Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Déjà vu - 18. kapitola

10.06.2010 (19:30) • Eli771 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1908×

„To jsou k nám hosti, co tě přivádí?“ otočil Aro pozornost na příchozího. Nohy jsem měla vrostlé do podlahy. Visela jsem na něm pohledem. Tak strašně jsem chtěla znát jeho jméno. On je tady! Tak blízko! Kdybych se byla schopná pohnout, už bych mu visela kolem krku.

Jeho oči sklouzly k mé tváři, zarazil se. Propaloval mě svýma temnýma očima a já se v nich topila. I když jsme od sebe byli několik metrů, připadalo mi, že jsme sami, jen my dva. Svět kolem jsem téměř nevnímala. A pak…

„Já… já jsem přišel kvůli… těmto dívkám.“ Místnost naplnil jeho hlas, ten nejkrásnější na světě. Byl nejistý, měl v něm podtón strachu.

„Už bylo rozhodnuto, Edwarde…“ Edward! Edward… to jméno naplnilo celou mou mysl. Jak jen jsem mohla zapomenout? Bylo to jako rouhání. Edward. Ach.

„A co kdyby se za ně moje rodina zaručila.“ Na slově rodina mu zakolísal hlas. „Mohly by zůstat lidmi…“

„Jsou jen dvě možnosti a ty to víš. Záleží na jejich rozhodnutí,“ trval Aro na svém.

„Vždyť…“ Chtěl něco Edward říct.

„Znáš zákon, rozhodnutí padlo, není o čem diskutovat.“ Aro mluvil stále nadšeným hlasem. Mrazilo mě z toho v zádech.

„A neměly by tedy znát všechna fakta?“ řekl troufale Edward. Edward… bylo tak strašně přirozené, přemýšlet o něm pod tímhle jménem. Aro se na okamžik zarazil. Zdálo se, že přemýšlí.

„Kdyby se přidaly k nám, měly by pak možnost volby dalšího života?“ nadhodil Edward další otázku.

„Ovšem, nikoho nenutíme, budou se moci svobodně rozhodnout,“ odpověděl mu trochu neochotně. Zdálo se mi, že ho Edward lehce tlačí někam jinam, než on chce být.

„Co máme vědět?“ Musela jsem se zeptat. V té jejich záhadné diskusi jsem se ztrácela. Oba zabodli své pohledy do mě, v podstatě se na mě dívali nejspíš všichni. K mému překvapení mi bylo odpovězeno ze strany Ara.

„Pokud se rozhodnete patřit do našeho světa, bude vám oběma nabídnuto místo v gardě.“ Gardě? To mám být něco jako… Až teď mi docvaklo, co znamenají ti upíři kolem. To oni byli část gardy, oddaní svému pánovi.

„Proč?“ vyšla němá otázka z mých úst. Srdce mi ztěžka bilo.

„Máte úžasné dary. Zdá se, že tvoje mysl je nedotknutelná a ještě máš těžko definovatelnou útočnou schopnost.“ Mozek to měl problém přebrat, ale jakoby se najednou vysvětlily všechny ty nevysvětlitelné zážitky…

„A já?“ ozvala se Jane. Připadala mi daleko klidnější. Klidnější než já.

„Tvůj dar je také zajímavý. Nejsme ho schopni zatím přesně popsat, je to něco jako štít proti schopnostem působících na tělo.“ Aro úplně zářil a nějak hodně ochotně zodpovídal naše dotazy.

„Avšak jestli se rozhodnete být jako my, tak se nesmíte přiblížit k lidem, kteří vás znají.“

„Máma?“ vedla Jane téměř okamžitě otázku na mně. Sakra, co jí mám říct? Nemůžu jí lhát. Musím jí to říct. Nedbaje okolí jsem došla k Jane a objala ji.

„Je mi to líto, zemřela při nehodě. Volali mi…,“ zašeptala jsem jí do ucha.

Po tváři jí začaly stékat slzy.

„To nemůže být pravda.“ Ta slova z Janenin úst nezněla vůbec přesvědčeně. Jen se snažila protestovat proti kruté realitě.

„Je mi to líto, všechno, já se ti tak omlouvám. Vím, že nemůžu žádat odpuštění, ale…“ Z očí mi vytryskly slzy.

„Pššš, Bello, ty za to nemůžeš,“ promluvila přesvědčeně Jane. Opět ona uklidňovala mě a ne já ji, tak jak to mělo být.

„Ale můžu, všechno je to moje vina, jen moje,“ stála jsem na svém.

„Není, jak jen to můžeš říct? Nebuď tak sebestředná.“

„Ale…“

„Ne, žádné ale. Za svá rozhodnutí si převezmu odpovědnost sama.“ Ta slova zazněla někde mezi jejími slzami.

„Však…“ Chtěla jsem začít zase protestovat.

„Krucinál, Bello, neštvi mě.“

„Promiň,“ zašeptala jsem.

„Tak co dál? Já nechci umřít.“ Překvapilo mě, jak je její hlas vyrovnaný.

„Já taky ne. Jednou mi to stačilo,“ snažila jsem se odlehčit situaci. No moc se mi to asi nepovedlo. Jane se na mě zmateně podívala, avšak po chvíli jí zajiskřilo v očích poznáním. Zajímalo by mě, co až si byla schopná domyslet.

Nevěděla jsem vůbec nic o přeměně, jen jsem vnitřně tušila, že to nebude nic pěkného. V podstatě jsem to ani nechtěla vědět. Jediné, co pro mě teď bylo důležité, byly životy Edwarda a Jane. A jediná možnost, jak zachránit Jane život, byla, nechat ji stát se upírkou.

Viděla jsem jí v očích její rozhodnutí.

„Opravdu to chceš?“ Tohle nesměla udělat jen tak, snad pro to abych si nepřipadala tak hrozně.

„Ano.“ Její hlas byl bez špetky nejistoty. Stačilo pouhé slovíčko a já věděla, že to myslí smrtelně vážně. Teď jsem potřebovala vědět ještě jednu věc.

„Můžu mít prosbu?“ vyslovila jsem nejistě, když jsem se otočila na Ara.

„Záleží na tom jakou.“ Tak to je dobré znamení – prolétlo mi hlavou, ale ono to nezáleží jen na něm…

„Já… můžu si vybrat, kdo to udělá?“ Kdo mě kousne – dodala jsem v mysli jen pro sebe. Jen pro sebe, jak jsem si najednou vážila své neproniknutelné hlavy.

„V podstatě ano.“ Zdálo se mi, že je mu to jedno.

Srdce se mi opět rozuteklo, nejspíš strachem z odmítnutí. Zhluboka jsem se nadechla, v konečcích prstů jsem cítila mravenčení, vycházelo až z páteře.

Věděla jsem, kde ho najdu. Oči mi zabloudily k jeho obličeji, k jeho očím. Byly černé, tak strašně temné. Usmál se na mě, vzápětí mu poklesly koutky, nejspíš mu došlo, co po něm budu chtít.

Nasucho jsem zalapala po vzduchu.

„Edwarde.“ Při tom jméně mi poskočilo srdce. „Uděláš to ty?“ A bylo to venku. Téměř jsem nedýchala, zoufale jsem čekala na jeho odpověď. Visela jsem na jeho očích. Věděla jsem, že nežádám zrovna málo, že… Uběhlo pár sekund a on se ani nepohnul, dalších pár sekund a jen na mě lehce nevěřícně koukal. Nevím, jestli ho víc z míry vyvedlo mé rozhodnutí nebo to, že to chci po něm. Až teď mi došlo, jak moc toho žádám. Chtěla jsem po něm, aby mi vzal můj lidský život…

Už to bylo pár minut a nikdo ještě nic neřekl. Měla jsem dojem, že bych měla litovat své troufalosti, ale nešlo to.

„Prosím,“ vyšlo z mých úst dřív, než jsem tu troufalost stihla zastavit. Aspoň, že jsem se zas nekousla do jazyku, teď by to nemuselo dopadnout dobře.

Tvářil se strašně zničeně, až mě z toho bolelo u srdce, když mi odpovídal.

„Udělám to, Bello,“ promluvil tím nádherným hlasem přímo na mě. Srdce se mi na okamžik zastavilo a pak se rozeběhlo ještě rychleji než předtím.

„Děkuju,“ dostala jsem ze sebe.

„Za to mi neděkuj, za to mě raději nenáviď, ale neděkuj mi.“ Z jeho hlasu jsem cítila strašnou bolest. Nesnášela jsem se za to, že jsem mu ji způsobovala.

Poklesle jsem se otočila opět na Ara, tvářil se docela nadšeně, to se dalo čekat.

„Kdy?“ zeptala se ho Jane.

„Není proč to odkládat, nejlepší to bude teď hled.“ Snažil se tvářit jakoby nic, ale potěšený úsměv se mu nepodařilo schovat.

„Alvine, máš na starost Jane,“ rozkázal mu Aro.

„Rozumím, pane.“ V jeho hlase byla najednou neskutečná oddanost. Budu chtít být taky v gardě? Budu pak Arovi taky tak oddaná? Ne. Měla jsem v tom opravdu jasno?

„Bello, mám tě strašně ráda a vždycky budu. A za nic nemůžeš, pamatuj.“ Její hlas byl prosycen úpěnlivou snahou mě přesvědčit o mé nevině.

„Jane, já tebe taky.“ Z očí mi opět vyhrkly slzy. Jane mě objala. Pochvíli jsme se vzpamatovaly, osušily uslzené oči. Jane udělala krok od mě směrem k Alvinovi. Nemohla jsem ji zastavit, nemohla jsem ji ochránit.

Tupě jsem sledovala, jak odchází ze sálu velkými dveřmi, jen její kroky se odrážely o stěny a vytvářely ozvěnu.

„Bello, Edwarde, pojďte za mnou.“ Ztuhle jsem stála na místě, neschopná pohybu. Edward šel kolem mě. Myslela jsem si, že půjde až k Arovi, avšak zastavil se vedle mě. Do dlaně chytl mou ruku. Byla stejně ledová jako Alvinova a Arova, ale moje tělo na ni reagovalo zcela odlišně. Neskutečně mě uklidnila. Jestli on byl vedle mě, pak se mi nemohlo nic špatného stát.

Odlepila jsem chodidla od podlahy a společně jsme zamířili k Arovi. Tak to bylo správně, my dva spolu. Jinak to nešlo, šeptalo mi mé srdce.

Aro nás propaloval zvědavým a nevěřícným pohledem. Bylo mi to jedno. Vědomí, že je Edward vedle mě, mi stačilo, abych byla… šťastná?

Šli jsme strašně dlouhou chodbou, osvětloval ji jen odraz denního světla. Zdálo se mi, že nemá konce. Jelikož mě Edward držel za ruku, byla jsem klidná. Tak blízká přítomnost mi stačila.

Zastavili jsme před jedněmi z mnoha dveří. Aro je otevřel. Uvnitř se ukrýval nádherný pokoj, ne jak jsem čekala… nějaká cela. Byla tam krásná postel s nebesy, skříň a strašně moc dalších nádherných věcí.

Aro zůstal stát u dveří a my ruku v ruce vešli dovnitř.

Krok jsem měla docela jistý, když jsem měla po boku jeho. Společně jsme se zastavili u postele.

„Lehni si,“ zašeptal mi něžně do ucha.

Posadila jsem se na okraj postele a sundala si boty. Zlehka jsem do ní ulehla, šaty kolem mě splývaly.

Aro stál stále ve dveřích a Edward si sedl tam, kde jsem před chvíli seděla já.

Nahnul se nade mne a zmučeně zašeptal: „Bude to bolet, omlouvám se.“

„Dobře, já to zvládnu.“ Snažila jsem se o statečný výraz. Jeho vůně mi zastřela smysly, topila jsem se v těch nádherných očích.

Sehnul se ještě níž, cítila jsem jeho dech na své pokožce. Příjemně ji zlehka chladil. To napětí v těle se téměř nedalo snést, chtěla jsem ho políbit, chtěla jsem víc než ho jen líbat. Ale Aro nám nedal ani okamžik o samotě, sledoval nás stále s lehce nedůvěřivým pohledem.

Ucítila jsem jeho rty, jak se tisknou k mému hrdlu. Políbil mě na něj. Projel mnou elektrický proud, nenechal v klidu ani jedinou mou buňku.

Připadala jsem si jako paralyzovaná, nebyla jsem schopná se pohnout.

O mou kůži narazilo něco ostrého, hodně ostrého. Srdce se mi zastavilo. Kapky něčeho horkého mi začaly stékat po kůži dolů.

„Miluji tě,“ vyslovila jsem s takovou láskou, s jakou jsem byla schopná. A pak jsem ucítila strašlivou bolest, otupila mi mojí mysl. Ne, já nebudu křičet, nebudu ho trápit – byly moje poslední myšlenky, než mě celou pohltila ta strašlivá, neskutečná bolest.

shrnutí

Autor: Eli771 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu - 18. kapitola: