Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Déjà vu - 5. kapitola

10.03.2010 (17:30) • Eli771 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2153×

„Nezapomněla jsi?“ Zčernala jsem ještě  víc, jestli to šlo a raděj změnila téma.

„Kam půjdeme?“

„Nech se překvapit.“ Šibalsky se usmál.

„Dáš mi tak pět minut?“

„Jasně, stojím tady a nikam nepůjdu.“

„Děkuju.“ Zavřela jsem dveře. Nejdřív jsem šla říct mamce, že jdu ven a pak jsem se běžela převléct. Váhala jsem nad oblečením. Nakonec to vyhrály černé kraťasy a červené tílko a to hlavně kvůli slunci. Do kapsy jsem si dala mobil a pár drobných a mohla vyrazit.

Byla jsem na sebe pyšná, za necelých pět minut jsem byla dole.

„Sluší ti to, půjdeme?“

„Jo, jasně.“ A to už jsem byla téměř venku ze dveří.

Chvíli jsme mlčky šli, vítr si pohrával s mými vlasy a já si žívala příjemné očekávání. Jenže červík hryzal a hryzal.

„Kam jdeme?“ vyhrkla jsem.

„Už jsem říkal, že je to překvapení.“

„To sice jo, ale já jsem zvědavá.“ Trvala jsem na svém.

„Když ti to povím, nebude to už překvapení,“ řekl rozhodně a já zakňučela.

Rezignovaně jsem vzdala další pokusy. A nezbylo mi, než si užívat procházku. Pořádně nevím o čem jsme se bavili, ale já se při tom bavila. Avšak po půl hodině červí opět zahryzal. Podívala jsem se mu do očí, můj výraz byl něco mezi kam jdeme a kdy tam konečně budeme. Peter se jen uchytnul a s naoko vyčítavým tonem odpověděl, „Do třetice – je to překvapení a neboj za chvíli tam budeme.“ Ach jo, povzdychla jsem si v hlavě.

Měl pravdu ani ne pět minut a stáli jsme u velké cedule s nápisem „Podmořský svět“. A mě začalo šrotovat v hlavě a pomalu se mi rozzářily očička.

„My se jsem dívat na rybičky?“

„Tak nějak.“

Dál jsem nevyzvídala, pochopila jsem, že to nemá smysl.

U pokladny jsme si koupili lístky, prošli bránou a zamířili po schodech dolů. Šli jsme tunelem, který byl prosklený. Skrz sklo byly vidět malé rybičky a čím jsme postupovali dá, byly větší a větší. Měli nejpestřejší možné barvy.

„Podmořský svět je nádherný,“ povzdechla jsem si.

„Jsem rád, že se ti tu líbí.“ A na tváři se mu rozzářil úsměv.

„Moc se mi tu líbí.“ A jeho úsměv ještě zesílil.

Koutkem oka jsem zahlédla nejkrásnější rybičku, měla takovou zvláštní modro-zelenou barvu s žlutými proužky. Strhla jsem Petera ke sklu. Zatvářil se trošku zmateně.

„Podívej ta je nádherná,“ vyhrkla jsem na něj a na rybičku se dívala, tak trošku zasněně.

To už Peter nevydržel, koutky mu cukaly a nakonec spustil na celé kolo.

„Ty jsi neskutečná,“ zaslechla jsem někde mezi salvami smíchu.

„Já vím.“ A opět jsem rudla jako rajče.

„Ten ruměnec na tváři ti tak sluší,“ zamumlal. A ve mně hrklo, bylo to něco jak s tím koncem dne, volvem, Dr. Cullenem apod. Něco hluboko uvnitř mě se pohnulo.

„Pojď, něco ti ukážu.“

„Opravdu?“

„Jo.“

Vydali jsme se dál tím tunelem, až jsme došli na rozcestí. Zamířili jsme doleva. Po celou dobu jsem obdivovala okolní svět, ale snažila jsem se krotit. Pro jednou to stačilo.

„Tradá, jsme tady.“ Až teď jsem přestala koukat po rybkách a podívala se okolo sebe. Nacházeli jsme se v malé, no na zdejší poměry asi velké, místnosti. Kolem několika stolků seděli lidé a naproti nám byl pult.

„Cukrárna?“ řekla jsem nejistě.

„Uhádla. Doufám, že máš ráda zmrzlinu.“ Chvíli jsem nad tím slovem zmrzlina přemýšlela, jo aha to je to, co jsme měli včera s Jane.

„Samozřejmě.“

Oba jsme si dali dva pořádné kopečky a sedli si ke stolku. Bylo to kouzelné místo, cukrárna pod vodou, to jsou mi věci.

„Takže ty máš ráda rybky?“ zeptal se mě Peter, někdy uprostřed druhé zmrzliny.

„Asi jo,“ odpověděla jsem nejistě a vzpomněla si na dnešní příhodu.

„Hlavně takové modré s žlutými proužky, že jo?“ No a teď bylo zcela jasné kam míří.

„Jo, ty jsou moc pěkné.“

Jakmile jsme usoudili, že další zmrzlinu už nespořádáme, rozhodli jsme si projít zbytek areálu. No asi jsem u toho byla nadšenější než malý dítě, ale co už. Den utíkal strašně rychle a já zjistila, že už budeme muset jít. Za necelou čtvrt hodinku zavírali. Jelikož Peter nejspíš zpozoroval můj smutný výraz, tak vyslovil slova: „Ale no tak, můžeme sem ještě zajít někdy jindy, co myslíš?“ To bylo přesně něco, co jsem chtěla slyšet.

„Jé, opravdu, to budu ráda. No jestli mě sem pustí, po tom co jsem dneska vyváděla.“ Společně jsme se rozesmáli.

„Chceš už jít domů?“ Optal se mě za bránou areálu.

„A co mám jinak na výběr?“

„Co takhle jít do kina?“ Chvíli jsem si to promýšlela, s Petrem mi bylo příjemně a domů jsem ještě nemusela.

„A co dávají?“ Ne že by mě to nějak trápilo.

„Myslí, že nějakou romantickou komedii.“

A tak jsme se vydali do kina, naštěstí nebylo daleko. U pokladny jsme si koupili i popcorn a kolu. Pomalu jsme se vydali do sálu. Jenže to bych asi nebyla já, kdyby se něco nestalo. Kolu jsem držela v levé ruce a po pravé straně šel Peter. Nevím jak se to vůbec stalo, kolem nás proběhl nějaký kluk a já se kácela k zemi. No k zemi by byla ta lepší varianta, já se řítila na Petera a kola na mě. Naštěstí jsem polila jenom sebe, ale na zemi jsme se váleli oba.

„To nebyl dobrý nápad kupovat kolu.“ Divila jsem se, že vůbec může mluvit jak se smál.

„Kdo má počítat s tím, že jsem takový nemehlo.“

„Podívej se na sebe, jsi celá mokrá. Nechceš půjčit mikinu?“ A to mi už pomáhal na nohy.

„Mh…, to není špatný nápad.“

Podal mi mikinu a já se běžela převléct na toalety. Mokré triko jsem sundala a oblékla se do suché mikiny. Byla mi trošku velká, ale zas na druhou stranu krásně voněla.

Před toaletami mě čekal Petre, sjel mě znaleckým pohledem.

„Ta mikina ti sluší.“

„Jo je lepší než mokré tričko.“ Usmála jsem se.

„No, i když…“ zamumlal si pod nosem.

Představení proběhlo naštěstí už klidně. Ta komedie nebyla vůbec špatná, jenže mě utíkal pohled neustále k tomu, kdo seděl vedle mě.

Když jsme vyšli z kina, bylo kolem osmé hodiny. Slunce se chýlilo k obzoru. Peter mě doprovodil domů. Už jsme stáli téměř u domu a mě napadlo.

„Kdy ti vrátím mikinu?“

„Až se znovu uvidíme,“ odpověděl mi s úsměvem.

„Moc ti děkuji za mikinu a za to, že jsi to se mnou vydržel.“

„Není zač, bylo mi potěšením.“

„Máš moje číslo?“

„Jo, já se ti ozvu a až mi bude chybět mikina.“

„Tak jo, měj se. Ahoj.“

„Ahoj, Bello.“ A to už jsem byla otočená ve dveřích.

Mamka byla v kuchyni a z poschodí jsem slyšela Jane, jak si zpívá. Vešla jsem do obýváku, kde hrála televize. Zrovna běželi zprávy. Se zaujetím jsem se na ně dívala. Ale to co jsem v nich viděla mi vyrazilo dech, no víc než to. Podlomili se mi kolena a já se musela opřít o gauč. Na obrazovce běžely záběry …

shrnutí

Autor: Eli771 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu - 5. kapitola: