Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Démon - 3. kapitola

07.05.2011 (11:30) • Twilightkacert • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2072×

3. kapitola

Záhy, co slunce zalezlo za obzor, se začala snášet tma a město se stávalo ještě nebezpečnější. Obchodníci stahovali bezpečnostní rolety proti zlodějům, kluby otvíraly své dveře a vítali nezletilé návštěvníky… Taktéž se odevšad ozýval hluk, světla neonů osvětlovaly ulice a všechna ta neřest se postupně probouzela. V noci tohle byl jiný svět…

Stejně tak jako v Londýně jsem stál na římse vysokého z valné části neobydleného baráku. Vítr mi čechral vlasy, jindy volné kalhoty těsně obepnuté kolen svalnatých stehen. Ruce visely volně dolů, tmavě hnědý až černý lehký kabát za mnou vlál a odhaloval to, co měl skrýt – vyrýsované břišní svalstvo. (pozn. autora: Tady musíte achat…! :D)

Miloval jsem vítr; jeho podstatu, jeho nespoutanost, jeho sílu, jeho nezávislost na ničem, na nikom – přijde, kdy chce; odejde, kdy chce…

Stejně tak jako v Londýně jsem přemítal nad minulostí. Byl dobrý tah přesunout se i přes ten všechen povyk doma – v mé rodné Anglii – sem…?

Stejně tak jako v Londýně jsem se díval pod sebe čekaje na mou první oběť tady, na tomhle sakra riskantním místě. Strávil jsem tu již pár dní a musel jsem si přiznat, že nebezpečnější město jsem nenavštívil. Zde bylo sídlo násilí, pouličních rvaček, nechutných znásilnění, rafinovaných a stále rafinovanějších přepadení, překupníků drog a ostatních sra… sajrajtů.

Na jednu stranu sem skvěle zapadnu, budu nenápadný. Kdo si nevšimne pár mrtvol navíc?

Na tu druhou vždycky budu vybočovat z řady díky mé nelidské podstatě – a to jsem zbožňoval. Nikdo nikdy nebude takový, jako jsem já.

A právě za těch pár dní jsem stihl odkoukat, že tato ulice, ve které tenhle dům stál, a na kterém jsem stál, je nejošemetnější ze všech v tomto městě. Měli jsme jedno společné – byla tak děsivá jako já; nazývá se Prokletá…

Do nosu mě uhodila vůně dětského zásypu a stařeckého pachu. Přivřel jsem oči, pěsti zaťal a nechal pracovat své smysly na okolních vjemech. Nalevo ode mne na velké křižovatce stál senilní dědek a ve svých rukách svíral svůj nákup přitisknutý k hrudi. Srdíčko mu pomalu a klidně bilo.

Příliš časně jsem se těšil na večeři, aniž bych předpokládal, jak byl stařec rozumný. S brumláním, že se raději projde, než aby přišel o svůj život, se otočil a byl v pr… v tahu.

„Sakra!“ zaúpěl jsem a rukou si projel vlasy. Nezbylo mi nic lepšího než čekat. Byl jsem tak moc lenivý, ale nicméně vychytralý, abych hledal jiné místo, když by mi tady mohl někdo proklouznout…

Mé otálení se vyplatilo v podobě mladé, již od pohledu krásné, dívčiny.

Stála na protějším chodníku přímo u přechodu. U přechodu, který by ji zavedl rovnou do mé smrtící náruče…

Ve spěchu se podívala na hodinky a já i přes takovou dálku viděl, jak se jí na obličeji mihlo několik emocí – strach a též odhodlanost.

Za ta staletí jsem se naučil v lidech číst jako v otevřené knize. Byť jsem byl přes den ukryt před světlem slunce, vždy jsem si našel vhodné místo na pozorování lidí. Bavilo mě to. Ač jsem slyšel, co si povídají, jak se chování, učil jsem se je rozpoznávat. A nikdy nepochopím, proč jsou lidé tak snadno předvídatelní…

Taktéž z téhle dívky jsem četl, jako bych čerstvě psané řádky viděl před sebou.

Provedla přesně to, co jsem čekal - rozhlédla se, jestli nejede nějaké auto, a rozeběhla se rovnou ke mně s vytřeštěnýma očima.

Vlasy vlály za ní, ruce křečovitě svíraly její kabelu, dech se prohluboval, tep s dýcháním zrychloval a to mě přivádělo na pokraj šílenství. Měl jsem přímo dojem, jako by dýchala jenom pro mě. Krev v jejím těle je jenom moje a zatím žije jenom díky mně.

Několik metrů pode mnou se zastavila kvůli nedostatku kyslíku, snažila se vykašlat ledový vzduch z plic a zdála se tak bezmocná. Byla tak bezmocná jako všechny mé oběti.

Vidím tě, pomyslel jsem si. Vidíš mě taky?

Zhluboka jsem se nadechl a ve změti pachů jsem ucítil její vůni. Směs rozkvetlého šeříku s kapkou včelího medu a lehkých podtónem lesa po dešti. Nemohl jsem se jí nabažit… Probouzela ve mně větší dychtivost, krvelačnějšího ďábla, chtěl jsem si tu vůni uložit do paměti navždy.

Znenadání jsem stál za jejími zády, v ohlušující tichosti jsem inhaloval její aroma a hned jsem si vybavoval, jak ji držím kolem pasu a mým hrdlem teče ta nesladší krev, co jsem kdy měl – ta její krev!

Aniž bych na sebe jakkoliv upozornil, otočila se a moje oči se střetnuly s těmi jejími…

… A něco ve mně zlomilo, něco v jejích očích mě zastavilo, zmrazilo v pohybu a já jsem nebyl schopen jí ublížit, přestože jsem hrozně moc chtěl. Toužil jsem ji popadnout okolo boků, drtit jí žebra a slastně z ní vysávat život.

Ve skutečnosti mi bylo úplně jedno, že tu huláká jak hysterka, které se kupříkladu zlomil nehet. Bylo mi to jedno, neboť bych jí v tuhle chvíli dovolil vše, co by si přála. Teoreticky mne to trhalo ze vnitř, ničilo mě vidět ten strach o holý život v jejích očích.

Znenadání jsem netoužil po ničem jiném, než aby byla v bezpečí, doma… S rodiči, kteří ji budou ochraňovat do té doby, co to bude potřebovat. Kdyby byla ohrožena, ochránil bych ji, zemřel bych pro ni.

Její hlasivky pořád vydávaly ten strašný uši trhající zvuk, a tak mě nenapadlo nic lepšího - rukou jsem jí přikryl ústa. Přitiskl jsem své ledové tělo na to její, aniž bych vůbec tušil, co to dělám… Jako bych ji chránil před sebou samým.

„Pšt, klid, neměj strach. Slibuji, že ti neublížím… Prosím,“ zašeptal jsem tiše se slibem u jejího ucha a z vlastní chtivosti jsem ji políbil na krk, na její tepnu, kde pod mým dotekem okamžitě vystoupala husí kůže.

Odtáhl jsem se od ní, a ačkoliv moje touha a žízeň říkaly, ať tady zůstanu, nemohl jsem. Jestli ji chci někdy vidět, musím zmizet. Ještě jeden pohled do jejích očí a já nepozorovatelně zmizel z jejího dohledu na vysoké budovy.

Nedokázal jsem vydržet v její přítomnosti a nic nedělat, nemyslím zabíjet, ale… Co to se mnou, kruci, provedla? Je to teprve lidské mládě, ale ona! Ta barva jejích kukadel. To hnědé moře s nádechem karamelu v nich, ty medově hnědé vlasy rozvířené kolem obličeje a především ta vůně…

Tohle musí být pouze anděl. Ne, je to jenom obyčejná holka, která bohužel pro dnešek nebyla tvou večeří, konec! Víc se tím prostě nezabývej! Nabádal jsem své myšlenky v ten správný směr…

Chvíli tam ještě tupě stála a zírala do zdi naproti ní, než se vzpamatovala… Zavrtěla hlavou, rukou prohrábla vlasy a rozhlédla se kolem sebe, vlastně se několikrát otočila. Až pak, co si byla jistá, se rozeběhla na konec uličky a já běžel s ní.

Nezatěžovalo mě, že bych mohl být spatřen, ale musel jsem dát na ni pozor. Chtěl jsem vědět, že dojde ke svým rodičům domů v pořádku. Věděl jsem, že dojde, když zůstane pod mou ochranou. A také doufám, že bude mlčet, že budu v prozatímním bezpečí a nebudu muset znovu zmizet… jako z Londýna.

Jakým pro mě bylo překvapením, spíš zděšením, když se před malou vilkou vrhla do náruče nějakému muži. Myslel jsem si, že je to jen její bratr nebo třeba bratranec, nakonec to však zhatila jeho slova… Sebrala mi veškerou naději.

„Co se stalo, lásko?“ zeptal se jí mladý chlap. Bylo jasné, že tohle by neřekl její bratr…

Po tvářích jí začaly kanout slzy, vzlyky se ozývaly z jejího hrdla a s jakou sílou mačkala jeho košili. Mučilo mě to. Vidět, jak se bojí, jak trpí, jak se k němu tiskla, jak objímala jeho tělo, jak patřila jemu… Mimické svaly se zaťaly, obočí stáhlo do jedné linky, oči zavřely a z mého hrdla se dralo vrčení. To já mám být na jeho místě, to já ji mám uklidňovat, to ona bude moje. Prahl jsem po tom tak moc.

„Esmé, to bude v pořádku. Už jsi u mě, v bezpečí. Pojď, půjdem dovnitř, je tu zima.“ Vzal si ji do náruče, dala ruce kolem jeho krku a slzy pocitu nebezpečí a strachu stále tekly, vzlyky stále otřásaly jejím tělem… A já musel zmizet.

Nevím, co jsem si myslel? Nad čím jsem vůbec přemýšlel? Jsem to ale já hlupák, když jsem se nechal obalamutit lidskou dívkou s tak… Nemysli na to!

A tehdy ve mně něco probudila...

Předchozí kapitola

Patt (Esmé)

Prcek (Carlisle)

Další kapitola

Autor: Twilightkacert (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Démon - 3. kapitola: