsem nechtěla myslet, bála jsem se svých emocí. Nemohla jsem si teď dovolit nechat se jimi pohltit, ne už jen kvůli Jasperovi. Na uzamykání zakázaných šuplíků jsem byla expert.

¤     ¤¤      ¤¤¤      ¤¤     ¤

Mimo civilizaci jsme strávili kolem dvou dnů. Zrovna teď jsem po dlouhé době byla na chvíli sama. Ležela jsem na gauči u televize, kterou jsem stejně měla puštěnou jen jako kulisu, v malém hotelovém pokoji.

Teprve teď jsem mohla otevřít ten zakázaný šuplíček. Vzpomínky na posledních pár dní ve Forks. Tehdy před několika lety se stalo něco, co navždy poznamenalo naši rodinu. Umřela… umřela Bella. Moje kamarádka, moje sestra, součást naší rodiny. A pak nás opustil Edward. Rozhodl se mstít. Nikdo mu nic nevyčítal, měl na to právo. Ale… strašně nám chyběl. Po jejím pohřbu zmizel a my ho už neviděli. Měla jsem jen matnou představu, kde je. Jeho budoucnost byla pro mě ze dne na den neuchopitelnější.

Pomyslela jsem na něj, snažila jsem se nalézt jeho budoucnost, jako už tolikrát. Zavřela jsem oči a soustředila se.

…zahlédla jsem jeho, byla to spíš pouze jenom silueta. Náhle se to celé změnilo, viděla jsem z dálky mladou dívku. Světlé vlasy jí splývaly na zádech. Okolí jsem neviděla, byla tam pouze ona. K jejímu hrdlu se přiblížily bílé ostré zuby, patřily osobě v dlouhém tmavém plášti. Nebránila se. Když jí upír prokousl hrdlo, objevila se mi její tvář. Patřila té dívce z letiště.

shrnutí

Autor: Eli771 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu - 15. kapitola: