Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Déjà vu - 7. kapitola

01.04.2010 (19:30) • Eli771 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1835×

Jane:

Od toho osudného okamžiku už uběhlo tolik času. V pár vteřinách se můj život obrátil o sto osmdesát stupňů. Ale již je to skoro za mnou.

A dokonce jsem stačila i zapomenou, zapomenout na tu bolest. Ano mluvím o té nehodě. Vrtochu osudu, vzal život jedné mé blízké osobě – mému otci, přestože už s námi pár let nežil, nemohla mi být jeho smrt lhostejná. V takový okamžik si člověk uvědomí sílu rodinného pouta. Můžeme se vztekat, nadávat na příbuzné, ale jsou naší součástí. A se svou smrtí si odnesou i kus našeho srdce. To, že s námi nežil, bylo asi jediné ulehčení pro moji mamku. Když odešel tehdy před lety, bylo to pro ni jakoby, už nebyl.

Ale to co zasáhlo mě i mamku bylo, že v osudný okamžik v tom autě byla i moje sestřička. Naštěstí se našlo štěstí v neštěstí a ona přežila. Dlouho nebylo jisté, jestli bude opravdu schopná znovu žít, ale s prvním otevřením jejich očí jsme zapomněly na smutek, stesk a strach. Byly jsme opět rodina.

V porovnání s tím vším byla její ztráta paměti to nejmenší. Mě ani nevadila, byla jsem pouze šťastná, že ji mám zpět. Vždy jsme byly spolu silně provázané. Naše sesterské pouto skrývalo velkou sílu. V mysli mi na povrch vyplula jedna vzpomínka.

Mohlo nám být tak pět nanejvýš šest let. Hrály jsme si na pláži, stavěly jsme obrovský hrad z písku. Asi největší, který jsem kdy viděla. Při té vzpomínce jsem se pousmála. Vybavuji si to jako by se to stalo včera.

Šla jsem s kyblíčkem k moři pro vodu do našeho hradního příkopu. Došla jsem až k moři, sehnula se a chtěla nabrat vodu. Když v tom do mě někdo strčil a já spadla do vody. Jakmile jsem se vzpamatovala, prohlédla jsem si útočníka. Byl to kluk asi o dva roky starší, šel z něj strach. Alespoň tehdy mi to tak připadalo. Dříve než jsem stačila zareagovat, vytrhl mi kyblík z ruky a běžel na druhou stranu pláže. Já jsem se nezmohla na víc než za ním nechápavě hledět. No a pak se mi začaly kutálet slzy po tváři. Nejvíc mě na tom mrzelo, že ten kyblík byl Belly.

Přiběhla jsem k Belle a mezi vzlyky jsem jí to všechno pověděla. Docela mě tehdy překvapila její reakce. S nasupeným výrazem se vydala za tím klukem. On si jí vůbec nevšímal, dělal, jakoby ji vůbec neviděl. Bella na něj začala křičet: „Vrať to mojí sestřičce!“

„A ty jsi co? Její bodyguard?“ výsměšně ji odbyl.

„Vrať to!“

„Ne!“

Bella měla stále nasupenější pohled. Byla o hlavu menší než ten kluk. Oba se měřili nenávistnými pohledy. Když v tom tomu klukovi povadl úsměv, hodil mi ten kyblík k nohám a utíkal pryč. Do dneška nevím, co se tehdy stalo. Byla to jedna z nekonečného množství vzpomínek, přesto bych ani o jednu nechtěla přijít a Bells přišla o všechny. A toho jsem litovala.

Přestože jsem byla strašně šťastná, že ji mám zpátky, mi na ní teď něco nesedělo. A to ne ve špatném slova smyslu, ale pouze mi připadla jiná. Možná je opravdu člověk hodně ovlivněný svými vzpomínkami.

Jak jsem ráda, že ji mám zpátky. Povzdechla jsem si. Bells ani mamka nebyly doma a já se tedy šla projít do parku nedaleko našeho domu. Slunce již zapadlo za obzor, bylo však stále světlo.

Procházela jsem se kolem stromů, hrajících si dětí a spěchajících lidí. Někteří spěchali z práce do svých domovů, jiní do města za zábavou.

Sedla jsem si na lavečku poblíž hřiště. Nechala jsem myšlenky volně pobíhat v hlavě, když v tom mi někdo poklepal na rameno. Vylekaně jsem poskočila.

„Čau, nechceš si s námi zahrát kuličky?“ zeptal se mě nějaký kluk. Měl mohutnou vypracovanou postavu, tmavé vlasy, bledou pokožku. Asi tak pět metrů od něj jsem si všimla jiného kluka. Vypadali, že patří k sobě. Nejspíš myslel jeho, když říkal s námi.

„Zahrát kuličky? Co to je?“ Nechápavě jsem na něj hleděla.

„Je to bezva hra, my tě ji naučíme.“ Usmál se na mě. „A ve dvou je to nuda, budeš hrát?“

„Mh… budu,“ řekla jsem, aniž bych si to promyslela.

„Tak to je bezva, brácha bude rád.“ Nadšeně mě táhl za svým údajným bratrem.

Musela jsem uznat, že si byli vzhledem docela podobní. Oba měli světlou pokožku, jantarové oči a dokonalou postavu.

Hra to byla v skutku docela zajímavá. Dostala jsem několik kuliček se slovy - stejně je za chvíli prohraješ. Ha, to nevěděl, co ho čeká. Pravidla byla docela zvláštní. Ze začátku jsem opravdu prohrávala, měla jsem poslední kuličku. V té chvíli mi konečně došel smysl hry.

„Jen tak pro zajímavost, těch kuliček se nemáš zbavovat.“ Měla jsem sto chutí na něj vypláznout jazyk.

„Neraď jí, ještě tě porazí,“ rýpnul si i ten druhý.

„Toho se nebojím,“ řekl ten kluk a přímo zářil sebejistotou.

„Aby ses nedivil,“ odvětila jsem mu.

„Tak to bych se divil hodně.“ A začal se smát na celé kolo.

„Tak uvidíš.“ To nebyla moc úspěšná výhružka, ne že se on začal smát ještě víc, ale přidal se i ten druhý.

Rozhodla jsem se m… jim to nedarovat. A k mému i všudy přítomnému překvapení se mi to povedlo. Když jsem vítězně ukončila hru, nemohla jsem se ubránit pocitu uspokojení.

Ten větší na ně nasupeně hleděl.

„Bráško, a ty jsi říkal, že ji porazíš levou zadní,“ dobíral si ho ten druhý.

„Štěstí začátečníka.“

„Žádné štěstí, regulérně jsem vyhrála.“ Nedala jsem se.

„Ještě jednu hru,“ řekl rozhodně.

„No když chceš, ale připrav se na prohru.“

„To ty se na ni připrav.“

Od začátku jsem vedla, do konce hry už moc nebývalo, když v tom se k nám přiřítila nasupená blondýna. Toho co nedokázal uznat, že jsem lepší, měřila nasupeným pohledem. Až teď mi došlo, že neznám jejich jména, ale bylo už pozdě se ptát.

„Co si myslíš, že jsi to udělal?“ vyštěkla po něm.

„No tak zlato, jsou tu lidi.“ Nenápadně ukázal mým směrem.

„No právě, co jsi to sakra provedl.“ Byla snad ještě nasupenější. „A teď si tu hraješ kuličky, jako malej. A ty ho v tom ještě podporuješ!“ vyjela i po tom druhém.

„Brouku, no tak…“ Nestačil to ani doříct a ta bloncka na něj zavrčela, nebo se mi to jen zdálo?

„Dělej, jdeme domů!“ Oba se poslušně zvedli. Ten druhý se mou rozloučil a omlouval se za všechno, nakonec všichni tři společně odešli.

Tak to bylo divné. Ale dál jsem to neřešila. Vydala jsem se domů. Byla jsem docela překvapená, že je dům stále prázdný.

V kuchyni jsem si vzala něco malého na zakousnutí. Chtěla jsem jít nahoru, ale v domovních dveřích se objevila mamka. Nesla nákup. Pomohla jsem ji ho vyložit. Znovu jsem se snažila jít nahoru, ale zastavila mě slova: „Jane, mohla bych s tebou o něčem mluvit?“

„Samozřejmě, mami.“ Co jsem jiného mohla říct?

Sedly jsme si ke stolku a mamka spustila.

„Jane, mám starost o Bellu.“ Smutně se dívala.

„A proč přesně?“ Nechápala jsem, kam tím míří.

„Nezdá se ti poslední dobou divná, tak týden?“

Nad tím jsem se zamyslela, je pravda, že byla nějak víc uzavřená do sebe. A sakra, jak jsem si toho mohla nevšimnout. Trochu se na mě sypalo moc věcí, ale to mě neopravňuje k tomu, nestarat se o sestru.

„No trochu,“ odpověděla jsem neochotně.

„Já si nevím rady, se mnou se o tom nechce bavit. Nevíš co v tom je?“ Upírala na mě utrápené oči.

„Nevím.“ Ale měla bych! Nadávala jsem i v duchu.

„Nechceš si s ní promluvit?“ To jsem stejně měla v plánu.

„Promluvím si s ní, jen co se vrátí,“ přislíbila jsem.

„Já nemusím všechno vědět, jen chci, aby byla šťastná.“

„Já to, mami, chápu.“

„To jsem ráda.“ Vypadalo to, že mě propouští.

„Jdu do svého pokoje.“ Vzala jsem si jídlo, které jsem si předtím nachystala, a vydala se nahoru.

Nepřítomně jsem snědla, to co jsem si připravila a ještě nepřítomněji jsem brouzdala po internetu. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že to o čem mluvila mamka, nebude jen tak. Přála jsem si, aby Bella přišla domů co nejdřív, ať vím, co se děje. A kde vlastně je?

Od mého rozhovoru s mamkou uběhlo snad i pár hodin. Venku již svítily pouliční lampy. Bello kde jsi? Mamky jsem se nechtěla ptát, jen bych jí přidělala ještě větší starosti o ni.

Jako na zavolanou se rozletěly dveře do kořán. A stála v nich Bella. Ale to co přišlo, jsem ani ve snu nečekala. Ani jsem se nestačila zeptat, co se děje a ona na mě vhrkla tři podivná slova. Její výraz mi nedával možnost pochybovat o jejich stoprocentní přesvědčivosti a rozhodnosti:

„Jedu do Itálie!“

shrnutí

Autor: Eli771 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu - 7. kapitola: