Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Déjà vu aneb historie se opakuje - 11. kapitola

20.11.2021 (09:00) • Jessica • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1081×

„Dobře, hlavně klid. Hlavně klid.“

S velmi častým nádechem a výdechem jsem stála u zrcadla a prohlížela se. Na sobě jsem měla džíny a bílý huňatý svetr. Byla jsem nervózní a klepala se jak ratlík. Důvod byl prostý. Edward mě pozval k nim domů. Prý už jsme spolu dost dlouho na to, abych jeho rodiče oficiálně poznala. Jistě. Chodili jsme spolu asi dva měsíce. I když jsem si vlastně pořád nebyla jistá, od kdy jsme spolu doopravdy začali mít nějaký vztah. Neměla jsem nejmenší tušení, jak se mám chovat. Nikdy jsem tohle nepodstoupila. Byla to moje premiéra. Těšila jsem se a zároveň jsem měla knedlík až v krku. Na druhou stranu mě lákalo poznat jeho rodinu a styl, jakým žije. Moji mamku už měl Edward taky čest poznat. Sice to bylo takové rychlé představení mezi dveřmi, ale můžu oficiálně říct, že se znali.

„Tak jo. Jdeme na to.“ Znovu jsem se ošila a přehodila přes sebe černý kabát. Edward už čekal před barákem, takže jsem se obula a vyrazila.

„Neboj, budeš se jim líbit,“ uklidňoval mě Edward, když jsme jeli po lesní cestě k jeho domu.

„Jsi si nějak moc jistý,“ zabrblala jsem a dál se dívala z okýnka na hustý les kolem nás. „Vážně se jim budu líbit?“ povzdechla jsem si. Edward mě pohladil rukou po rameni.

„Věř, že ano. Jsem si tím na sto procent jistý,“ usmál se, ale to už jsme zastavili u velkého domu. A ten dům vypadal dokonale. Byl skoro celý prosklený a místy to byla dřevostavba. Byl velký a nádherný. Jen co jsem vystoupila z auta, už se ve dveřích objevila malá tmavovláska s blonďákem. Byli to sourozenci ze školy. Hned za nimi v závěsu blondýna s namakaným pakem.

„Vítám tě u nás B… Kate,“ zvolala ta malá tmavovláska a okamžitě se vrhla na to mě obejmout. Její zaváhání v mém jméně jsem v tom šoku vůbec nezaregistrovala. „Páni.“ Odtáhla se a znovu si mě prohlížela. „Neuvěřitelné,“ zkonzultovala ta malá sestra. Věnovala jsem Edwardovi tázavý pohled, ale ten jen zavrtěl hlavou.

„To je Alice. Moje sestra,“ začal mi Edward představovat jednotlivé členy rodiny. „To je Jasper, Rosalie a Emmett.“ S každým vysloveným jménem ukázal i na nositele tohoto jména. Všichni mě obdarovali úsměvem. Všichni, kromě Rosalie. Ta si jen odfrkla.

„Jak tohle dopadne,“ řekla jen a s klapavým zvukem svých podpatků zmizela uvnitř domu. Nadzvedla jsem obočí.

„Vítám tě u nás Katherine,“ ozval se mužský hluboký hlas. Blonďatý muž přišel s rukou v ruce se svojí manželkou. „Jsem Carlisle, tohle je moje žena Esmé. Jsme moc rádi, že tě u nás můžeme přivítat,“ řekl Carlisle a podal mi ruku. Stiskla jsem mu ji. Byla stejně tvrdá a studená jako Edwardova. Ale jeho pohled byl vřelý. Myslel to upřímně a já se najednou cítila příjemně. Spadlo ze mě všechno napětí a byla jsem uvolněná. Nechápala jsem to, ale bylo to příjemné. Všimla jsem si, jak Edward drcnul do Jaspera a ten se usmál. Snažila jsem se pochopit, o co tu jde, ale během chvilky mi to bylo jedno. Rodiče Edwarda nás pozvali dovnitř, a tak jsme šli.

V hale jsem si odložila kabát, a pak se v obývacím pokoji usadila na pohovku.

„Dáš si čaj nebo jen vodu?“ starala se Esmé. Bylo to od ní milé.

„Ne děkuji. Zatím nic,“ usmála jsem se a rozhlížela se po místnosti. Dům byl nádherně vybavený. Všechno tu do sebe dokonale pasovalo.

„Takže…“ začala jsem s výslechem. „…vy jste říkal, že jste Carlisle? No, na netu jsem našla, že jste uznávaný doktor. Je to pravda?“ Přehodila jsem si nohu přes nohu a chytla si rukou koleno.

„Ano, to jsem. Pracuji teď v nemocnici ve Forks. Jsem hlavně chirurg. A dovolím si říct, že dobrý,“ zasmál se Carlisle a sedl si do křesla naproti mně. Všichni si mě pořád prohlíželi s takovým tím pohledem, jako by viděli ducha. Nechápala jsem to.

„Tak nám o sobě něco pověz, Kate. Edward nám toho sice řekl spoustu, ale rádi si to poslechneme i z druhé strany,“ začala Esmé, která si stoupla za křeslo ke Carlislemu. Ostatní členové tak různě postávali nebo se opírali. Rosalie zmizela ve svém pokoji.

„No, žijeme tu s mamkou v domě po babiččině bývalém manželovi,“ zasmála jsem se. „Já vím, že to zní šíleně. Dům odkázal právě babičce, protože nikoho jiného neměl, ale ta taky zemřela, takže ho zdědila moje mamka,“ začala jsem vyprávět. Všichni mě pozorně poslouchali. „On teda Charlie, no ten pán, co nám odkázal dům, měl dceru, ale ta mu zemřela. Byla to moje teta. A tak nějak jsem zjistila, že jsem jí děsně podobná. Ujetý, co?“ zasmála jsem se, ale nikdo jiný ne. Všichni se na mě vážně dívali. Nevím, jestli zkameněli nebo je to vážně tak zajímalo. „No, každopádně teda tu bydlíme, já tu chodím do školy…“ odmlčela jsem se. „…no a nedávno nás navštívil Charlieho kamarád. Takový milý pán. Mamka je z něho úplně hotová. Už se těší, až ho zase uvidí. Vlastně by se měl u nás zastavit na víkend. Bude Díkuvzdání. Nechcete se přidat?“ rozvášnila jsem se. Nemohla jsem si nevšimnout vyděšeného výrazu v Edwardově tváři.

„To je od tebe milé, Katherine, ale my jedeme za přáteli, takže musíme bohužel odmítnout. Ale děkujeme za pozvání,“ usmál se Carlisle a pohladil Esmé po ruce, kterou měla položenou na jeho rameni.

„To nevadí,“ skryla jsem zklamání. Na chvíli jsme se odmlčeli, ale pak se mě Carlisle začal ptát na moje koníčky, jak jsem se měla v Phoenixu a tak. Byli milí a velmi se zajímali. Bylo mi příjemně v jejich přítomnosti, ale po chvíli už se ozval Edward.

„Myslím, že výslechu už bylo dost. Pojď, Kate. Ukážu ti můj pokoj,“ řekl a natáhl ke mně ruku. Chytla jsem se a zvedla se z místa. Bylo mi tam příjemně, ale vidět Edwardův pokoj, to mě lákalo. Už jsem chtěla poděkovat a odejít s Edwardem, ale pak mě něco napadlo.

„Nechodil jste náhodou s mojí tetou?“ zeptala jsem se Carlislea, na kterého jsem upřela pohled. Carlisle vypadal chvíli zaraženě a na chvíli se podíval na Edwarda.

„Nevím, jak to myslíš?“ zeptal se opatrně.

„Máma říkala, že tu kdysi rodina Cullenova žila a že jejich syn s mojí tetou chodil. Tak mě napadlo, jestli jste to nebyl vy,“ pokrčila jsem rameny. „Ale teď si říkám, že byste asi byl starší. Možná to byl váš děda,“ pousmála jsem se. Carlisle jen tiše přikývl. „No, my už musíme jít. Tak si to tu děti užijte,“ dodal Carlisle a docela spěšně se všema odešli. Edward mě trochu rychleji odtáhl do pokoje, kde za námi zavřel dveře.

„Jak víš o Belle a… no, že chodila s někým z Cullenů?“ vyštěkl na mě trochu nervózně. Lekla jsem se tolik, že jsem dopadla na malé kanape pod oknem.

„C-co? No, máma se to dozvěděla od kolegyně v práci a ta to má zas od maminky,“ pokrčila jsem rameny. „Asi jsem se na to neměla ptát,“ povzdechla jsem si.

„Kate? Tohle už v téhle rodině nikdy nevytahuj. Nikdy, rozumíš?“ Edward byl jak smyslů zbavených.

„Nevěděla jsem, že je to pro vás tak citlivé. Jen jsem se chtěla dozvědět něco o Belle a jejím životě. Přišlo mi to jako vhodné.“ V očích se mi objevily slzy. Edward padl na kanape vedle mě a vložil si hlavu do dlaní. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem ho pohladila po zádech.

„Edwarde?“ šeptla jsem potichu k němu a dál jsem ho hladila. Edward vypadal zlomeně. „Edwarde, nechceš mi konečně vysvětlit, co se tady děje?“ povzdechla jsem si. „Ničemu nerozumím. Máš v sobě něco, co mi nechceš vysvětlit, vyjedeš na mě, že se ptám Carlislea na jeho minulost a zakazuješ mi se vídat s přítelem Charlieho. Chci vědět, o co tu jde,“ zamračila jsem se. Edward zvedl hlavu a podíval se na mě.

„Nemůžu Kate. Vážně nemůžu.“ Edward zavrtěl hlavou. Naštvala jsem se a vstala z pohovky.

„Fajn, tak až se ti bude chtít, víš, kde mě najdeš,“ vyběhla jsem z pokoje, práskla s dveřmi a zmizela venku na příjezdové cestě. Bylo mi jedno, jak je to daleko a jak dlouho půjdu domů. Třímala ve mně zlost a nedokázala jsem zkousnout to, že mi Edward tají možná nejdůležitější věc ve svém životě.

Autor: Jessica (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu aneb historie se opakuje - 11. kapitola: