Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Déjà vu aneb historie se opakuje - 9. kapitola

10.11.2021 (09:00) • Jessica • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 921×

Podzim byl v plném proudu. Na moji křehkou červenou dodávku dopadaly uschlé listy a denní teplota klesla pod deset stupňů.

Byla půlka listopadu a já jsem konečně začala Forks brát jako svůj domov. I mamka si tu velice rychle zvykla. Do bistra chodilo spoustu místních lidí, takže za chvíli moji mamku znali všichni. Byla velice oblíbená. Troufla bych si říct, že nejoblíbenější servírka v bistru. I Marta na ni trošku žárlila, ale jen na oko. Byly to velké kamarádky.

Dlouho jsem mamku neviděla tak šťastnou. Tenkrát jsem si řekla, že chlapa v domě prostě k ničemu nepotřebujeme. Tedy ne tak doslova. Musím říct, že s Edwardem nám to klapalo. Od večírku uplynuly necelé dva měsíce. Scházeli jsme se čím dál častěji. Většinou jsme chodili do lesa, kde nebylo moc lidí, nebo jsme si dělali noční dýchánky u mě v pokoji. Tajně samozřejmě. Byla jsem v ráji. Cítila jsem, že naše city jsou vzájemné. Avšak pořád jsem měla pocit, že mi Edward něco tají. Chtěla jsem ho nechat, ať mi to řekne sám. Takže jsem na něj prozatím s dalšími otázkami netlačila.

Byla sobota ráno. Ležela jsem rozvalená na posteli a četla si svůj oblíbený komiks. Nebudu lhát, že jsem se celé dva měsíce nesnažila přijít na to, co je Edward za superhrdinu. Ale sama jsem na to nepřišla a Edward se většinou otázkám na toto téma vyhýbal. Stejně jako otázkám na svoji rodinu.

Crrrr.

„Dobrý den. Hledáte někoho?“ začala mamka. Druhý hlas se však neozval. Zbystřila jsem.

„Je vám dobře?“ pokračovala mamka.

„Promiňte, já… jdu navštívit Charlieho Swana. Je doma?“ konečně promluvil hrubý hlas. Řekla bych, že šlo o staršího pána.

„Moc mě to mrzí, ale Charlie před pár měsíci zemřel,“ posmutněla mamka. Muž si povzdechl.

„Aha. To jsem nevěděl. Jsem jeho starý známý.“

 „Ooo, to je mi moc líto. Nechcete si dát čaj? Zrovna jsem uvařila vodu,“ cítila jsem v jejím hlase vřelost.

„Jestli nebudu rušit,“ řekl nejistě muž.

„Vůbec ne, pojďte dál. – Kate! Máme návštěvu!“

Stála jsem u zábradlí schodiště a poslouchala rozhovor mamky s nějakým mužem.

Když na mě mamka zavolala, trhla jsem s sebou. Na okamžik jsem zaváhala, ale pak jsem si prohrábla rozpuštěné vlasy, upravila si vytahaný svetr a v tlustých šedých ponožkách sešla schody dolů. V chodbě jsem spatřila muže, kterému mohlo být kolem šedesáti. Možná sedmdesáti. Na to, že by to mohl být můj děda, měl v sobě jisté charisma. Byl celkem moderně oblečený. Na sobě měl džíny, košili a teplý černý kabát. Vlasy měl mírně prošedivělé a delší. Naše pohledy se setkaly a já ucítila ten stejný pohled, který na mě vrhnul Edward, když mě poprvé spatřil. Cítila jsem v něm lásku, hřejivý pocit, ale i zmatenost. Měla jsem pocit, že toho muže znám. Pousmála jsem se a on mi po chvilce ztuhlosti úsměv opětoval.

„Já jsem Kate Dwyerová,“ představila jsem se muži a udělala menší pukrle.

„A já matka, Kristine Dwyerová,“ natáhla k muži ruku, kterou přijal a potřásl s ní.

„Ou, ano. Nepředstavil jsem se. Omlouvám se. Jsem Jacob Black,“ věnoval mamce i mě vřelý pohled. Poté, co si pan Black sundal kabát, nás mamka oba přesunula do obývacího pokoje. Pan Black si sedl na pohovku a já do křesla, kde jsem pod sebe složila nohy a zachumlala se do svetru. Mamka dělala vedle v kuchyni čaj. Pan Black si nervózně pohrával s knoflíkem u košile.

„Byli jste s Charliem velcí přátelé?“ prolomila jsem tichou bariéru mezi námi. Pan Black s sebou trochu trhnul, ale pak se viditelně uklidnil.

„Ano, prakticky jsem vedle něj vyrostl. Můj otec zemřel celkem brzy, takže jsem často chodil za Charliem, aby nebyl sám. Tak nějak jsme si navzájem vynahrazovali někoho, koho jsme ztratili. Pro mě byl Charlie jako otec. Já pro Charlieho… no… jako syn,“ povzdechl si a podíval se na mě. „Předpokládám, že asi o Belle víš. No, všiml jsem si příjmení. Takové měla Bellina matka, tuším. Jste příbuzní?“ zeptal se. Přikývla jsem.

„Ano. Bella by byla moje teta a mamka její mladší sestra. Měli stejnou jen matku. Otce měla každá jiného,“ vysvětlila jsem, ale to už mamka přinesla čaj.

„A co vás sem přivádí?“ zeptala se mamka a posadila se na pohovku vedle pana Blacka.

„Byl jsem teď dlouho na cestách a chtěl jsem pozdravit Charlieho. Bože, nevěděl jsem, že umřel,“ promnul si oči. „Omlouvám se. Je to trochu šok. Já tu bohužel nemám nikoho, kdo by mi o tom řekl dřív,“ povzdechl si. „Pohřeb asi už měl, předpokládám,“ podíval se na mamku.

„Ano, zanechal po sobě nějaké dědictví, tak jsme z něj pohřeb zaplatili. Je tady na místním hřbitově. Pochovali jsme ho k Belle. Jak si přál,“ dodala mamka a upila z hrníčku. V panu Blackovi trochu hrklo. Mamka ho po chvilce vyvedla z omylu. „Ne, samozřejmě Bella se nikdy nenašla. Hrob je symbolický,“ pohladila pana Blacka po koleni, aby ho utěšila. Všimla jsem si napětí v něm. Znovu přesunul pohled na mě a chvíli si mě prohlížel. Pak se nadechl, ale já ho zarazila.

„Vím, jsem jí podobná.“ Prohrábla jsem si vlasy.

„Co podobná. Vždyť jsi úplně jako ona. Je to neuvěřitelné. Když jsem tě spatřil v hale, málem to se mnou šlehlo,“ zasmál se. „Jak je to možné?“ Jen jsem pokrčila rameny.

„Asi to nějak geneticky přeskočilo,“ dodala jsem.

„No a co otec?“ pokračoval pan Black.

„Toho bohužel neznám. Vím jen, že to byl policista,“ podívala jsem se na mamku. Chvíli vypadala duchem nepřítomna, a pak přikývla.

„Ano, otec s námi nežije. Nikdy nežil,“ uzavřela kapitolu. Pan Black pochopil, že toto téma je tabu. Upil z hrníčku.

„Výborný čaj, paní Dwyerová.“

„Ale prosím. Říkejte mi Kristine,“ usmála se na pana Blacka.

„Jacob,“ věnoval mamce velmi krásný a vlídný úsměv.

***

Pan Black, vlastně Jacob, byl moc milý pán. Prokecali bychom hodiny. Ale mamka měla odpolední směnu a já měla sraz s Edwardem. Když Jacob odcházel, mohl na mamce oči nechat. Bylo to zvláštní, ale na druhou stranu jsem si říkala, proč by si tu mamka nemohla najít konečně pořádnýho chlapa?

Na Edwarda jsem čekala jako vždy na kraji cesty vedoucí do lesa. Už jsme tam měli svoje místo blízko krmítka, kam se scházely srnky. Byl tam posed pro hajného, který jsme pravidelně obývali my. Bylo tam soukromí a bylo to romantické. Někdo mi zezadu zakryl oči. Nebylo těžké uhodnout, kdo to byl. Prsty měl studené jako led a prakticky nebyl slyšet jeho dech. Zakřenila jsem se a otočila se k panu Dokonalému.

„Jdeš pozdě. Myslela jsem, že sis našel lepší zábavu,“ vycenila jsem na něj svoje zuby a rozešla jsem se směrem, kterým bylo naše hnízdečko. Edward zastrčil ruce do kapes u kabátu a rozešel se za mnou.

„Rodinná ranní debata se trochu protáhla,“ zamračil se a přidal do kroku, aby byl vedle mě. Taky jsem si zastrčila ruce do kapes. Všimla jsem si, že Edwardovi vůbec nešla pára od pusy. Za to já jí vydýchala snad kila.

„Jak to děláš? To nedýcháš nebo co?“ nechápavě jsem si Edwarda prohlídla. Viditelně se zarazil, a pak pokrčil rameny.

„Mám tělo zevnitř stejně chladné jako vzduch, takže to není fyzicky možné,“ pokrčil rameny. Změřila jsem si ho pohledem.

„Fyzicky není možné, aby bylo venku deset stupňů, ty měl v těle třicet šest a nešla ti pára od pusy,“ vydechla jsem velký obláček páry a našpulila rty. Edward mlčel.

„Proč mi to konečně neřekneš?“ naléhala jsem. Přitom jsme pomalu došli k posedu.

„Chci, abys na to přišla sama,“ zazubil se na mě a během vteřiny byl nahoře na posedu. Dělal si ze mě srandu a mě to dožíralo. Věděl, že se nebudu nikoho na nic ptát, takže přede mnou dělal všechny ty ultra super nadpřirozené věci a smál se mi, že si nevím rady, jak je to možné. Protočila jsem oči a pomalu vyšplhala po schůdcích do posedu. Edward stál v okně a díval se do hlubin lesa. Vypadal spokojeně. Přešla jsem k němu a zezadu ho objala kolem těla. Obličej jsem zabořila do jeho zad a zhluboka se nadechla, abych vstřebala všechnu tu vůni.

„Máš další teorie?“ pokračoval v mém trápení. Zaúpěla jsem do jeho zad, a pak se odtáhla a přešla vedle něj.

„Čaroděje, anděla, ďábla a hrdinu jsme vyřadili, že?“ ujistila jsem se. Přikývl a potutelně se usmíval. Žralo mě to.

„Napadla mě Ledová královna,“ rejpla jsem si do něj. Málem se udusil smíchy.

„Zajímavá myšlenka. Ale ještě jsem tě neproměnil kouskem ledu ve zlou Kate,“ upozornil mě vztyčeným ukazováčkem. Zamračila jsem se.

„Už mě nenapadají žádný nadpřirozený bytosti,“ posmutněla jsem.

„Tak mi řekni, co o mně už všechno víš a ono ti to vyjde,“ opřel se o spodní rám okna a díval se ke krmítku, kam zrovna přišla srnka.

„Jsi studený jako led,“ začala jsem jmenovat a počítala to přitom na prstech. „Buď umíš zastavit čas, nebo jsi nepřirozeně rychlý. Když dýcháš, tak z tebe nejde žádná pára. Je to, jako by tvoje tělo mělo nulovou teplotu. Což není možný, protože by si jinak byl mrt… panebože!“ vyjekla jsem a vykulila na Edwarda oči. V Edwardovi trochu škublo. „Ty jsi zombík!“ Od Edwarda nastal další výbuch smíchu.

„Jistě, někteří dokážou být nadměrně rychlí, pokud se jim po cestě nerozpadne celé tělo,“ rejpnul si do mě tentokrát on. Našpulila jsem pusu, a pak se zamyslela. Ztuhnul, když jsem řekla, že je mrtvý. Takže to jsem měla pravdu. Jenom není zombík. To jsem se trochu sekla. Zamyšleně jsem se opřela o rám okna a také se zadívala na srnku. Co je ještě nadpřirozené, rychlé a mrtvé zároveň? Bože, jsem fanynkou různých hororů a komiksů a na nic nepřijdu? Připadala jsem si jak blázen.

„Pro dnešek to odkládám,“ řekla jsem a Edwardovi se viditelně ulevilo.

„Jak ses ráno měla?“ pokračoval obvyklou otázkou.

„Zajímavě. Objevil se u nás starý známý Charlieho,“ usmála jsem se. Cítila jsem, jak se Edward celý napnul a znervózněl.

„Starý známý? Kdo?“ chtěl vědět. Byl jen čistě zvědavý?

„Jmenuje se Jacob. Jacob Black,“ odpověděla jsem. Při vyslovení jména jsem zaslechla, že v Edwardovi něco křuplo. Nebyla jsem si jistá, jestli to byly jen klouby v prstech nebo si opravdu zlomil kosti. „Jsi v pohodě?“

„Co chtěl?“ podíval se na mě. V očích mu jiskřilo.

„No… nic. Chtěl navštívit Charlieho. Zůstal na čaj. Tak jsme si povídali. Teda taky jsem ho trochu uvedla do rozpaků, když mě viděl. S Bellou byli prý velcí kamarádi,“ zamyslela jsem se. „Jacob o ní moc hezky mluvil. Chvíli jsem měla pocit, že ji…“ svou myšlenku už jsem nedořekla. Edward praštil vší silou pěstí do rámu okna a to se roztříštilo na milion kousků. A pak se posed začal hýbat.

„Edwarde, spadne to!“ začala jsem křičet, ale to už mě Edward držel v náručí a než se posed sesunul k zemi, už jsme byli dál v lese. Když mě konečně postavil zpátky na nohy, byli jsme na lesní cestě kousek od našeho domu. Okamžitě jsem začala do Edwarda mlátit.

„Ty nejsi normální! Co to do tebe vjelo? Chtěl si nás zabít?“ protočila jsem oči a vydala se k baráku. Edward mě chytil za ruku.

„Slib mi, že s tím chlapem už nebudeš mluvit,“ vyděšeně se na mě podíval. Nechápala jsem ho.

„O co ti jde, Edwarde? Je to starej šedesátiletej chlap, co byl kamarád Charlieho. Nic víc. Myslím, že od nás nic nečeká a jen tak se zas neobjeví. Edwarde, já tě vážně nechápu. Chováš se divně. To žárlíš nebo co?“ vytrhla jsem se z jeho sevření a rozhodila jsem rukama. Pak jsem jen zavrtěla hlavou, povzdechla si a rozešla se k domu. Když jsem se po chvilce ještě ohlédla, Edward už tam nebyl.

„Takže extra síla, hmm?“ a s touto myšlenkou jsem zmizela v domě.

Doufám, že se vám povídka stále líbí. Musím říct, že jsem dlouho váhala nad tím, zda mám do tohoto příběhu přivést Jacoba. A hodně jsem přemýšlela nad tím, jak ho do příběhu dostat. Bude mladý, bude vlkodlak? Nakonec jsem z něj udělala staršího pána, protože když Cullenovi nebyli ve Forks, nedošlo logicky k jeho přeměně a mohl zestárnout jako jeho otec. Vzhledem k tomu jsem mu dala takovou podobu a uvidíme, co se z toho vyvine.
Je to jen má domněnka, jak by to celé mělo fungovat. Pokud je to špatně, tak to berte, že je to jen fanfikce, kde se může dít všechno. :D
Mimochodem tím, že jsem přivedla do příběhu Jacoba, jsem zjistila, že jsem si na sebe upletla fakt solidní bič, ale již není cesty zpět. :D

Autor: Jessica (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Déjà vu aneb historie se opakuje - 9. kapitola: