Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Den jako každý jiný - 11. kapitola (Doznání?)

14.09.2010 (12:30) • Katie92 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1737×

Jen tam tak seděli, hleděli jeden druhému do očí a ani jeden z nich nevěděl, co by měl říct. Edwardovo sdělení, že jeho rodině na ni záleží, Bellu zarazilo, vystrašilo a potěšilo zároveň. Opět si připadala, že její pocity nemohou být normální. Že jsou příliš složité na její křehké lidské tělo. 
Ani nevěděla, že všechno to psychické napětí, nová zjištění, strach a snad i něco nového, co nedokázala pojmenovat, jí nahnalo slzy do očí. Teprve až se Edward s bolestně staženým obličejem obrátil pohledem ven, si uvědomila tu šimravou horkost na tvářích.
„Nedůvěřuješ mi, že ne?“ zašeptal. Jeho hlas zněl zlomeně.
„Ne!“ vyhrkla Bella rychle. „Teda ano. Důvěřuju ti.“ Poslední větu řekla jen tichounce, ale uplakané oči upírala na něj, i když on jí pohled neoplácel.
Zamračil se. „Ne, já ti rozumím,“ promluvil smířlivě. „Našemu druhu není lehké důvěřovat. Nikdy si nemůžeš být jistá, že se v příštím okamžiku něco nezvrtne a něco ti neuděláme.“ Na chvíli se odmlčel, jak hledal správná slova. „Nemusíš k nám pociťovat důvěru, ale my tě budeme chránit. Ten, kdo ti napsal ten dopis, tě v noci nepozoruje jen tak pro nic za nic. Jsem si jist, že jeho úmysly nejsou kladné.“ Zamračil se ještě víc.
Ale Belle se jeho slova nelíbila. Vůbec ne. Dokonce ji ani tak nevyděsilo, že ji teď v podstatě potvrdil, že ji jeden upír chce zabít. Ne, ji z bůhvíjakého způsobu naštvalo, že je přesvědčený o její nedůvěře k němu. „Edwarde,“ vydechla zoufale. Snažila se nemyslet na údiv ze sebe samy, že dnes vůbec poprvé od tátovy smrti dává najevo spoustu pocitů, a že toho namluvila tolik, co snad nikdy. 
„Bello, nemusíš se cítit provinile. Ani kvůli tomu nemusíš plakat. Jestli budeš chtít, nemusím už ti já ani nikdo z rodiny přijít na oči. Jen už neplač,“ prosil zoufale. Ocelová ruka mu svírala srdce, když sám řekl, že ho nikdy znovu nemusí spatřit. Ale byl upír. Démon temnot. Tak proč se tak divil, že nemůže být prostě šťastný?
„Ale Edwarde, tohle já přece nechci,“ vzlykla bezútěšně.
„A co tedy chceš?“ ptal se a snažil se nasadit něžný, utěšující tón.
„Já nevím,“ zoufala. „Nedokážu se v sobě vyznat.“ Zahanbeně zabořila hlavu do kolen. „Ale nebojím se tě. Ani nikoho z tvé rodiny,“ šeptala tak tiše, že kdyby Edward neměl perfektně vyvinutý sluch lovce, neslyšel by ji. „Ale ono ani nejde mít z vás strach. Vy jste snad ještě svatější než Bohové. Pomáháte lidem namísto toho, abyste je zabíjeli. To je přece jasný důkaz toho, že vaše duše je čistá. Čistší než kdejaká průzračná studánka někde v pralese, kam lidská noha nevkročí.“
Několik vteřin bylo ticho, než ho Edward vyrovnaně prolomil. „Nemám duši. Nikdo z nás.“
Ale Bella jakoby ho neslyšela. Jen vrtěla nepřítomně hlavou. „Nejste zlí. Nemůžete být. Jinak byste nežili jako rodina. A vy jste rodina. Taková ta, kterou můžou ostatní jen závidět.“ Hlas se jí zlomil.
Edwardovy oči se překvapeně zvedly ze země a zadívaly se na ni. Ona jim závidí? „Co to povídáš?“ zeptal se stejným tónem, jakým by mluvil s malým dítětem.
Ale ona mu neodpovídala. Zabořila obličej ještě pevněji do kolenou a přála si tady nebýt. Nebýt tady v tomto pokoji, v tenhle okamžik. Nebýt vůbec na tomhle světě. Nikdy se nenarodit. Nikdy nezažít bolest ze ztrát, nikdy necítit tolik smíšených pocitů…
Edward slyšel její neklidný dech, splašené srdce, tichounké vzlyky. Sváděl v mysli další ze svých bojů. Tentokrát však byl hlasitější jeden hlas. Ten nezodpovědný, neuvážený, který se do všeho hrnul po hlavě. Takový ten klidný, konejšivý, vyčítavý a umanutý jako by se odsunul do pozadí a jen tiše přihlížel. Jako kdyby souhlasil s tím prvním, a už jen ze zvyku tiše protestoval.
Edward si povzdechl. Váhavě udělal malý krok vpřed. Oči z Belly nepustil. Další dva kroky už byly rychlejší. Byl rozhodnutý.
Bella ucítila, jak se matrace na posteli vedle ní trochu prohnula. Ale přesto zůstala i nadále stejně schoulená. Nemohla mu teď vidět do očí. Nemohla se tváří v tvář postavit pravdě, kterou si odmítala přiznat. A to tu, že se na ni dívá jinak než na pouhou kamarádku.
Ale pak ve vlasech ucítila jemný, váhavý dotyk. Tělem jí projelo něco zvláštního. Něco, co ještě nikdy dřív necítila. Jak to dělal? Proč se jí v duši rozlil zvláštní klid a mír? 
Edward zaváhal. Už teď si dovolil víc, než by měl. On byl netvor, nebylo mu dovoleno cítit lásku. Takovou tu opravdovou, ze které se vám v břiše vyrojí zběsilí motýlci.
Ale Bella pod jeho dotykem neztuhla, neznejistěla. Nedala nijak najevo, že by jí to bylo nepříjemné. Buď si to pouze namlouval, protože chtěl, aby to tak cítila, anebo v jejích čistých pocitech skutečně nenávist ani nedůvěra nebyla.
„Promiň,“ zamumlala najednou. Ale on nevěděl proč.
„Za co?“
„Za všechno,“ vzlykla a nové slzy jí znemožnily jasný zrak. 
Edwardovy rty se vytáhly do nepatrného pousmání. „To já bych měl děkovat tobě.“
Začala vrtět hlavou, ale Edward se jediným, ačkoli dost váhavým, pohybem posunul na matraci až k ní. Ruku na okamžik zatnul v pěst, potom natáhl prsty, neslyšně si povzdechl a váhavě, něžně a přeopatrně ji objal kolem ramen. Bylo to úplně stejné jako tehdy, když seděli s Jacobem na pláži. Ale dnes v tom bylo něco víc. A cítili to oba.
Když se jeho chladivá paže dotkla Bellina těla, jakoby mezi nimi vyprskly drobné, neviditelné jiskřičky. Ale nebyly nepříjemné. Ba naopak. Oba dva se cítili víc než nádherně.
„Ale ty mi nemáš za co děkovat,“ vzlykla.
„Ššš…“ konejšil ji. „Můžu děkovat za víc, než si jen dokážeš představit.“ 
Bella ani nevěděla proč, ale její tělo si dělalo, co chtělo. Přitulilo se k Edwardovi a on si jej k sobě více než dobrovolně přitisknul.
Oba dva cítili tu sladkou blízkost toho druhého, oba si ji vychutnávali. Tohle bylo to, co v jejich životech doposud scházelo. Ale ani jeden z nich to dodnes netušil…

Mohly uběhnout minuty, hodiny nebo třeba týdny a oni by si toho nevšimli. Čas pro ně neexistoval. Vlastně pro ně neexistovalo vůbec nic, kromě toho druhého. Jejich myšlenky se ani náhodou nezatoulaly k nebezpečí, které se pomalu ale jistě blížilo. Vůbec nic na světě už nebylo podstatné.

Až po nekonečně dlouhé, ale zároveň tak krátké době je vyrušil zvuk pukajícího štěrku pod koly auta.

Ani jednomu se nechtělo tohle přerušovat, ale neměli na výběr. Pomaloučku se od sebe odtáhli, ale stále seděli naproti sobě a jejich prsty se propletly.

Váhavě se na sebe dívali, netušili, jak by se teď měli chovat. To, co se stalo, bylo tak… jedinečně kouzelné!

„Asi bych se měla omluvit,“ špitla nakonec Bella a oči nervózně upřela na jejich spojené ruce. Bylo to příjemné. Jeho chladivá pokožka byla perfektně hladká, a když se jí dotýkal, bylo to velice něžné. Cítila z toho doteku pouho pouhou správnost. A nebylo pochyb o tom, že se nemýlila.

„Nemáš za co.“ Vypletl jednu ruku s jejího slabého sevření a opatrně, jako by byla ta nejkřehčí panenka, jí zastrčil pramen neposedných, vlnitých vlasů za ucho.

Bellino srdce se rozbušilo, pod kůží si její neurony vyměňovaly elektrické výboje a krev jí vstupovala do tváří. Tolik pocitů už dlouho necítila. Tedy ne, raději by měla říct tolik krásných a přirozených pocitů.

„Smím tě o něco poprosit?“ zeptal se tiše Edward a pomalu se na ni podíval. Nevěděl, jestli si to nevyloží špatně.

Ale ona přikývla.

Pohladil ji prstem po tváři, na které byly slané cestičky dávno zaschlých slz. „Usměj se na mě,“ zašeptal.

Trochu překvapeně vykulila oči, ale když se dívala na jeho ústa, v trochu pokřiveném usmání, neodolala, nesměle sklopila oči a její proti její vůli vytvarovaly stydlivý úsměv.

Edward by klidně mohl říct, klidně by mohl vykřičet do světa, jak je šťastný. Na jejích tvářích byl slabý ruměnec a na líčkách se vytvarovaly roztomilé ďolíčky.

„Jsi nádherná,“ vydechl. Tváře jí zčervenaly ještě víc. „Proč tu krásu někdy neukážeš i ostatním lidem kolem sebe?“

Mlčela. Neodpovídala, protože nevěděla co.

Edward ji sledoval a přitom se snažil utřídit myšlenky. Toužil udělat jednu věc, ale nevěděl, jestli si to smí dovolit. Jestli si Belliny city nevykládá špatně. Ale i kdyby ne, měl by přece zachovat své vychování. Jeho rodiče vždy dbali na to, aby z něj vyrostl zdvořilý mladý muž. A ne zvrhlík…

Tolik se styděl za to, že právě teď ji ze všeho nejvíc chtěl políbit. Ale nemohl si pomoct, touha byla silnější než on. Ještě několik vteřin se snažil přemlouvat sám sebe, že je to špatné, moc rychlé, a on, jakožto upír, by si to k tak křehkému stvoření neměl dovolovat.

Ale výsledek byl stejný, jako kdyby chytal kouř holýma rukama. Naprosto zbytečný a beznadějný…

Nemohl popřít, jak moc byl nervózní. Kdyby byl člověk, nejspíš by se celý třásl a jeho srdce by uhánělo ostošest. Ale zrovna v tento okamžik mu jeho upírskost připadala jako požehnání. Alespoň tak nemohl dát nic najevo.

Touha se smísila s odvahou a tyto dva nově nabyté pocity zaplavily celé jeho tělo. Opatrně posunul dva prsty pod její bradu, která i jako zbytek obličeje byla andělsky jemná a krásná.

Zaváhal možná tak vteřinku, než ji slabým tlakem nadzvedl. Slyšel její zběsile uhánějící srdce, které mu teď nevlévalo do útrob úzkost z toho, že by se ho bála, ale naopak ho zaplavovalo jistotou, štěstím a láskou.

Bella k němu pohled nezvedla. Nemohla se k tomu přinutit. Bála se, co uvidí. Bála se, že si konečně bude muset přiznat tu šílenou pravdu. A to tu, že už to pro ni není pouze kamarád. Ale pod jeho prsty jí na kůži vznikaly malé jiskérky. Copak on je necítil? Snad možná… nebo ne?

Jeho pohled jí do tváře vypaloval díru. Musela odolávat s velikou silou, aby se na něj přeci jenom  nepodívala. Ale přesto jí odhodlání vteřinu po vteřině opouštělo, až se nakonec ztratilo úplně.

Váhavě zpod řas vykoukla nesmělým pohledem, který se okamžitě střetnul s Edwardovým. A pak už bylo jasno…

Nedokázali je od sebe odtrhnout. Připoutali se k sobě tak pevně, že ta silná lana mezi nimi nic sebevětšího nemohlo zničit.

Bylo to dobře nebo špatně?

Ani jedna z odpovědí na tuto otázku nebyla správná. Ono to totiž nebylo dobré ani špatné. Bylo to přirozené.

„Asi jsem se do tebe zamiloval,“ špitl najednou Edward.

Bella byla schopna jen zaskočeného výdechu. Její srdce vynechalo jeden úder, ale potom v ohromné rychlosti naskočilo zase zpět. A nakonec to byla ona, kdo nad ničím nepřemýšlel a bez váhání zničil tu vzdálenost mezi nimi.

Vůbec nevěděla, co by měla dělat. Ještě nikdy nikoho nelíbala a nemohla si být jistá, jestli se pouze nějak neztrapňuje.

Ale obavy to byly zbytečné. Líbat Edwarda bylo naprosto samozřejmé. Nepotřebovala žádné zkušenosti. A ty by jí nejspíš ani k ničemu nebyly.

Mohla před tímto okamžikem líbat třeba stovky kluků, ale nenaučila by se vůbec nic. Protože by žádného před tím nemilovala…

Edward byl neuvěřitelně šťastný. Až teď konečně poznal, jaké to je být zamilován. Připadal si jako člověk. Nic ho netížilo. Nic mu nebránilo se chovat přirozeně. V krku nebyl žádný nepříjemný žár, kvůli kterému by se musel omezovat. Měl sice velkou sílu, kterou by jí mohl ublížit, ale za tu dobu, co žijí mezi lidmi, už se perfektně naučil ji používat přiměřeně. A ani teď mu to nedělalo problémy.

Aniž by spletené rty rozpojil, posunul se na posteli blíž k ní. Belliny ruce dlouho neváhaly a uvolněně se mu omotaly kolem krku. Stejně jako ty Edwardovy, které ji pevně objaly kolem pasu a přitahovaly si ji blíž a blíž, dokud se každou částí těla netiskli k sobě.

Ještě několik dlouhých vteřin se jejich rty vášnivě třely o sebe, dokud se Bella kvůli zrádnému nedostatku kyslíku nemusela přerývaně nadechnout.

Otevřela oči a střetla se s Edwardovým pohledem. „Já se do tebe asi zamilovala taky,“ špitla a do teď už dost červených tváří se jí nahrnula další krev.

Edwardovým tělem si razil cestu pocit absolutního štěstí. Přesto se snažil zachovat rozumně. „Zaplétat se s upírem je nebezpečné,“ zamumlal. Hlas se mu třepal přemírou citů, ale ani náhodou nezněl odpudivě. Spíš jako by ji tím lákal k sobě ještě víc.

Bella se znovu trošku pousmála. „Ale je to krásné.“

Ještě vteřinu si hleděli do očí, dokud to Edward nevydržel a znovu nevyhledal její rty. „To je,“ potvrdil v polibku. Ale už nedal Belle příležitost odpovědět.

Byli jen oni dva, jejich láska a už nic jiného tam nemohlo hrát roli.

Nebo ano?

< 10. kapitola |Shrnutí| 12. kapitola >

Autor: Katie92 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Den jako každý jiný - 11. kapitola (Doznání?):