Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Déjà vu aneb historie se opakuje - 1. kapitola

16.09.2021 (11:00) • Jessica • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1656×

Nechtěla jsem do Forks. Měla jsem ve Phoenixu kamarády, školu a koníčky. Ale věděla jsem, že ještě pár měsíců a budeme vyhozeni na dlažbu, protože máma prostě nezvládla vydělat dostatečné množství peněz, abychom zaplatili nájem, moje zájmy, školu a ještě nám zbylo něco na jídlo. A tak jsem si sbalila svých pět švestek a rozloučila se s krásným teplým Phoenixem.

Forks byl oproti Phoenixu tmavá kobka. Třistašedesát dní v roce tu prší nebo sněží. A těch zbylých pět se oslavuje, že na chvíli vyšlo sluníčko. Nesnášela jsem zimu a neměla jsem ráda déšť. Bylo to strašně depresivní město. Musela jsem si zvyknout. Taxík zastavil před větším domem. Nebyl tak velký, jako byl dům babičky a dědy, ale pro dvě opuštěné ženy to stačilo. Na jednu stranu jsem se moc těšila na to, jaký budu mít pokoj. V podnájmu jsme totiž s mamkou sdíleli pokoj spolu. Takže jsem se na větší soukromí začala čím dál víc těšit.

Vystoupila jsem z taxíku a odvážným krokem jsem se vydala ke dveřím. Z těch zrovna vycházela starší žena s vyčesaným drdolem z šedých vlasů a v kostýmku.

 „Dobrý den. Vy bude paní Dwyerová?“ ozvala se žena a už natahovala ruku na přivítanou mojí mamce.

„Já jsem Sofie Kingsleyová. Jsem zástupkyně vykonavatele poslední vůle vašeho… no zkrátka, jdu vám předat dům.“ V ruce držela desky a na prstě jí cinkaly klíčky od domu.

„Jsem slečna,“ opravila jí moje mamka, ale paní Kingsleyová si toho nejspíš vůbec nevšimla. Máma si na tom dost zakládala. Když jí říkali paní, cítila se údajně moc stará. A přitom už jí táhlo na padesát.

„Jistě. Pan Bartley mi říkal, že tu někdo bude,“ dodala mamka a potřásla si rukou s paní Kingsleyovou.

„Jistě. Tady vás jen poprosím o podpísek a dům je váš,“ usmála se na mě.

„Jistě se vám bude líbit. Vše po panu Swanovi zůstalo v domě. Můžete si to nechat nebo to vyhodit. Záleží, jakou to pro vás má cenu.“ Pokrčila rameny, a když jí mamka podepsala všechny důležité dokumenty, podala jí klíče.

„Tak ať se vám tu hezky bydlí,“ zasmála se a odešla ke svému autu, kterým celkem rychle odjela. A byly jsme zase jenom my dvě.

„Jdu se podívat, jaký bude můj pokoj,“ zvolala jsem k mamce a už jsem rychlými kroky vybíhala schody ke vchodovým dveřím.

„Buď opatrná, Kate,“ upozornila mě máma.

„Nevíme, jak to tam vypadá. Přeci jen už to byl starý pán,“ dodala.

Kývla jsem a vstoupila dovnitř.

Uvnitř to opravdu bylo dost zatuchlé. Okna byla všude zabedněná, takže tu neproudil vzduch. Navíc tu bylo všude spousta prachu. Ano, byl to už starý pán. Nejspíš tu dlouhá léta nikdo neuklízel. Přešla jsem k oknu v kuchyni a pohnula klikou. Šlo to ztuha. Okno nejspíš roky nikdo neotvíral. Ale nakonec se poddalo a povolilo. Dovnitř začal okamžitě proudit čerstvý vzduch. Nadzvedl záclonu i ubrus na jídelním stole a pokračoval do obývacího pokoje a po schodech nahoru do patra. Nechala jsem okno oknem a následovala průvan do horních pater. V patře byly troje dveře. Jedny byly pootevřené a vedly do malé koupelny. Stačila akorát pro nás dvě. Nedokázala jsem si představit, že bychom se tu o ní prali třeba čtyři.

Další dvoje dveře byly zavřené. Vešla jsem do těch napravo. Jakmile jsem vešla dovnitř, praštil mě do obličeje stařecký zápach. Byl to pokoj pana Swana. Rychle jsem bez dechu došla k oknu a zalomcovala klikou. Povolila a já se mohla zase volně nadýchnout. Rozhlédla jsem se po místnosti. Nebyla moc velká. V rohu stál starý psací stůl, vedle něj šatní skříň. Když jsem jí otevřela, ještě stále v ní bylo oblečení. Přehrabovala jsem se v pověšených kabátech a bundách, až jsem narazila na policejní uniformu. Máma mi o Charliem nikdy nevyprávěla. Asi o něm sama věděla jen velmi málo. Takže jsem vůbec netušila, že byl policajt. Byl to zvláštní pocit. Měla jsem touhu vzít tu uniformu do ruky a přičichnout si. Asi to bylo tím, že prý můj otec pracoval u policie. Nikdy jsem ho nepoznala, ale věděla jsem o něm tolik, že jsem měla pocit, že tu semnou celou dobu byl.

Nechala jsem vánek, aby odfouknul vzpomínky na otce a otočila jsem se k posteli. Byla velká, manželská. Ačkoliv tu asi Charlie většinu času býval sám. Přešla jsem k nočnímu stolku, na kterém byly dvě fotografie. První jsem poznala. Byla to stejná fotka, kterou mi ukazovala máma. Byl na ní Charlie s mojí babičkou Renee a malou holčičkou. Isabella. Moje teta. Na druhé fotografii byl její portrét. Mé srdce se rázem zastavilo. Vzala jsem si fotku Isabelly do ruky a posadila se na posteli. Máma mi ten příběh vyprávěla. O tom, jak se Isabellino tělo nikdy nenašlo. Jak Charlie doufal, že jí jednoho dne objeví. Ta nevědomost musela být strašná. Žije a trpí nebo je šťastná? Nebo je mrtvá? Dneska by jí bylo šedesát sedm. Už mohla být taky babičkou nějakých svých vnoučat. Ale proč mi máma nikdy neřekla, že jsem její věrnou kopií? Samozřejmě to nemohlo být geneticky možné. Vždyť moje máma a Isabella měla každá úplně jiného otce. Jak by vůbec něco takového bylo možné? Kdybych nevěděla, že je na fotce moje teta, přísahala bych Bohu, že koukám do zrcadla. Tohle jsem musela rozdýchat.

Položila jsem fotografii zpátky na své čestné místo a vyšla z místnosti. Zezdola se ozývaly zvuky, jak máma otvírala šuplíky, skříně a šmejdila v obývacím pokoji. Nadechla jsem se a chytla jsem za kliku od druhého pokoje. Vešla dovnitř a rychlým krokem přešla k prvnímu oknu, které jsem spatřila, abych povolila kličku a okno otevřela. Pak jsem se teprve otočila, abych si prohlédla království sedmnáctileté slečny, která se nejspíš ještě nestihla ani pořádně zamilovat a spáchat nějaký pořádný průšvih, za který by dostala domácí vězení.

Uprostřed postele byla krásná velká postel s fialovou dekou. Vedle byl noční stolek a skříňka s knížkami. Sáhla jsem po první a sfoukla z ní vrstvu prachu. Byla to jedna z těch romantických knížek ala Romeo a Julie. Odložila jsem jí a přešla jsem ke skříni s oblečením. Pomalu jsem jí otevřela a nakoukla jsem dovnitř. Většina oblečení byla dost nevýrazná. Vytahané svetry, džíny, dlouhá trika. Žádné odvážné šaty, minisukně. Žádné výrazné barvy.

„Ta holka musela být hrozně nudná," povzdechla jsem si a dveře od skříně zase zavřela.

 „Tak co? Už sis vybrala pokoj?“ ozvala se ve dveřích máma.

Otočila jsem se na mamku a chvíli na ní zírala. Pak jsem se nadechla.

„Mami, proč jsi mi neřekla, že vypadám úplně stejně jako teta? Vždyť… vždyť to ani není geneticky možný.“

Mamka se nejdřív asi snažila pobrat všechny nové informace, které jsem získala a pak mě začala uklidňovat.

„Klid, zlato. To se občas stane, že ten gen nějak přeskočí. A Isabella i ty máte něco z babičky Renee. Tak to bylo prostě silnější.“ Přistoupila ke mně blíž a pohladila mě po tváři.

„Proto mi babička občas řekla Bello a pak večer plakala na verandě," povzdechla jsem si. Teď už mi to dávalo aspoň trochu smysl. Máma jen přikývla a pak jsme se dlouhou dobu objímali uprostřed místnosti.

„No…“ Mamka se ode mě odtáhla a setřela si slzy z očí tak, aby si nerozmazala linky. „…Čas smutnění skončil. Dole máš tašku, můžeš začít vybalovat. Jsou tam i pytle na bordel, tak do něj můžeš naházet všechno, co se ti tu nebude líbit. Upřímně nevím, kolik věcí se tu dá použít. Je to přeci jen padesát let staré,“ rekla mamka a odešla z pokoje zpět do spodních pater.

Přešla jsem k oknu a zadívala se z něj. Měla jsem krásný výhled na les. Budu se tam muset jít někdy podívat. Kochala jsem se přírodou, když jsem si mezi stromy všimla osoby. Párkrát jsem zamrkala a víc se naklonila z okna, zda dobře vidím. Viděla jsem jen siluetu, ale určitě to byla mužská postava.

„Mami!!“ zakřičela jsem zpátky do domu, a když jsem se pohledem znovu vrátila k místu, kde stála postava, nikdo tam nebyl.

Mamka brala schody po dvou.

„Co se děje?“ V očích vypadala vyděšeně a ustaraně zároveň.

„V pohodě. Já… myslela jsem, že jsem tu viděla myš,“ uklidnila jsem jí.

Mamka vydechla a pak se zasmála.

„To je dost klidně možné. Koupíme pak pastičky, až pojedeme do města.“ A s těmito slovy odkráčela zas dolů do přízemí.

Otočila jsem se ještě jednou zpátky k oknu, ale u lesa už nikdo nebyl. „Divný.“

Nevěděla jsem, zda mám být vyděšená, že nás někdo možná sleduje nebo vyděšená z toho, že mám halucinace. Vyklonila jsem se víc z okna, abych obhlédla okolí domu a všimla jsem si za domem něčeho velkého, co bylo přikryté plachtou.

I já jsem tentokrát brala schody po dvou. Zvědavost byla silná. Proběhla jsem ke vchodovým dveřím a zpomalila až na trávníku. Pomalejším krokem jsem došla až k velké hromadě čehosi pod šedou plachtou. Bylo mi jasné, co tam bude. Muselo to být auto. Chytla jsem konec plachty a začala jí táhnout k sobě, dokud se nezačal odhalovat skrytý poklad.

„No páni!!“ zalapala jsem po dechu, když se přede mnou objevil červený Chevrolet. Jasně, byla to plechovka. Co si budem povídat. Pneumatiky to nemělo, stálo to na cihlách. Každá druhá část auta byla rezavá, chtělo to nový lak a věřila jsem, že motor už nebude dávno fungovat. Ale nedalo mi to. Uvnitř jsem totiž uviděla klíčky. Rozhlédla jsem se kolem, zda mě třeba nesleduje máma nebo nedej bože maniak z lesa a otevřela jsem dveře. Zavrzalo to, zaskřípalo a vydalo to zvuk, jako když taháte kočku za ocas. Zkřivila jsem obličej do bolestné grimasy, a když byly dveře otevřené, vyhoupla jsem se dovnitř. Bylo to staré. Sedačky už se drolily, některá zrcátka byla rozmlácená. Člověk bez citu by řekl, že to auto patří do šrotu. Ale já cítila, že to auto ještě má duši. Zadívala jsem se na klíč v zapalování a otočila s ním. Motor vydal škytavé zvuky, ale nechytil. Nejspíš tam už nebude žádný benzín. Zkusila jsem to ještě jednou, ale nic. Hmm, ale motor reaguje. Dobrá zpráva.

„Katherine Dwyerová! Co tam děláš?!“

Mamka stála na rohu domu s rukama v bocích a podupávala nohou. To dělala vždycky, když se jí fakt něco nelíbilo. Rychle jsem vyskočila z auta a s hrozným zavrzáním jsem zavřela dveře.

„Promiň mami. Ale koukej, je hustý! Určitě bude jezdit. Chce to jen nový pneumatiky, nalakovat a dolít benzín. Aspoň nebudu muset chodit do školy pěšky," puusmála jsem se na mamku a snažila se jí ještě chvíli obměkčovat. Očividně to byl velmi dobrý nápad, protože na něj přistoupila.

„No dobře. Charlie nám nechal docela dost peněz. Myslím, že na pneumatiky a menší kontrolu auta, jestli to vůbec ještě smí na silnice, by to mohlo stačit. Zavolám do místního servisu, abys ho mohla využít na první den školy, který je už za pár dní.“ Mamka mi věnovala úsměv a zmizela zpátky do domu.

„Jo!“ zaradovala jsem se a auto zase přikryla plachtou. Je čas vyházet nepotřebné věci a začít se zabydlovat.

Abych to uvedla na pravou míru, proč jsem napsala, že tato kapitola je z pohledu Kate. Pohledy se budou střídat. Zatím mám v plánu střídat pohled Kate a Edwarda. Uvidíme, jestli se do budoucna přidají i jiné pohledy, ale prozatím bych zůstala u těch hlavních. Takže druhý díl bude z pohledu Edwarda.

Autor: Jessica (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu aneb historie se opakuje - 1. kapitola: