Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Déjà vu aneb historie se opakuje - 20. kapitola (Epilog)

31.12.2021 (09:00) • Jessica • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 3095×

Nadechl jsem se a zase vydechl. Musel jsem tuto činnost zopakovat. Bylo to divné. Měl jsem potřebu kyslíku. Znovu jsem se nadechl, ale necítil jsem nic. Cítil jsem jen obvyklé pachy. Zatuchlou válendu, vůni lesa, která se dostala dovnitř otevřeným oknem. Nemohl jsem přestat dýchat. Měl jsem pocit, že se udusím. Znovu jsem zopakoval nádech a výdech a pomalu pootevřel oči. Do pokoje vnikalo pár paprsků slunce. Párkrát jsem zamrkal a posadil se na posteli. Rozhlédl jsem se po pokoji.

„Hmm. Divné. Nikdo není doma?“ zamyslel jsem se a vstal. Trochu se mi zamotala hlava a tak jsem se zachytil nejbližší police. Vyšel jsem pomalu z pokoje. Měl jsem pocit, že je něco jinak než obvykle. V břiše mi nepříjemně zakručelo. Měl jsem strašný hlad. Ale vždyť jsme na lovu byli nedávno. Nedávalo mi nic smysl.

„Haló!“ pomalu jsem scházel schody dolů. Nikde nikdo nebyl. Vážně jsem byl v domě sám. Znovu mi zakručelo v břiše.

Musím asi na lov. Znělo mi v hlavě. Ale neměl jsem pocit, že bych měl potřebu krve. A pak jsem to ucítil. Nedokázal jsem to popsat. Ale takovou vůni jsem necítil už několik desítek let. V puse se mi seběhlo pár slin a žaludek mi znovu hlasitě oznámil, že by se hodilo něco tam poslat. Sešel jsem schody a šel jsem po té lahodné vůni až do kuchyně.

„Zdravím tě, synu,“ pousmál se na mě Carlisle, stojíc za kuchyňským pultem. V kuchyni s ním byla i Esmé a Rosalie. Rozhlédl jsem se kolem.

„Kde jsou všichni?“ zeptal se a znovu pohlédl na ty tři v kuchyni. „A co tu děláte?“ nechápavě jsem se zadíval na hrnec na plotně, z kterého se valila ta lahodná vůně.

„Edwarde, musíme si promluvit,“ řekl Carlisle a přešel ke mně. Soustředil jsem se. Chtěl jsem vědět, co si myslí, a nic jsem neslyšel. Bylo to divné.

„To je divné,“ nechápavě jsem se zamračil.

„Co, synu?“

„Neslyším vaše myšlenky,“ pohlédl jsem na Carlislea.

„Ano, to bude jeden z následků. Edwarde, něco se stalo,“ podíval se na mě a pohladil mě po rameni. Ošil jsem se.

„Páni, jsi studený jako led,“ zarazil jsem se. „Počkat, to je divné,“ zamyslel jsem se. Cítím jídlo a mám na něj chuť. Netoužím po krvi. Cítím Carlisleův ledový dotek. „Ne, to není možné,“ chytl jsem se za hlavu a odvrávoral do obývacího pokoje. „To se neděje,“ vydechl jsem a posadil se na pohovku. „Je to vůbec možné?“ podíval jsem se na Carlislea.

„Obávám se, že ti to neumím vysvětlit,“ pokrčil Carlisle rameny.

„Jak?“ zeptal jsem se jednoduše.

„Reálně není možné, aby se upír přeměnil poté, co by vypil jed nebo lidskou krev. To je prostě nemyslitelné. Ale pak přišla Kate, že jí Bella poslala zprávu. Je to dar od ní. Řekl bych, že Kate byla úplně jiná, než si všichni dokážeme představit. Nikdy by se nechtěla stát upírem. Toužila po plnohodnotném životě. A s tebou by ho nemohla mít. A tak se o to Bella postarala. Nevím jak, ale ty ses po napití z Kate stal člověkem, Edwarde.“

„Věděl jsem, že je něco jinak, když jsem se probral. Měl jsem hlad, nebyl jsem rychlý. Jsem zas ten kluk před sto padesáti lety,“ zasmál jsem se. Po podlaze se rozklapaly podpatky a kousek ode mě se objevila Rosalie.

„Závidím ti, bratře. Ale zároveň jsem za tebe ráda. Zasloužíš si to po tom všem,“ pousmála se a to už se vedle ní objevil Emmett.

„Takže dobrovolná zásobárna krve, hm?“ zasmál se. Ušklíbnul jsem se na něj a Carlisle ho jemně plácl přes hlavu. „No co? Sranda, ne? Ještě, že už se Jasper naučil žít po boku lidí. Jinak bys to měl blbý,“ zakřenil se Emmett, ale to už dostal herdu do zad od Jaspera.

„Mluvil tu někdo o mně?“ zasmál se Jasper a podíval se na mě. „Jaký to je, když se nám nemůžeš hrabat v hlavách?“ ušklíbnul se Jasper.

„Musím říct, že velká úleva. Hlavně hlava Emmetta a Rosalie byla na sebevraždu,“ zasmál jsem se a podíval se na Alice. Ta se na mě jen usmála. „Jen ty mi budeš muset teď všechny svoje vize vyprávět.“

„To se neboj,“ mrkla na mě.

„Počkat. A kde je Jacob? A Kate?“ postavil jsem se a rozešel se ke vchodovým dveřím. „Musím ji vidět,“ zarazil jsem se. „Ví o tom?“ otočil jsem se a podíval se na Carlislea.

„Ví všechno. Je doma. Hodně štěstí, synu,“ pousmál se na mě. I mně se na tváři objevil spokojený úsměv. Rychle jsem vyběhl lidskou rychlostí k autu a rozjel se do Forks. Bylo to zvláštní si znovu zvykat na lidský život.

***

O deset let později (pro lepší výpočet je Edwardovi a Kate 28 let)

Moje rodina si na moji přeměnu po čase zvykla. Překvapilo mě, že Rosalie sice žárlila, protože by sama chtěla být člověk, ale přála mi to. Samozřejmě mě napadlo, jestli je Katina krev takový zázrak, že by mohla proměnit v lidi všechny upíry. Ale nakonec jsem usoudil, že z Kate nebudu dělat pokusného králíka. Navíc si většina rodiny už na upírství zvykla a neměli tu potřebu. Já ji do teď také neměl, ale celý život jsem se nějak nedokázal smířit s tím, že jsem bestie. Nevadilo mi, že nestárnu, ale že musím žít z krve. Bylo zvláštní znovu cítit jiné vůně. Nemít pocit, že potřebuji někomu utrhnout hlavu. Mít lidský hlad. Lidské touhy. Mohl jsem zase brečet, ale tentokrát štěstím, nikoliv smutkem.

Když jsem tenkrát po přeměně přijel k domu Dwyerových, seděli všichni na zahradě. Ani jsem nestihl pořádně vystoupit z auta a Kate už mě mačkala v náručí. Bylo tak příjemné ji líbat a nemít pocit, že bych jí mohl ublížit. U Jacoba jsem viděl, jak mu spadl kámen ze srdce. Samozřejmě, že se celou dobu bál, abych neproměnil Kate v upíra. Musím říct, že díky tomu, že jsem se stal člověkem, jsem se i víc skamarádil s Jacobem. Nebyli jsme nějací ultra velcí přátelé, ale nějak jsme se najednou víc snášeli. Dva roky po tom všem si Jacob vzal Kristine za ženu a stal se tak Katiným otčímem. Myslím, že si ho Kate oblíbila stejně, jako by měla ráda Charlieho. Často jsme na něj vzpomínali. Byl by pyšným otcem.

S Kate jsme dokončili školu ve Forks a odstěhovali se do Tacomy studovat na zdejší univerzitě. Byla to pro mě velká změna. Konečně jsem si mohl přestat hrát na puberťáka a mohl jsem opravdu stárnout. Bylo příjemné oslavit dvacáté narozeniny. Dlouho jsem si zvykal, že se můžu procházet na slunci mezi lidmi. Zamiloval jsem si hamburgery a coca colu. Moje neřest. Nikdy jsem si to jako upír nepomyslel, protože mě každou vteřinou lákala krev. Ale že může být něco tak lahodného, to jsem si ani vysnít nemohl.

Carlisle s mojí rodinou se samozřejmě museli po pár letech odstěhovat z Forks na další stanoviště. Psali jsme si, posílal jsem jim fotky. Chyběli mi. To jsem nepopíral. Bylo to najednou zvláštní s nimi nesdílet každý den. Bylo celkově zvláštní nevědět tolik osobních věcí o každém. Jacob byl samozřejmě nadšený, že se mu nemohu hrabat v myšlenkách. Ale mně to nechybělo. Bylo lidské nevědět vše.

Jacob se ode dne, kdy jsem se já změnil v člověka, už nikdy nepřeměnil ve vlkodlaka a začal tak znovu plynule stárnout. S Kristine spolu zažívali krásná léta.

Byl jsem samozřejmě stále ten staromódní Edward, takže jsme se dokončili studium, vzali jsme se. Byl to nejkrásnější den mého života. Přijela i celá má rodina. Moc rád jsem je po tak dlouhé době viděl.

***

Seděli jsme na louce blízko domu mých rodičů. Po svatbě jsme se do jejich domu přestěhovali, abychom jej spravovali po dobu, co bude moje rodina cestovat po světě. A tou dobou se nám narodila i malá dcerka. Letos už oslavila svůj první rok života. Splnilo se mi vše. Měl jsem úžasnou ženu, krásnou dcerku a mohl jsem žít plnohodnotně lidský život a důstojně zemřít jako starý člověk. Co víc si člověk mohl přát?

„Podívej, Edwarde! Udělala první krůček.“

„Ty jsi naše malá šikulka, Bello.“

KONEC.

Moc bych chtěla poděkovat všem čtenářům, kteří si udělali čas a do mé povídky se začetli. Vtipné je, že když jsem tuto povídku začala psát, měla jsem jen nápad, že se bude děj odehrávat po padesáti letech, že Bella umře na konci prvního dílu Stmívání a že se tam musí objevit James, jako Déjà vu. A samozřejmě Kate musí vypadat jako Bella, aby to mělo větší šťávu. Objevení Jacoba jsem původně neplánovala, ale pak se mi líbila možnost dát dohromady Jacoba s Kristine. To, že by otec Kate mohl být Charlie mě napadlo při psaní prvního dílu, když se Kate podívala na fotku otce a řekla, že jen věděla, že byl policista. Tenkrát jsem si řekla: "A proč by to nemohl být Charlie?" A bylo to. Sice je pravda, že rozdíl čtyřiceti let je až příliš zvrácený, ale co v dnešní době není. A Charlie byl určitě štramák i v sedmdesáti. :D

Nejsložitější otázka byla, jak tento příběh zakončit, aby se z toho nestala telenovela. Nemám moc ráda příběhy, co mají sto kapitol, takže jsem se chtěla zabrzdit někde na dvaceti až třiceti. Dvacet byla ideálka. Samozřejmě, že mě napadlo, že by Kate prostě umřela. Ale to by se šel Edward asi zastřelit. :D Takže jsem uvažovala nad alternativou, že prostě z Kate toho upíra nakonec v epilogu udělám. Jenže mi to tam nedávalo smysl s její představou života, kdy chtěla děti a stárnout. Nebyla to prostě Bella. A tak jsem si vzala trochu inspiraci z Upířích deníků (spoiler), kde byl lék na upírství. Detaily vynechám. Zkrátka jsem to potřebovala nějak zakomponovat do příběhu a s tím mi úžasně pomohla Nikol18, za což jí moc děkuji.

Mohla bych určitě nějak dál pokračovat. Jaký asi bude život Edwarda jako člověka? Tolik lidských věcí, na které musel za těch sto padesát let zapomenout. Určitě to je zajímavý námět na pokračování. Třeba do budoucna vymyslím Déjà vu 2. Nechám si to jako zadní vrátka, až nebudu vědět, co psát.

Ještě jednou tedy doufám, že se vám povídka líbila a že mi nemáte za zlé některé věci, které jste v příběhu rozhodně nečekali.

A pokud máte rádi Jacoba, tak vás zvu na novou povídku, kterou právě chystám. Zatím volím mezi dvěma názvy, tak uvidíme, který vyhraje. Sledujte stránky a brzy v komentářích naviděnou. :)

Vaše Jessica

Autor: Jessica (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu aneb historie se opakuje - 20. kapitola (Epilog):