Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Déjà vu aneb historie se opakuje - 14. kapitola

04.12.2021 (09:00) • Jessica • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1382×

Den Díkůvzdání skončil katastrofálně. Já a Edward jsme se nejspíš rozešli, protože jsem ho od té doby neviděla. Ačkoliv údajně chodil do školy, dařilo se mu vyhýbat se mi. Navíc už celá jeho rodina ani nechodila na obědy. Moje mamka se dál vídala s Jacobem. Myslím, že si velice dobře rozuměli a já jsem mamku nikdy neviděla šťastnější. Nejvíc mě mrzelo, že mi Edward ani nedal šanci pochopit jeho problém, který mi tajil. Určitě to nemohlo být tak vážné, aby mě kvůli tomu opustil. Nejhorší na tom všem bylo, že od Díkůvzdání mě opět začaly provázet noční můry. Myslela jsem, že po smrti babičky Renee všechny zlé sny zmizely. Asi to byla předčasná úleva. Od Díkůvzdání uběhlo čtrnáct dní. Blížily se Vánoce. Každou noc jsem se budila celá zpocená a nechápala, co to mělo znamenat. Znovu se mi zdálo o zrcadlové místnosti. Ale tentokrát tam nebyla jen zrcadla. Byl tam muž. Neznala jsem ho. Pak už jsem jen cítila, jak je celé moje tělo v plamenech a v další chvíli neskutečná bolest, jakoby mi někdo odděloval části těla. V tu chvíli jsem se vždy vzbudila. Absolutně jsem nechápala, co za šílené věci se mi zdá. Když jsem byla malá, zdálo se mi jen o místnosti jako takové. Chodila jsem pár měsíců k psychologovi, ale nikdo nikdy nezjistil, proč se mi to zdá. Připadala jsem si jako blázen. Ale mamku jsem nechtěla před Vánoci strašit a tak jsem jí o nich nic neřekla.

***

Vánoční čas jsem měla nejradši. Všude svítily ozdobené domy a hrály koledy. Bylo dvacátého čtvrtého prosince. Mamka chystala štědrovečerní večeři a já jsem chystala jídelní stůl. Povídali jsme si o běžných věcech. Edwarda jsem skoro měsíc neviděla. Jednou jsem ho zahlédla na chodbě, ale než jsem si to stihla uvědomit, byl pryč. Zdálo se mi, že zná každý můj krok. Noční můry se nevytratily. Naopak mi přišlo, že čím déle jsem byla bez Edwarda, tím noční můry nabíraly na intenzitě. Štědrý večer měl s námi strávit i Jacob. Mamka mi před pár dny oficiálně oznámila, že spolu teda opravdu chodí. Jacob byl sice starší pán a klidně by mohl být můj děda. Ale mezi dospělými už ty věkové rozdíly asi tolik nevadí. A mamce vztah opravdu svědčil. Vždyť za celou dobu, co jsem na světě, nikoho nikdy neměla. Na chvíli jsem při skládání ubrousků posmutněla. Mamka si toho všimla.

„Copak se děje, broučku?“ zeptala se mě opatrně, když zavírala troubu, kde zrovna kontrolovala krocana.

„Ale to nic. Jen jsem si tak přemýšlela nad tím, jaký asi byl táta. Ale to ty Vánoce,“ pousmála jsem se a položila ubrousek vedle talíře. Mamka byla chvíli ticho. Pak odhodlaně přešla ke stolu a sedla si vedle mě na židli.

„Víš, tvůj táta byl fakt úžasný muž. Myslím, že měl s Jacobem hodně společného. Proto jsem se do něj teď asi tak zbláznila,“ zasmála se mamka.

„Povídej mi o něm,“ dotkla jsem se mamčiny ruky, kterou měla položenou na stole.

„Hmm,“ zamyslela se. Mamka mi o něm nikdy nechtěla vyprávět. Věděla jsem o něm jen to, že byl policista. Ale vždy, když jsem chtěla vědět víc, mě umlčela. Vánoční atmosféra asi dělala divy. „Byl to velice šarmantní muž. Byl sice starší, ale mně to nevadilo. Jen to nebylo správné. Byla to největší chyba, kterou jsem kdy udělala. Samozřejmě nelituji toho, že mám tebe. To vůbec ne. Jen jsem ti měla dát lepšího otce, který by s námi mohl být,“ povzdechla si.

„Ty ani nemáš žádnou jeho fotku?“ zeptala jsem se.

„Nikdo se nikdy nesměl dozvědět, kdo byl tvůj otec. Byl by to konec všeho. Nikdo by mi to nikdy neodpustil,“ podívala se na mě.

„To byl můj otec nějaký vrah? Říkala si, že byl u policie,“ zmateně jsem zamrkala.

„Nebyl žádný vrah,“ pousmála se mamka. „A to, že byl u policie, byla pravda,“ odmlčela se. „Kéž bych ti mohla říct pravdu. Ale ty bys mi to nikdy neodpustila. Nesnášela bys mě,“ dodala.

Povzdechla jsem si. Proč si všichni mysleli, že když mi řeknou nějaký obrovský tajemství, že je budu nesnášet? Edward mi něco tajil a neřekl mi to, protože se bál, že s ním nebudu chtít být. A tak se mnou pro jistotu radši nebyl, než aby mi dal šanci se sama rozhodnout. Mamka měla tajemství, které si taky chtěla vzít do hrobu. Štvalo mě to.

„Mami, já tě budu milovat pořád stejně. Ale chci vědět, kdo byl můj otec,“ zadívala jsem se jí do očí.

„No dobře,“ mamka se nadechla. „Tvůj otec byl…“

V tu chvíli se však u vchodu rozezvučel zvonek.

„To bude Jacob,“ vykroutila se mamka z odpovědi a vyskočila ze židle. Zmohla jsem se jen na hlasitý výdech. Skoro jsem to věděla. Skoro.

„Ahoj, Jacobe,“ přivítala mamka Jacoba v domě. Jacob byl opět elegantně oblečený. Odložil si kabát a položil na zem velkou tašku s dárky. Mamka spráskla ruce. „Vždyť jsem ti říkala, že si nemáš dělat škodu,“ vyhubovala mu.

„Nemohl jsem vám přeci nic nepřinést, když se děláš s večeří,“ a vytáhl z tašky láhev vína. Mamka pookřála.

„My pro tebe stejně taky něco máme, viď mami,“ ozvala jsem se mezi dveřmi. S Jacobem jsme si vyměnili pohledy.

***

Večer probíhal v příjemné atmosféře. Jacob nás obšťastňoval příhodami z jeho života. Mamka zas vyprávěla o mém dětství. Když jsme dovečeřeli, přesunuli se do obývacího pokoje. Mamka seděla schoulená v Jacobově náruči, sledovali film a popíjeli víno. Já jsem seděla v křesle a četla si knížku. Měla jsem pocit, že jsme zase rodina. Za knížkou jsem se šťastně usmívala. Ačkoliv jsem věděla, že při nejbližší příležitosti musím z mámy dostat tu zásadní informaci.

„Tak co Edward? Slaví Vánoce s rodinou?“ promluvil náhle Jacob. Trhla jsem s sebou a zadívala se na něj.

„Nevím, my jsme se rozešli. Na Díkůvzdání,“ pokrčila jsem rameny a zas se zadívala do knížky.

„Aha. To mě mrzí,“ dodal Jacob, ale když jsem se na něj podívala zpoza knihy, potutelně se pousmál. Zamračila jsem se. Věděla jsem, že i Jacob bude něco tajit, ale zatím jsem ho nechala žít.

Crrr.

„Kdo to může být?“ podivila se mamka a zadívala se na hodiny. Bylo něco po deváté večer.

„Jdu se podívat,“ zavřela jsem knihu a přešla do haly. Jakmile jsem dveře otevřela, okamžitě jsem je zase zavírala. Stál tam Edward. Ten byl ale rychlejší a zavírání dveří zarazil.

„Kate, můžu s tebou mluvit?“ zadíval se na mě. Na chvíli jsem se podívala do obývacího pokoje, a pak zpět na Edwarda.

„Co chceš?“ založila jsem si ruce na hrudi.

„Tady ne,“ zamračil se.

„Fajn,“ zavrčela jsem a hodila na sebe kabát. „Mami, já jsem hned zpátky. To je Alexandra ze školy,“ křikla jsem na mamku. Odpověď jsem nečekala a zavřela za sebou dveře. „Tak kam?“ rozhodila jsem rukama. Edward mě chytl do náruče a ve vteřině jsme byly u našeho posedu v lese. Byla sice tma, ale díky svíčkám všude kolem, jsem viděla, že posed už zase stál na svém místě.

„Páni. Opravil si ho?“ koukla jsem na Edwarda. Přikývnul.

„Asi by se hajný zlobil, kdyby to tu viděl rozbité,“ pousmál se. Rozhlédla jsem se kolem. Bylo to neskutečně romantické.

„Jak si věděl, že s tebou půjdu?“ pohlédla jsem na něj.

„Nevěděl,“ zakřenil se. Dloubla jsem ho do boku.

„Zase mi lžeš,“ vyplázla jsem na něj jazyk a vylezla po schodech nahoru do posedu. Byla tam připravená deka. Bylo to krásné.

„Jaká byla večeře?“ zeptal se Edward, když vylezl za mnou nahoru a na chvíli se zamračil.

„Skvělá. Měla jsem pocit, že mám zase úplnou rodinu,“ pousmála jsem se spokojeně. Edward spokojeně moc nevypadal. Měla jsem pocit, že mu vybouchne hlava. Zvážněla jsem.

„Ale proto si mě sem nevytáhl. Tak ven s tím. Co se děje?“ posadila jsem se na deku, do které jsem se zachumlala. Edward se posadil naproti mně a chytl se za kořen nosu.

„Došel jsem k názoru, že s tebou chci být, ale nechci ti nic tajit. A chci, abys měla sama možnost se rozhodnout zda se mnou budeš chtít být nebo mě pošleš k šípku,“ podíval se na mě. Pozorně jsem ho poslouchala. Pokračoval. „Řeknu ti příběh o rodině Cullenových, která tu žila před padesáti lety,“ odmlčel se. Uvelebila jsem se na místě a vyčkala, až začne. Bylo vidět, že si dost dobře rozmýšlel, jak mi informaci podat.

„Před padesáti lety se do Forks přistěhovala rodina. Muž a žena s pěti dětmi. Muž byl uznávaný lékař a pracoval v místní nemocnici. Žena byla doma a starala se o domácnost. Děti chodily do školy. Ve Forks kolovala informace, že jsou děti adoptované. Byla to pravda. Muž se ženou nemohli mít vlastní děti. Vzhledem k tomu, že sourozenci nebyli v žádném příbuzenském vztahu, spárovali se. Byl to ovšem nepoměr. V rodině byly dvě dívky a tři chlapci. Jeden chlapec tedy musel zůstat sám. Jednoho dne se ten chlapec zamiloval do dívky, která se přistěhovala do Forks ke svému otci. Zamilovali se do sebe a byli šťastní. Rodina mu to přála. Bohužel v tomto světě jsou i nepřátelé. Jeden takový nepřítel způsobil, že chlapec o dívku přišel. Zemřela. A protože se bál, že budou lidé podezřívat jeho rodinu, nechal dívku zmizet,“ odmlčel se a podíval se na mě. Ani jsem nedýchala. „Rodina se po události odstěhovala pryč a nikdy se již nechtěla vrátit. Nakonec tu chybu udělala a vrátila se.“

Byla jsem zmatená. Edward se opět odmlčel na delší chvíli a zavřel na chvíli oči. Znovu si uspořádal myšlenky.

„Ten muž a žena před padesáti lety se jmenovali Carlisle a Esmé. A ten chlapec byl Edward. A ta dívka, která zemřela, byla Bella,“ vydechl ve stejnou chvíli co já. Jenže Edward vydechl úlevou a já vyděšením. Zorničky se mi rozšiřovaly. Nevěděla jsem, jak mám s touto informací naložit. Jak na ni zareagovat. Hlavně mi jistou chvíli trvalo, než jsem si spojila jména z minulosti a současnosti. Edward musel mít pocit, že jsem dostala infarkt, protože mi zamával rukou před očima. Vrátila jsem se do přítomnosti a znovu se nadechla.

„Chceš mi říct, že ty jsi ten kluk, co chodil s mojí tetou?“ zeptala jsem se opatrně. Bála jsem se odpovědi.

„Nechci, aby sis myslela, že s tebou chodím jen proto, že jsi Belle tolik podobná. Pravdou je, že ty jsi úplně jiná než ona. Jste tak stejné a zároveň…“ nedokončil svoji větu. Skočila jsem mu do řeči.

„Jak jsi mohl chodit s Bellou před padesáti lety? Muselo by ti teď být stejně jako Jacobovi,“ vyhrkla jsem.

„A to je další věc,“ zadíval se na mě. Panebože, kolik těch tajemství ještě skrývá? Na tohle jsem nebyla nijak připravená.

„Ano? Takže na jakou teorii jsem zapomněla?“ nadzvedla jsem zvědavě obočí. Ještě jsem asi nedokázala pořádně vstřebat, co jsem se dozvěděla.

„To, proč se pohybuji rychle a jsem silný.  To, že jsem studený jako led a v postatě mrtvý. Já jsem totiž…“ odmlčel se. „…upír.“

„No…“ zaskočeně jsem zamrkala. „Tak to mě nenapadlo.“ Byla jsem zaražená. Asi jsem nezvládla vstřebat tolik informací. Jen jsem tak čučela na Edwarda. Určitě musel mít pocit, že jsem právě přešla další infarkt. „Rozhodně to vysvětluje spoustu věcí. Ale řekni mi, jak to že nehoříš na denním světle? Vidíš se v zrcadle?“ vykulila jsem oči.

„No, nám denní světlo nijak neubližuje. Nehoříme. Jen na slunci naše pokožka jinak reaguje, proto se v tu dobu neukazujeme na veřejnosti. Ale neubližuje nám to. Zrcadla, česnek a kříže jsou jen do filmů. Nic z toho není pravda,“ zavrtěl hlavou.

„Takže tvoje rodina… vy všichni… jste upíři?“ vstřebávala jsem informace.

„Ano. Všichni jsme upíři,“ ujistil mě. Nastalo ticho. Chvíli mi to šrotovalo v hlavě a pak jsem vykulila oči.

„Jacob? Ví to o tobě?“

„To je ten důvod, proč jsem nechtěl, aby ses s ním vídala. Ano, ví o naší rodině. Ví všechno. Ví i o Belle. Slíbil tenkrát, že nikdy nikomu neřekne pravdu o tom, co se tenkrát stalo. Věděl, že by to všechny jen ohrozilo. Na nás mu ani tolik nezáleželo. Ale lidé celkově by neměli vědět o existenci upírů a…“ zarazil se.

„A?“ pobídla jsem ho.

„… a kdyby to věděli, tak by to nebylo úplně nejlepší,“ dodal.

„Takže Jacob nechtěl, abych se s tebou vídala, protože věděl, co si zač.“ Konečně mi to všechno dávalo smysl.

„Bál se, že kvůli mně umřeš. Stejně jako umřela Bella,“ povzdechl si Edward.

„A ty jsi se bál, že mi o tobě řekne všechno dřív než ty,“ došlo mi. Přikývl.

„Tak už vím konečně všechno. Teda kromě toho, kdo je můj táta,“ řekla jsem.

„Takže se na mě nezlobíš?“ zeptal se Edward.

„Jistě že zlobím. Udělal sis ze mě náhradu,“ rozhodila jsem rukama.

„Ale tak to není. Prostě jsi mě přitahovala. To jsem nemohl ovlivnit. Máš v sobě stejnou chemii, co měla Bella. Je to až neuvěřitelné. Ty jí nejsi jen podobná. Ty jsi prakticky její kopie. Chování máte možná rozdílné, ale víceméně jste jak dvojčata. Pořád se snažím přijít na to, jak je to možné a nedokážu tomu přijít na kloub,“ povzdechl si.

„Taky bych chtěla, aby mi začaly některé věci dávat větší smysl. Třeba moje noční můry a fobie,“ pokrčila jsem rameny.

„Povídej mi o tom,“ řekl se zájmem Edward. Byl by první, kterému bych se po měsíci svěřila.

„Už jako malá jsem měla strach ze zrcadlových bludišť a místností. Zdálo se mi o nich. Po smrti mojí babičky, se noční můry vytratily. Když ses se mnou před měsícem rozešel, noční můry se vrátily. Ale bylo to jiné. Byly strašně silné. A tak živé, že jsem měla pocit, že se mi to právě děje. Vždycky to začne tím, že jsem v místnosti se zrcadly. Pak je tam muž a já najednou cítím, že mi celé tělo hoří, ale nikde není žádný oheň. A pak mám pocit, že mě trhá někdo na kousky jak papír. V tu chvíli se vždycky vzbudím,“ dívala jsem se do dlaní, a když jsem vzhlédla a pohlédla na Edwarda, měl v očích neskutečný strach.

„Kate? Já jsem asi přišel na to, proč vypadáš jako Bella,“ vydechl.

„Nechápu. Proč? To si poznal podle snu?“

„Kate. Tvoje noční můra je Belly poslední den života. Je to její smrt,“ odmlčel se.

„To není možné. Jak by se mi o tom mohlo zdát, když jsem o tom do dneška nic nevěděla?“ nechápala jsem. Edward se na mě zadíval.

„Napadlo tě někdy, že jsi byla v minulém životě ona?“

Autor: Jessica (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu aneb historie se opakuje - 14. kapitola: