Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Déjà vu aneb historie se opakuje - 4. kapitola

03.10.2021 (09:00) • Jessica • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1392×

Stál jsem na zápraží s rukama v kapsách a pozoroval šum lesa. Cítil jsem, co jsem cítit nechtěl a byl jsem z toho zmatený. Uplynul týden, kdy se do Forks nastěhovala Kate. Každý večer jsem se na ní chodil dívat, jak spí a připomínalo mi to začátky s Bellou. Stále jsem nedokázal pochopit, jak může být někdo někomu tak strašně podobný. Jakoby to bylo její dvojče. Měl jsem pocit, jakoby tam vážně byla a cítil jsem se jako před padesáti lety. Znovu jsem zažíval tu euforii. Tu prvotní tužbu a zamilovanost zároveň. Přišel jsem si, že Bellu podvádím. Cítil jsem se jako vetřelec.

Alice mi v tom moc nepomáhala. Zářila jako sluníčko pokaždé, když mě ujistila, že v jejích vizích všechno dobře dopadne a že vidí krásnou budoucnost. To před padesáti lety říkala taky, dokud neviděla, jak James rozcupoval Bellu na kousky. Oklepal jsem se při té myšlence.

„Tak můžem,“ houknul na mě Emmett ze sedadla spolujezdce mého auta. Povzdechl jsem si a rychlým krokem přešel ke dveřím řidiče. První školní den. Nezažil jsem to už tak… už ani sám nevím.

Nastartoval jsem a s rychlým zaskřípáním pneumatik jsem vyrazil ke škole do Forks.

Neměl jsem z toho všeho dobrý pocit. Kate byla jiná. Cítil jsem to. Ale přesto tak stejná. Oblíkala se trochu výrazněji, ale chováním mi jí tak strašně připomínala. Měla i stejné vlasy, oči. Troufl bych si říct, že i vůni. Ale byla rozdílná. U Belly jsem měl chuť jí v prvním okamžiku rozsápat hrdlo. U Kate tu potřebu nemám. Nechci tím říct, že by mě nepřitahovala, protože to pravdou není. Možná, že jsem si jen na tu vůni už tak zvykl, že mě podobná vůně nijak nerozhodila. Přitahovala mě. A to jsem nemohl popírat. Chtěl jsem ale zničit další nevinný lidský život? Jamese jsme sice tenkrát zabili a po čase se nám povedlo dopadnout i Victorii, která se mi chtěla pomstít. Ale stačilo to? Volturiovi pořád žijí a na světě je spoustu upírů, kteří prahnou po lidské krvi. Dřív či později se stane něco podobného a já si to budu vyčítat. Tentokrát nesmím udělat chybu. Musím se od té dívky držet dál.

Dorazili jsme ke škole. To nadšení všech okolo mě dohánělo k šílenství. Promnul jsem si spánky, abych alespoň trochu odfiltroval nadšené myšlenky všech studentů, jak se po prázdninách znovu vidí, jak se těší na učitele a předměty. A také jsem musel odpudit myšlenky mých sourozenců, kteří vstřebávali vůně a pachy, takže jsem to měl v pětinásobné dávce i semnou. Povzdechl jsem si a vylezl z auta. Sourozenci už byly dávno ve škole. Prohrábl jsem si vlasy a rozhlédl se po parkovišti. Byla tam. I s tím autem. Obličej se mi zkřivil do bolestivé grimasy a rychlejším krokem jsem zmizel uvnitř budovy.

***

Seděl jsem v jídelně u našeho stolu společně se sourozenci. Škola se za těch padesát let vůbec nezměnila. Možná, že byla znovu vymalována, obměněný nábytek. Ale jinak vše zůstalo původní. Žádná památka po tom, co se tu před padesáti lety stalo. Bellu tenkrát obrečelo celé Forks. Tolik byla oblíbená.

Nemusel jsem se po jídelně ani moc rozhlížet. To, že se objevila Kate, jsem slyšel v myšlenkách lidí na chodbě.

To je ta nová. – Je pěkná. – Dal bych si říct. – Lepší, než ty chladničky, co tu máme.

Bylo mi špatně. Kate byla jen další maso, ze kterého si každý chce utrhnout ten největší kus. Když vešla do jídelny, měla kolem sebe už partu kamarádů. Musel jsem jim prolézt myšlenky, jestli mají s Bellou opravdu jen ty nejčistší úmysly.

Musím se víc zaměřit na tu algebru. Jestli má být letos zase to mistrovství.

Tak kolik si dám dneska? Mohl bych si přidat větší zátěž. Kolik asi nejvíc uzvednu?

Je dois appeler ma mère*.

Tohle je divný lesk. Strašně jednoduše se slíbá.

Absolutně nevinná skupinka. Holky si k ní možná nakonec vybudují vřelejší kamarádský vztah a klukům je úplně ukradená. Jeden šprt a druhý miluje jenom sám sebe. Uchechtl jsem se. Alice to zaznamenala. Rosalie přemýšlela, jestli by neměla změnit barvu laku na nehty, že tenhle je už moc okoukaný. Protočil jsem oči.

„Který z nich je Edward?“

„On je Edward.“

Když jsem zaslechl svoje jméno, instinktivně jsem zvedl pohled od stolu a zadíval se jejím směrem. Naše pohledy se střetly. Bylo to tak totožné chvění po celém těle. Ale věděl jsem, že se nesmím nechat zlákat. Ať po ní toužím sebevíc, ta dívka mě musí nenávidět. Stejně, jako mě měla nenávidět Bella. Musel jsem Kate dokázat, že jsem neurvalý, nafoukaný a egoistický debil. Odvrátil jsem pohled zpátky k ostatním a věnoval ho Alice. V mém obličeji se značil hněv a tvrdost. Zavrtěl jsem hlavou. Zazvonilo. Velmi rychlým krokem jsem opustil skupinku mých sourozenců. Chtěl jsem od všeho pryč.

***

„Synku, co tě trápí?“

Seděl jsem na zápraží našeho domu a zíral nepřítomně do lesa. Byl jsem ze všeho zmatený a sám na sebe naštvaný. Z mého přemýšlení mě vytrhnul Carlisle.

„Ale nic.“ Obvykle jsem využíval Carlislea jako svého osobního terapeuta, ale dneska jsem chtěl být sám. Cítil to. Slyšel jsem ho.

Chudák kluk. Co už si musel všechno vytrpět. Kéž bych mu mohl pomoci.

„Carlisle,“ pohlédl jsem mu naštvaně do očí. Věděl, že mě svými myšlenkami mučí a tak přestal.

„Chtěl bych ti nějak pomoci. Vím, že pro tebe není návrat jednoduchý. Řekni mi, co pro tebe mohu udělat,“ řekl Carlisle a posadil se vedle mě na zápraží. Nakonec jsem nic nenamítal. Jen jsem si tiše povzdechl a sklopil hlavu do dlaní.

„Všechno je špatně, Carlisle. Všechno. Musím odtud pryč. Všechno tu na mě padá.“ Ucítil jsem, jak mi Carlisle položil ruku na rameno a pohladil mi ho.

„Už je to padesát let, Edwarde. Chápu, že to bolí, ale musíš se s tím po zbytek své existence naučit žít. Nebo se utrápíš k smrti,“ odmlčel se. „Alice mi říkala, že jsi zase přemýšlel o Volturiových.“

„Já už takhle ale nemůžu dál žít. Vždyť já těch padesát let jen přežívám. Věděl jsem, že bude průšvih se sem vracet. A Carlisle… je to průšvih. Kéž bys věděl.“ Zvedl jsem hlavu a zadíval jsem se na svého otce. V myšlenkách jsem slyšel, že to vůbec nechápe. A já nevěděl, jak mu to říct. Ale nechtěl jsem mít před rodinou tajemství. „Ona se vrátila.“

Carlisle párkrát zamrkal a odtáhl se ode mě. Myslel si o mě, že jsem se zbláznil. Už si v hlavě sepisoval diagnózu.

„No, nemyslím doslova. Nejprve jsem se lekl, že se z ní stal upír, ale vlastně to není ona. Není to Bella. Je to Kate, a proto musím pryč, než jí taky ublížím.“ Sám jsem byl ze svých slov zmatený. A Carlisle na tom nebyl o nic líp.

„Nerozumím ti, synu. O jaké Kate to mluvíš? A proč bys jí měl ubližovat?“

„Alice měla před týdnem vidinu. Do domu Charlieho Swana se přistěhovala nová rodina. Matka s dcerou. Co jsem dokázal zjistit, tak je to dcera Renee. To byla matka Belly,“ odmlčel jsem se a zadíval se na Carlislea.

Tak to jsou novinky. Netušil jsem, že měla Renee po Belle další dítě.

„Ano, to asi nikdo,“ reagoval jsem na jeho myšlenky. „Carlisle, ona má dceru, která je stoprocentní kopie Belly. Nejdřív jsem si myslel, že jsem se zbláznil. Je jí podobná ve všech směrech. Také jí nemohu číst myšlenky. Je to, jakoby zreinkarnovala. Možná mě přišla strašit. Jsem paranoidní. Ale musíš pochopit, že za téhle situace tu nemohu zůstat. Carlisle, ona mě přitahuje úplně stejně, jako mě přitahovala Bella. Musím utéct dřív, než mě to pohltí a jí tím ublížím,“ ukončil jsem svůj monolog a zvedl jsem se.

„Zadrž, Edwarde!“ Carlisle na mě obvykle nezvyšoval hlas, ale tentokrát jsem cítil jeho zmatenost, ale i rozzlobenost. Možná ale spíš na sebe než na mě. Postavil se vedle mě a chytl mě za obě ramena, přičemž se mi podíval do očí. „Všechno bude dobré. Kdyby se blížilo něco špatného, tak to Alice uvidí. A navíc, kdo řekl, že bys nemohl dostat druhou šanci? My jí ochráníme.“ Povzdechl jsem si a odtáhl se.

„Jako jste ochránili Bellu?“ Odvrátil jsem zrak a rychlým krokem zmizel za domem ke hrobu Belly.

Edwarde, my všichni víme, čím si procházíš. A všichni ti chceme pomoct. Zamysli se nad tím. Víš, že tu jsme pro tebe, vždycky ti pomůžeme a vždycky budeme při tobě.

Zaslechl jsem Carlisleovy myšlenky a pak bylo ticho. Byl jsem tu sám. Sedl jsem si vedle místa, kde byl hrob a položil jsem na něj ruku, jako tomu bylo téměř každý večer.

„Bello, kéž bys mi mohla poradit, co dělat. Nechci tvojí neteři ublížit. Ale cítím k ní to neskutečný pouto, které mě zevnitř trhá na kousky. Když s ní nejsem, ničí mě to. Co mám dělat? Kéž bys mi mohla poradit.“

A pak jsem se, jako každý večer, běžel podívat k domu Swanových. Nebo vlastně už Dwyerových. Byla nádherná a já jí prostě rád sledoval. Kéž bych věděl, co si myslí. Proč se mi vždycky líbí někdo tak nepřístupný?

* přeloženo z francouzštiny: Musím zavolat mámě.

Autor: Jessica (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu aneb historie se opakuje - 4. kapitola: