Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Déjà vu aneb historie se opakuje - 15. kapitola

09.12.2021 (09:00) • Jessica • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1046×

(z pohledu Edwarda)

„Co si to řekl?“ zamrkala na mě Kate nechápavě.

„No, co když si její reinkarnace? Dávalo by to aspoň trochu smysl. Jsi úplně stejná a přitom to není biologicky možné. Máš sny o tom, jak Bella umřela. Tvoje vůně je stejně přitahující, ale je tam trochu z tebe, takže není tak intenzivní. Máš stejný štít, jako měla Bella,“ začal jsem Kate vysvětlovat své domněnky. Zarazila mě.

„Jakej štít? Co to znamená?“ rozhodila rukama.

„Je to určitý dar, který máš,“ pousmál jsem se. „Moje sestra Alice například vidí budoucnost. Jasper zas ovlivňuje pocity. Pamatuješ si den, kdy jsem tě pozval k sobě domů? V jednu chvíli ses venku cítila příjemně. Za to mohl on,“ dodal jsem.

„Aha. Některé věci mi aspoň začínají dávat větší smysl,“ zamyslela se.

„Já zas dokážu číst myšlenky. Kromě tebe,“ zamračil jsem se.

„Já jsem jediná, které nemůžeš číst myšlenky?“ zeptala se.

„Vlastně ano. Celkově je tahle vlastnost velmi unikátní. Už u Belly to bylo frustrující. A pak jsem poznal tebe a nechápal jsem, že se mi to děje znova,“ zasmál jsem se. „Asi proto jste mě obě vždycky přitahovaly. Bylo pro mě fascinující nevědět hned, co si myslíte. Musel jsem si počkat na to, až to samy řeknete.“

„No, páni,“ vydechla těžce. „Tak si to shrňme. Ty jsi upír a dokážeš číst myšlenky. Alice vidí budoucnost. Skvělé. Já jsem byla ve svém minulém životě Bella. Úžasné. Já to ale nechci,“ zesmutněla.

„Ššš,“ posunul jsem se blíž k ní a pohladil ji po tváři. Podívala se na mě svýma krásnýma hnědýma očima. Leskly se. Ucítil jsem, jak mi na hřbet ruky stekla její slza.

„Proč se to děje mně? A co s tím mám dělat? Bude se mi do smrti zdát o její smrti? Co po mně vlastně chce?“

„Jedna věc by tu byla,“ zamyslel jsem se a povzdechl si. „Jen to bude hodně těžké pro všechny.“

„O co jde?“ zeptala se Kate. Chvíli jsem přemýšlel, jak s touhle pravdou ven, ale asi byl čas.

„Bella má hrob u nás za domem.“

„Cože?!“ vykulila na mě Kate oči a odtáhla se. „To nemyslíš vážně? Vy jste ji tu měli celou dobu pohřbenou?“ vyskočila na nohy. Chytl jsem ji za ruku a zadržel ji.

„Počkej, Kate. Nevěděli jsme, co dělat. Bella byla tak znetvořená, že jsme ji tam nemohli nechat, aby ji objevili. Uprostřed města by bylo dost divné, že by se v tanečním sále objevilo zvíře,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ale nechtěl jsem ji jen tak někde pohodit. Chtěl jsem ji někam pohřbít. Neoficiálně,“ dodal jsem smutně. Kate se na chvíli uklidnila a znovu si ke mně sedla.

„Takže ji chceš vykopat a pohřbít k Charliemu?“ zeptala se mě opatrně. Nezmohl jsem se na víc než jí přikývnout.

„No, páni,“ vydechla. „Měl by se o tom všem dozvědět Jacob. Taky v tom figuruje,“ navrhla.

„Nechci ho dráždit,“ zamračil jsem se.

„Ale on s tím bude určitě souhlasit. Bude chtít, aby se tím konečně vše ukončilo. I moje máma bude mít určitě klid na duši, když bude vědět, že je Bella mrtvá a pohřbená.“

„Jen se mi s ním nechce spolupracovat,“ naléhal jsem.

„Jacob není tak špatný. To zvládneš,“ ujistila mě.

Neměl jsem sebemenší chuť se na tomhle podílet s někým, kdo mi vysloveně vadil. Jacob byl až moc milý a bezchybný člověk, což jsem měl bohužel možnost poznat z myšlenek. Takže jsem ho nesnášel jen z principu. Hlavně patřil k vlkodlakům, ačkoliv to on sám možná ani netušil. Když jsem ho viděl naposledy, byl to nevinný puberťák, co se zamiloval do stejné holky jako já. Co se s ním dělo pak, vůbec netuším. Každopádně teď byl tady, opět se mi cpal do mého života a opět se motal kolem lidí, které jsem si oblíbil.

Ale po chvíli jsem Kate vše odkýval a povzdechl si. Ona totiž měla pravdu. Napadlo mě, že třeba Bella skrze Kate žádala, aby dosáhla svého klidu. Chtěla být u svého otce, s kterým si vytvořila ke konci svého života hezký vztah. Nemohl jsem jí to odepřít, když tu na mě skrze Kate promlouvala. Ale chtěl jsem to udělat sám. Měl jsem v plánu o tom Jacoba informovat hned druhý den. Další úkol byl vymyslet příběh, jak se ostatky dostaly po tolika letech před policejní stanici.

***

„Tak o co jde?“ odfrknul si Jacob. Stál opřený o svoje auto na silnici, kde se dělí naše území s územím Quileutů. Kdyby nebylo těch vrásek v jeho obličeji, řekl bych, že se vůbec nezměnil. Ten arogantní výraz šestnáctiletého kluka jsem viděl i ve tváři skoro sedmdesátiletého staříka.

„Myslím, že jsem přišel na věci, o kterých bys měl vědět,“ promluvil jsem. Zůstal jsem stát v takové vzdálenosti, aby mě Jacob slyšel.

„Jsem jedno ucho,“ zamračil se.

„Jak jen začít,“ promnul jsem si kořen nosu. „Kate je nejspíš reinkarnací Belly.“

„Cože? Na to si přišel jak? Jsi magor,“ pustil se do mě Jacob. Vycenil jsem na něj zuby a zavrčel, abych ho zklidnil.

„Logicky. Kate má noční můry o tom, jak Bella zemřela, aniž by o tom kdy slyšela. To není normální. Jacobe, musel by si být slepý, abys to neviděl,“ rozhodil jsem rukama.

„Počkej, jaké noční můry?“ zamrkal překvapeně.

„Odmalička se jí zdá o místě, kde Bella zemřela. A ty noční můry se jí zhoršují, Jacobe. Musíme s tím něco dělat. Myslím, že skrze Kate promlouvá Bella. Já vím, že to zní bláznivě,“ zavrtěl jsem hlavou a uchechtl se.

„Aha,“ zamyslel se Jacob. „Ale reinkarnace? To už je dost za hranicí všeho, nemyslíš?“ zavrtěl nechápavě hlavou.

„Jacobe, vy snad v těch vašich Quileutských legendách nic o reinkarnacích nemáte?“ zadíval jsem se na něj. Jacob usilovně přemýšlel. Pak si těžce povzdechl.

„Dobře. Připusťme, že je Kate reinkarnací Belly. Ačkoliv to zní šíleně,“ uchechtl se. „A co s tím chceš dělat?“ zeptal se.

„S Kate nás napadlo, že Bella skrze ni možná promlouvá proto, aby našla klid. Že se možná necítí dobře tam, kde teď je,“ vysvětlil jsem mu.

„Takže?“ pobídl mě, abych konečně dokončil svoji myšlenku.

„Bella se musí dostat do hrobu k Charliemu,“ řekl jsem a všiml si, že se Jacob začal nadechovat. Pokračoval jsem. „Jenže nemůžu přemístit jen tak ostatky Belly na policejní stanici, aniž by to bylo něčím podloženo. A myslím, že Bella nechce být pohřbena k Charliemu anonymně,“ dokončil jsem svou myšlenku a nechal Jacobovi prostor. Ten chvíli mlčel a vstřebával informace, které obdržel. Pak spustil.

„Přijde mi to jako ten nejšílenější nápad na světě,“ odmlčel se. „Ale jiná možnost asi není. Ale nedramatizoval bych to. Ostatky bych nechal před stanicí s dopisem od anonyma. Nikdo se nebude pídit po tom, kdo to poslal, pokud k tomu bude příběh,“ pohlédl na mě.

„Přijdu si jak vrah,“ plácl jsem se do čela. Jacob se začal smát. Vždyť jsi. Uslyšel jsem v jeho myšlenkách. Zamračil jsem se.

„Udělám to sám, ale Kate chtěla, abys o tom věděl,“ dodal jsem a než se Jacob stihl znovu nadechnout, už jsem mizel v autě do Forks.

*** 

(z pohledu Kate)

Seděla jsem na posteli a držela v ruce fotku Belly. Měla jsem pocit, že se dívám do zrcadla. Ta podoba. Pořád jsem si v hlavě přehrávala včerejší rozhovor s Edwardem. Vůbec mi to nedávalo smysl, ale přesto to bylo tak jasné. Jiné vysvětlení neexistovalo. Věděla jsem o věcech, o kterých jsem neměla nejmenší tušení. Jak bych se o nich dozvěděla, kdyby mi informace neposkytla právě Bella? A pak ty schopnosti a ten vzhled. Všechno to do sebe zapadalo. Jen jsem tajně doufala, že až bude Bella u svého otce, moje noční můry zmizí a Bella dojde klidu.

Na chvíli jsem zavřela oči a přiložila si fotku na hruď. A pak se to stalo. Jen takový záblesk. Stála jsem u svého auta na parkovišti u školy a pak se ke mně blížilo velké černé auto. Dělila mě vteřina od očividné smrti, když se u mě objevil Edward. Byl to takový šok, že jsem okamžitě otevřela oči a posadila se. Zrychleně jsem dýchala. Můj tep se nedal spočítat. Právě v tu chvíli se v okně objevil Edward.

„Co se stalo? Vypadáš vyděšeně? Je všechno v pořádku?“ strachoval se Edward a ihned se posadil vedle mě a objal mě.

„Já nevím. Můžu vidět budoucnost?“ vykulila jsem na Edwarda oči.

„To asi ne. Nebo já nevím. Co si viděla?“ Edward vypadal stejně šokovaně jako já.

„Viděla jsem, jak mě na parkovišti u školy málem srazilo auto, ale tys mě zachránil a …“ zarazila jsem se. Viděla jsem, jak se Edwardův výraz měnil a bylo mi to jasné. „To nebyla vize budoucnosti,“ konstatovala jsem. Edward zavrtěl hlavou a ustaraně se zamračil. „Byla to Bella,“ dokončila jsem svou úvahu. Potvrdil mi ji přikývnutím. Svalila jsem se Edwardovi do náruče a zabořila obličej do jeho hrudi.

„Ach Edwarde, já už chci, aby to skončilo. Už nevím, co je sen a co skutečnost,“ začala jsem plakat.

„Už brzy to skončí. Dneska půjdu vykopat Belliny ostatky a dám je před policejní stanici i s dopisem. Všichni se dozvědí, že se Bella našla a bude řádně uložena u Charlieho. A ty budeš mít klid,“ utěšoval mě.

„Jen doufám, že máš pravdu. Zhoršuje se to a já se bojím, že se za chvíli zblázním,“ vzlykala jsem mezi slovy.

„Dopadne to dobře. Odpočiň si. Ráno přijdu,“ odtáhl se ode mě a pohladil mě.

„Miluju tě,“ pousmála jsem se a přitáhla si Edwarda k sobě, abych ho políbila. Oplatil mi polibek a zabořil mi nos do vlasů.

„Ach, Kate,“ povzdechl si, a pak zmizel.

Chvíli jsem tam seděla a dívala se na okno, kterým Edward odešel. Pak jsem se podívala zpět na fotku Belly a položila ji na noční stolek.

„Doufám, že už mi dáš pokoj,“ promluvila jsem k Belle a zachumlala se do peřin.

***

(z pohledu Edwarda)

„Jsi si jistý, že děláš správnou věc?“ zeptal se mě Carlisle, když jsem si bral z garáže lopatu.

„Udělá to dobře Belle i Kate,“ odpověděl jsem rázně a popadl lopatu. „Bude to asi jediná správná věc, kterou za svůj život udělám. Tak mi v tom nebraň,“ podíval jsem se prosebně na Carlislea a prošel kolem něj ven z garáže.

„Mám ti pomoct?“ zeptal se a vyšel také ven z garáže. Zastavil jsem se a otočil se.

„To musím udělat sám,“ vydechl jsem. Carlisle přikývl a nechal mě samotného.

Slyšel jsem myšlenky a hlasy své rodiny, ale odfiltroval jsem je. Potřeboval jsem se uklidnit a psychicky se připravit. Pak jsem se rozešel za dům k hrobu Belly. Zastavil jsem se kousek od místa a pohodil na zem deku, do které jsem se ostatky chystal zabalit.

„Bello, doufám, že mi vše jednou odpustíš. Jednal jsem impulzivně a ve prospěch své rodiny. Vůbec jsem si neuvědomil, co bys chtěla ty,“ promnul jsem si kořen nosu a nadechl se. „Tak jo,“ ztěžka jsem vydechl. Pak jsem chytl lopatu oběma rukama a konec lopaty jsem zarazil do zasněžených míst, kde byl hrob. Začal jsem kopat. Totálně jsem se vypnul. Jen jsem kopal a nad ničím nepřemýšlel. Nechtěl jsem si ani na chvíli uvědomit, co vlastně dělám. Zem byla zmrzlá, ale svou silou jsem ji dokázal rozbít. Kopal jsem a odhazoval hlínu daleko za sebe. Měl jsem pocit, že se přestávám kontrolovat a zrychluji tempo. Myslel jsem, že to trvá hodiny, ale ve skutečnosti uběhlo sotva pár minut. A pak jsem uslyšel ten tupý náraz do kovové bedny. Znervózněl jsem. Odhodil jsem lopatu a klekl si k díře. Rukama jsem začal vyhrabovat další kusy hlíny, až jsem nahmatal ucho bedny, za které jsem zatáhl a bednu vytáhl.

„To je ona?“ ozvalo se za mnou. Moje srdce rozhodně poskočilo, a kdyby mohlo, tak se snad kompletně rozbušilo. Otočil jsem se. Stál tam Jacob.

„Tohle mi nedělej. Málem jsem znovu umřel,“ snažil jsem se uklidnit, a pak se podíval na starou zrezlou kovovou bednu o délce asi stošedesát centimetrů. „Ano, Jacobe. Uvnitř je Bella.“

Kdybych mohl, asi bych začal brečet. Uvnitř mě to trhalo na kousky. Křičel jsem. Potřeboval jsem ze sebe dostat všechny ty bolestivé emoce, které se znovu draly na povrch. A moje upírské tělo mi to neumožňovalo. Měl jsem zlost. Jacob se cítil stejně. Cítil jsem to uvnitř jeho mysli. Ačkoliv se ji snažil zatemňovat, nedokázal skrýt všechno. Jacob na rozdíl ode mě, mohl svoje pocity dávat najevo v plné síle. To jsem mu záviděl.

„Podej mi tu deku, prosím,“ prolomil jsem bolestné ticho.

„Co chceš dělat?“ zeptal se, ale deku mi podal.

„Nemůžu přinést před policejní stanici stošedesát centimetrů dlouhou kovovou rakev,“ vykulil jsem na Jacoba oči.

„Asi máš pravdu. Bože, to je hrozný. Tohle nedám,“ chytl se za hlavu a začal se procházet kolem.

„Nemusíš tu být,“ prohodil jsem k Jacobovi a vytrhl zámek, který držel bednu zamčenou. A pak jsem ji otevřel.

„Sakra,“ odvrátil jsem pohled. Jacob se na mě podíval, a pak se podíval do rakve.

„Do háje, Edwarde!“ zaklel Jacob, a pak se odvrátil, aby svůj obsah žaludku vrhl k nejbližšímu stromu. Následně propukl v opravdu bolestný pláč. Cítil jsem, jak mě ta bolest trhá na malé kousky. A nešlo se tomu ubránit. Rozložil jsem deku a musel jsem do ní přendat Belliny ostatky. Netrvalo to dlouho. Deku jsem pevně zabalil a vstal.

„Jacobe?“ promluvil jsem na něj. Otočil se na mě. Slzy se mu kutálely po tvářích. Byla to neuvěřitelná bolest.

„Jdi udělat, co musíš. A pak …“ nadechl se. „… už tě nechci nikdy vidět.“ A zmizel v lese.

Chápal jsem ho. Vzal jsem Belliny ostatky a běžel k policejní stanici.

Doufám, že mě za tento díl neukamenujete. Musím říct, že se mi psal velice těžce. Nejedna slza mi ukápla a musela jsem pár dní počkat, než jsem si mohla po sobě ten díl znovu přečíst. Ale musíte pochopit, že tato situace se v příběhu musela objevit.
Jinak mě velice těší vaše nadšení z mé povídky, a že v komentářích potkávám stále nové a nové přezdívky. Jsem moc ráda i za vaše tipy, jak asi bude příběh pokračovat. Doufám, že vás nezklamu.
Samozřejmě, příběh zdaleka není u konce. :)

Autor: Jessica (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu aneb historie se opakuje - 15. kapitola: