Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Déjà vu - 17. kapitola

28.05.2010 (09:30) • Eli771 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1994×

Alice:

Připadala jsem si tak bezmocná. Žádné pořádné vize. Jen jediné vodítko a tím byl Aro a s ním Volterra. Napínala jsem svou mysl, jak jen to šlo a nic.  Vždy jsem však narazila na černou nepropustnou mlhu.

Jediné, co jsem měla a čeho jsem se mohla chytit, byla ta vize. – Dívka stojící před vládcem upírů. Ani moje dokonalá analytická upíří mysl nebyla schopná pochopit, co tam dělá.

Jen… najednou jsem si uvědomila, že se jí nesmí nic stát. Jako by v ní byla skrytá jediná naděje na náš, tím myslím svou rodinu, spokojený život. Snad by dokázala vyplnit místo po B… Ale nedokázala jsem si představit někoho, kdo by ji mohl nahradit.

Ale my neměli dost času se dostat do Volterry. Propadala jsem beznaději. A pak jak blesk z čistého nebe se přede mnou objevila vize.

Edward utíkal krajinou a za ním v dáli jsem zahlédla Volterru. Neměl v plánu k ní směřovat… Konec.

Kdyby jen mohla Edwardovi všechno říct, zavolat mu třeba. Mohl by tu dívku ochránit, ale… Žádné spojení, nic. Opět bezmoc a beznaději.

Nervózně jsem přecházela po pokoji, obvykle jsem byla schopná se tomu vyvarovat. Většinou mi bylo jedno, jestli nám sedět, ale teď jsem nebyla schopná zůstat v klidu.

Vždy jsme měli s Edwardem svůj způsob komunikace. On četl myšlenky mě a já se dívala, co je v budoucnosti. Asi nebyla mysl, kterou by znal lépe než tu mojí. Malý záblesk naděje, co kdyby mě mohl slyšet, přestože byl tak daleko? Kdybych do toho dala všechnu sílu, která bych byla možná…

Soustředila jsem se, tak jako nikdy v životě, a snažila jsem si zformovat myšlenku. Aby byla jasná, čistá a naléhavá. Zavřela jsem oči. Utvořila dostatečnou změť slov. A pokusila se to v mysli vykřičet do celého světa. Bylo to tak hlasitě, že mě málem bolely uši. Po pár vteřinách jsem se vyčerpaná svezla na podlahu…

Moje mysl to měla problém zpracovat. Ona zemřela? Jak se to mohlo stát? A co bude s Jane? Najednou moje smysly byly otupělé, vůbec jsem si neuvědomovala, kde jsem. Hlavou mi běžela ta slova… vaše matka zemřela… Snažila jsem se nalézt jejich smysl.

„Nezabloudila jsi?“ Vyrušil mě nádherný mužský hlas.

„Já? Asi ano…“ odpověděla jsem ostražitě a pohlédla na toho muže. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezali. Jeho oči byly téměř černé, ale zpozorovala jsem v nich skrytý rudý nádech. Pleť měl sněhově bílou a na tváři nebezpečný úsměv. Upír!

„Tak pojď, doženeme skupinu,“ řekl téměř mile, avšak v očích mu zlověstně jiskřilo. Jakou skupinu? Nikam jsem s ním nechtěla jít, ale pochybovala jsem o tom, že má význam klást odpor. Pud sebezáchovy se ozval, chtělo se mi utíkat. Tušila jsem, že bych tím všechno ještě zhoršila. Po neskutečném sebezapření jsem přikývla. Natáhl ke mně ruku, když se střetla s mou kůží, ucítila jsem, jak je ledová. Snažila jsem se na sobě nic neznat, ale pochybovala jsem, že se mi to povedlo. Zdálo se mi, že jsem zaslechla „Bude jí škoda.“ Tak strašně moc jsem se chtěla otočit a běžet pryč, ale nešlo to. Až teď mi došlo v jaké jsem bryndě.

Šli jsme dlouhou chodbou. Připadala jsem si, jako bych šla na popravu. Snažila jsem se být klidná, když vedle mě byl někdo, kdo slyšel každé zrychlení mého tepu.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se mě. Připadalo mi, že ani původně nechtěl znát mé jméno.

„Isabella.“ Bella mi přišlo moc zranitelné.

„A odkud jsi?“ pokračoval dál ve výslechu. Zdálo se mi, že ani sám neví, proč se ptá.

„Z Floridy.“ Co nejkratší odpovědi, napovídal mi mozek.

„A líbí se ti v Itálii a ve Volteře, Isabello?“ Přemýšlela jsem, jestli ho to opravdu zajímá. Asi si jen hrál s obědem. Projel mnou nepříjemný pocit.

„Libí, máte tu krásné podnebí.“ Porušila jsem pravidlo o krátkých odpovědích.

„Je tu slunečno.“ Podivně se u toho ušklíbl. A mně se vybavila další kraťoulinká vzpomínka…

Stála jsem na té louce, kterou jsem znala ze snů. Byla nádherná. V tom snu jsem si nebyla schopná vybavit, co mi tu schází. Přeci jen to bylo jedno z nejkrásnějších míst na světě. A pak jsem zahlédla postavu ve stínu stromů. Jakmile se její kůže střetla se slunečním světlem, rozzářila se, házela duhové odlesky. Pohlédla jsem jí do očí. Byl to zase on, díval se na mě trochu ustaraně. Měla jsem dojem, že čeká na můj verdikt…

Vzpomínka se rozplynula stejně rychle, jak se objevila. Nádech, výdech. Hlavně na sobě toho nechat znát co nejmíň.

Nepochybovala jsem o tom, že ví o každičkém mém nádechu a nevyrovnaném pulzu.

„A jaké je tvoje jméno?“ vyklouzla mi z úst nepatřičná otázka.

„Alvin.“ Nevím proč, ale nepřipadal mi zas tak zlý. Cítila jsem k němu určitou náklonnost. Je upír a ty jeho oběd! Ozval se opět ten hlásek, který měl být prý silný pud sebezáchovy. Začínala jsem být klidnější, až do doby než jsme se ocitli před honosnými dveřmi. I on už nebyl tak uvolněný.

„Isabello, proč jsi tady?“ zeptal se mě s rukou na klice. Ta otázka mě zaskočila. Vypadal, že vnitřně s něčím bojuje. Ale s čím?

„Hledám někoho,“ přiznala jsem po pravdě. Pootevřel dveře. Uvnitř byl hlouček lidí, určitě to byli lidé. A i upíři. Proběhlo mnou zděšení z poznání. To nebyla poprava, ale jatka. A ten upír vedle mě se rozhodoval, jestli se k nim taky oba dva přidáme. Stál mezi mnou a škvírou ve dveřích. Když můj pohled sklouzl na drobnou dívenku, zalapala jsem po dechu. Nejen to, já měla neskutečný strach a vztek. Ta dívka byla Jane. Stála na kraji asi desetičlenné skupinky. Srdce se mi rozbušilo. Teď nešlo o mě, ale o ni. Bláhově jsem si myslela, že je v bezpečí. Proč jen se nevrátila domů? Kam domů? Z její rodiny nic nezbylo a teď měla přijít i o svůj život? Ne! To jsem nemohla dovolit. Zatraceně.

„A koho hledáš?“ Pohlédla jsem mu do očí. Musel vidět všechen ten zmatek, bolest, strach a vztek. Přibouchl dveře a já za nimi uslyšela něčí křik.

„Ne!“ vykřikla jsem. Ledové ruce se po mě natáhly. Ne. A táhly mě pryč. Teď jsem ten vztek cítila ve všech částech těla. Já ji musím zachránit, já musím! Vzpomněla jsem si na ten pocit vzteku při mém přepadení a poté jak tomu zločinci ztvrdl úsměv na rtech. Sebrala jsem všechnu svou sílu a hněv a pohlédla Alvinovi do očí.

K mému údivu se začal chvět a v křečích upadl na zem. Byla jsem volná. Rozeběhla jsem se k těm zrádným dveřím. Neměla jsem žádný plán, jen malou naději, že se mi podaří zachránit její život. Chytla jsem za kliku a dveře se ztěžka otevřely. Zdálo se, že je téměř po všem, zbýval už jediný člověk.

„Ne, ne!“ Ozvěna se nesla sálem. Upír, který se skláněl nad vyděšenou Jane, se zarazil. Jeho havraní vlasy splývaly s jeho černým rouchem. Pohlédl na mě. Ucítila jsem dotek chladných prstů na svém krku. Nebyla jsem schopná se pohnout.

„Flexi, zadrž!“ pravil ten upír autoritativním hlasem a mě došlo, že mi zrovna udělil milost. Přesto atmosféra neskutečně houstla. Snažila jsem se o racionální přístup, hlavně se teď nezhroutit. V sále se na podlaze válelo několik mrtvol, a pak tu byli upíři, kteří je měli na svědomí. Jeden z upírů se naklonil k tomu, co zjevně dával rozkazy a jemu se na tváři objevil úsměv. Připomínal mi vzdáleně úsměv dítěte, když dostane novou hračku. Měla jsem být tou hračkou já?

„Ty dívky nechte zatím žít a ukliďte tu,“ rozdával příkazy. Zdálo se to jako dobrá zpráva, ale já si nemohla dovolit se jí nechat ukolébat. To kvůli mně tu Jane je a to já jí musím zachránit život. Jestli bych měla volit mezi svým životem a jejím přežitím, vyhrála by bezpochyby ona. Neudržela jsem se, po tvářích mi tekly slzy.

Sál se vyklidil, zůstalo tu jen pár upírů a já s Jane. Tohle nemohlo dopadnout dobře, oni byli o tolik silnější než my dvě. Až teď jsem si všimla, jak Jane na mě visí pohledem, byl kajícný. A všichni ostatní vrhali zmatené pohledy na svého vůdce. Dýchalo se mi neskutečně těžce.

„Mé jméno je Aro Volturi a jaké je tvoje, dítě?“ Jeho milý a nadšený hlas mi vyrazil dech, byl horší než kdyby byl zlý a přísný. Na to jsem byla připravená. Z jeho podivně nadšeného hlasu mě mrazilo v zádech, přikovával mi nohy k podlaze.

„Isabella.“ Opět jsem prozradila radši celé své jméno. „A-veque Portini,“ dodala jsem v zápětí.

„A ty?“ Obrátil svou pozornost na Jane, která byla na pokraji svých sil.

„Ja… Jane A-veque Portini.“ Slyšela jsem její slabý hlásek.

„Ach…“ vyšlo potichu z jeho úst. Jane zrovna teď stála asi metr od něho a já byla uprostřed kruhového sálu, byl to šílený pocit. Jen adrenalin v žilách mě držel před zhroucením. Aro a další dva upíři stáli na vyvýšeném místě a za nimi byly trůny, tak mi to alespoň připadalo, ostatní poslušně stáli po okraji místnosti.

„Aro, proč to protahuješ? O co tu jde?“ zeptal se ho téměř bez zájmu upír vedle něj.

„Macusi, obě mají ohromný potenciál, bylo by to neskutečné mrhání to rázně ukončit.“ Rázně znamenalo nás zabít, docházelo mi. Proti své vůli jsem se zachvěla.

„Avšak máš pravdu, nemá cenu to protahovat,“ mluvil stále k němu a pak se otočil na mě. Zdálo se, že o mě jeví daleko větší zájem než o Jane.

„Isabello, pojď ke mně blíž.“ Ani nemusel zvýšit hlas. Nohy jsem měla z olova, ale snažila jsem se splnit jeho příkaz. Pohlédla jsem Jane do tváře, měla v ní apatický výraz, nic neříkající. Chtěla jsem ji obejmout a uklidnit, ale nemohla jsem. Tak jsem se na ni pokusila alespoň povzbudivě usmát.

Přistoupila jsem k Arovi na necelý půlmetr. To na něm závisely naše životy. Rudé oči si mě zkoumavě prohlížely. Natáhl ke mně svou bílou dlaň.

„Podej mi ruku.“ Jeho tón byl stále přívětivý, jako by to ani nebyl příkaz. Avšak moc dobře jsem věděla, že on se té ruky dotkne, i kdybych nechtěla.

Váhavě jsem vložila svou dlaň do jeho. Stejně ledová jako Alvinova. Čekala jsem to a ani jsem neucukla, přidalo mi to na sebevědomí. Jeho oči se přivřely a já ucítila jemný tlak na spáncích. Stiskl mi víc ruku, zatím to bylo v pohodě. Upustil mou dlaň, na tváři nevyrovnaný výraz, ten však záhy přešel ve vítězný. Nechápala jsem to.

„To je neskutečné, takový potenciál.“ Málem se povznášel. Jaký potenciál? Co to žvaní? V podstatě mi to bylo jedno, jen když nám to dá čas.

„Aro, co ses dozvěděl?“ zeptal se ho pro změnu upír po jeho druhém boku.

„Nic, není to neskutečné?“ Tvářil se, jakoby objevil Ameriku. A asi jo. Okolo najednou bylo ticho, že by šlo slyšet i myšlenku. Oba upíři po jeho boku se na okamžik zatvářili užasle, pak si však opět srovnali svůj výraz na neurčitý. A já furt nechápala, o čem mluví. Slyšet myšlenku, slyšet myšlenku… běželo mi závratnou rychlostí myslí.

„Bello, jsi jediná, kdo přede mnou dokáže ukrýt své myšlenky,“ řekl sladký hlas v mé vzpomínce.

„Jane, pojď sem,“ probořil ticho v sále Aro. Váhavě se na mě podívala, pouze jsem přikývla. Udělala krok k němu a vložila svou dlaň do jeho. Ale dopadlo to jinak než u mě. Jeho tvář, když upustil její ruku, byla téměř nečitelná a pak se v ní objevila podivná hravost. Se smrtelným strachem jsem čekala, to co má přijít. Zdál se být rozhodnutý.

„Isabello, Jane,“ Podíval se každé z nás do očí. „Jelikož toho víte až přespříliš, jsem nucen zasáhnout.“ Dramaticky se odmlčel. „Mám pro vás pro vás dvě možnosti. Buď se přidáte k našemu světu, anebo to budeme muset jednou provždy ukončit.“ Potřebovala jsem pár vteřin, než jsem si to přebrala. Tak že máme na výběr buď se stát upíry, nebo večeří?

„Za všechno můžu já, prosím nechte jí jít,“ vyhrkla jsem. Po tváři se mi kutálely slzy.

„Ví toho příliš moc, budete se muset rozhodnout.“ Jeho hlas nebyl tak odměřený, jak jsem čekala, ale přátelský taky ne. To jsem nechtěla, neměla jsem ji do toho nikdy tahat.

Rozlétly se dveře, málem jsem nadskočila, jak jsem se lekla. Pomalu jsem se otočila, bála jsem se, že to může být ještě horší.

To, na čem se zachytily moje oči, mi vyrazilo dech. Stál v nich můj zachránce.

shrnutí

Autor: Eli771 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu - 17. kapitola: