Tentokrát to bude taková pohodová kapitolka... Kája bude přemítat nad svými city, pocity, činy a minulostí. Navíc dostane - podle něj - geniální nápad. Jaký...?
04.06.2011 (08:30) • Twilightkacert • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1551×
7. kapitola
Procházel jsem se po kamenném břehu řeky protékající městem maje ruce v kapsách, kopaje do kamínků a přitom pobrukuje si svou oblíbenou melodii z mé dávné minulosti.
Ach, moje minulost, téměř bych na ni zapomněl. Tak rád bych vrátil čas zpět, abych byl sám sebou, abych mohl zabít kohokoliv na potkání a především nemít výčitky svědomí, jako mám teď.
Aspoň bych rád vrátil čas do té doby, kdy jsem se rozhodoval, jestli mám odjet sem, do Ameriky. Tak moc rád bych to rozhodnutí změnil, ale… Teď už prostě nemůžu odjet.
Už kvůli ní nemůžu. Moje dávno mrtvé srdce mi to nedovolí. Nejvíc mě štvalo to, že jsem byl ovládán láskou k ní. Byl jsem ovládán city, ne rozumem. A to nikdy zpravidla nedopadne dobře…
Zaposlouchal jsem se do melodie vycházející z mých úst a ihned se mi vybavil její hlas. Byla to směs ladných křehkých tónů, něžné navazování dalších a dalších hlubokých tónů lyry. Přesně jako ona. Ladná chůze, křehké tělo, něžné dotyky a hluboký hlas. Ano, to byl hymnus pro ni.
„Kruci," zaklel jsem a nakopl jsem vcelku velký kámen, který s hlasitým šplouchnutím dopadl do té ledové, špinavé a temné vody.
Předklonil jsem se nad hladinu vody a sledoval jsem vlny rozvířené vody. Nemohl jsem uvěřit, že ten mladík, na kterého jsem se díval, jsem byl já. Změnil jsem se, tohle jsem nebyl já. Ne od toho okamžiku, kdy jsem tehdy pozoroval sám sebe v odrazu tůně, měsíc byl v úplňku a zářící hvězdy výrazně blyštily.
Tedy…, prakticky jsem nezestárl, ale v očích jsem měl i něco jiného než jen hustou temnotu způsobenou mým vražedným přístupem. Nalézalo se tam i něco jiného. Ačkoliv zářily od pohledu stejně, důvod jejich jiskření byl jiný - důvodem byla ona.
I když jsem byl naprostý neznalec v citech – za lidského života jsem sotva poznal nějaké hluboké city, uvědomil jsem si, že to v mých očích je nějaký druh jemnosti, náklonnosti a oddanosti. Jakási sorta změti citů, něco, co si nedokážu v životě ani vysvětlit. Neznám to a není to nic závažného. S myšlenkou nad tím, že mi z hladu jenom hrabe, vyrážel jsem opět do ulic…
Slastně jsem přivřel oči, zaklonil hlavu, aby mi déšť smyl stopy mé večeře, a v ústech si vychutnal poslední doušek krve mi dávaje jeho tělo. Podržel jsem si ho u tváře a nasál jsem vzduch rozšířenými nozdrami do plic. Jeho pach nebyl tak lákavý, jak jsem si zprvu myslel, když jsem jej ucítil. Byl sladký tak, až to bylo odporné…
Když jsem se chystal vyhodit jeho mrtvé, vyschlé tělo do obrovské popelnice, vypadl mu z kapsy kabátu malý papírek. Nevěnoval jsem tomu svou pozornost, a přestože to nebylo mým zvykem - nemám ponětí, proč mě to napadlo -, přidržel jsem si jej za ramena a pohlédl mu do tváře.
Velké kulovité brýle přelomené v půli s jedním sklíčkem vyraženým mu mimoděk spadly z nosu. Oči pod hustým obočím byly pevně semknuté a vlhké od pláče. Knírek pod nosem byl snad ještě víc zšedivělý strachy a výraz stažený v útrpné grimase. Jeho tvář byla pocákaná od kapiček krve, jež tam dostříkly při mém drásání hrdla.
Se zhnusením sebe samého jsem upustil tělo na zem a za pár setin se opřel o protější zeď. Ruce opřené okolo hrudi a s omluvami v očích jsem se díval do těch jeho, jejž se pádem rozevřely. Byly tak tmavé, tak nekonečně prázdné jako vesmír…
Z pouhopouhého jednoho pohledu do jeho očí mě přepadl náhlý pocit lítosti, pocit smutku nad jeho smrtí. Taková obyčejná lidská vlastnost… Ačkoliv jsem opovrhoval těmi emocemi, nemohl jsem se jich zabavit. I přes svůj vlastní odpor jsem je cítil. Převládaly nade mnou, braly si svou moc a já bezděky složil hlavu do dlaní. Tiše jsem vzlykal nad tím, co jsem to provedl…
Po velkém přemlouvání jsem se konečně odhodlal a se slovy omluvy na rtech ho hodil do popelnice. Už jsem se chtěl otočit, když jsem si vzpomněl na ten vypadlý papírek. S váháním jsem se pro něj sehnul a vzal do rukou.
Složený papír už byl vlhký, ale byl příjemný na dotek. Přetáčel jsem ten malý kousek psaníčka v ruce a rozmýšlel se, jestli si to mám přečíst nebo ne. Přece jenom to není psaní určené mně, bez pochyb jsem tohle věděl, avšak říkal jsem si, že už je to jedno, když je mrtvý.
Rozevřel jsem jej a četl:
Ahoj lásko,
počkám na rohu Deváté u kavárny Sunshine v pondělí po práci,
Bruce
Zvedl jsem hlavu k dešťovým mrakům a posléze mě napadl ďábelský plán… Psát ještě umím.
Patt (Esmé)
Prcek (Carlisle)
Autor: Twilightkacert (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Démon - 7. kapitola:
Ďábelský plán? MIluju, když je Carlisle ďábelský... ale on se jen pokusí dostat Esme, co? No co dělat, láska je láska. Každopádně zas dokonale napsané. Jsem zvědavá, jestli mu to vyjde
Skoro s týdením zpožděním, ale přece... Asi tak v polovině jsem si říkala, že je to vážně taková pohodová kapitola, že je Carlisle tak trochu cíťa, že by ho Esmé změnila tak rychle? Ale přišlo mi to fajn, protože jsem totálně vycuclá, aspoň jsem nemusela tolik přemýšlet, nepobrala bych to.
A u toho konce mi byly vyslány elektrický šoky do mozku, sice marně, protože jsem absolutně nepochopila - a nechápu - co má Carlisle v plánu, ale tak beru to pozitivně, aspoň pak budu překvapená.
Ale kapitola opět skvělá, těším se na další, a jsem zvědavá, co s Čučmudem vymyslíte.
No, tak já bych jen opakovala to, co už tu bylo zmíněno - naprosto geniální!!!
No teda... Ze všech těch jeho myšlenek a pocitů jsem se už úplně tetelila blahem, že to směřuje k mému vysněnému scénáři naprosto beznadějně zamilovaného Carlislea, ale ta poslední věta mi jaksi nahnala strach.
Ááá, šup sem s další kapitolkou, nutně potřebuju vědět, jak to dopadne.
Co ho zas napadlo? To víte jenom Ty a Patt. Nemůžu si pomoc, ale zdá se mi, že se Carlisle krmí čím dál častěji, má to nějaký důvod? Jsem zvědavá na pohled Esmé, stále mi vrtá v hlavě ta situace s přijetím sňatku. Bylo to pěkné, jako obvykle. Ale mám otázku (rejpavou mám dnes); kdy budou nějaké žhavé scénky? Nebo hororové?
Těším se moc na další...
Když jsem začínala číst, opět jsem vás proklínala za tak krátkou kapitolu, ale když jsem tak četla, říkala jsem si, že vám asi ani nevynadám.
Kapitolka byla krásná, podrobným popisem jsem se tak začetla do děje, že mi bylo najednou jedno, jak je kapitolka krátká. Připadala jsem si, že stojím vedle Carlisla, že poslouchám jeho myšlenky. (Ani jsem k tomu nepotřebovala Edwardovu super schopnost. )
Co říci více? Opakovat neustále stejnou chválu, kterou vás zavaluji při každé kapitolce? Ano! Bylo to prostě dokonalé! Carlisle získal vážně super nápad, bude Esmé posílat dopisy, ta se do něj zamiluje...
Budou žít šťastně až do smrti, ale ta nenastane, jelikož se nám z Esmé stane upírka, ale to hodně přeskakuji... Prostě nádherné, paráda.
Hmmm...! No tak to bylo zase jak jinak než úžasný...! Carlisle se nám opravdu změnil...! A ten jeho plán...! No komu ten dopis asi bude psát... ....! No nechám se překvapit...! Ještě jednou... NÁDHERA...! Těšim se na další dílek...!
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!