Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Den jako každý jiný – 2. kapitola (Přesvědčitelka)

03.08.2010 (17:45) • Katie92 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4475×

2. kapitola (Přesvědčitelka)

Lewis snad co půlhodinu chodíval nakouknout do Bellina pokoje. Vždycky otevřel dveře jen trošičku, aby malou škvírkou mohl nahlédnout do pokoje na svou neteř, která leží s hlavou zabořenou v polštáři na své posteli, a její tělo se mohutně otřásá pod neustálými návaly silných vzlyků.

Potom dveře vždy neslyšně zavřel, stisknul oční víčka pevně k sobě a snažil se přemoci nával vlastních pocitů.

Bolest… jak ze ztráty blízkého člověka, tak též z toho, jak se musel dívat na utrpení nejdůležitější osoby ve svém životě. Bella se se svou bolestí vůbec neprala. Svůj boj hned vzdala a ani ji nenapadlo, že je tady možnost se s tím bít. Dobrovolně se svou ránou nechala pohltit a bylo jí to nejspíš úplně jedno.

Jak rád by za ní přišel, sedl si vedle ní na postel a se slovy útěchy jí poplácal po zádech. Ale nemohl… Věděl, že by ho tam nechtěla. Měl strach, že by se její bolest mohla změnit v zuřivost, což by samozřejmě bylo normální, ale on nechtěl být ten, po kom by křičela, aby jí nechal na pokoji.

Ona už prostě byla taková. V nouzi odstrkovala lidi pryč ze svého života a mučila se tím vším sama… A on neměl právo na tom nic měnit. Věděl, že až ho bude doopravdy potřebovat, on to pozná.

******

„Edwarde?“ Malá dívka s elfím obličejíkem a krátkými černými vlasy rozházenými kolem něj právě vykulila své tmavě hnědé oči do výrazu ublíženého štěněte a své rty zkrabatila do prosebné grimasy.

„Co je, Alice?“ povzdechl si jmenovaný a nedobrovolně zvedl zrak od prvního výtisku Shakespeara, aby se mohl s povzdechem podívat na svou drobnou sestřičku, která před pár vteřinami bez zaklepání vtrhla do jeho pokoje. Byla sice otravná, ale za nic na světě by ji nevyměnil.

„Nechtěl by ses se mnou projít po pláži?“ Vypadala naprosto nevinně, když to říkala. A to ještě víc posílilo jeho pocit, že má něco za lubem.

Podezřívavě přivřel oči a pár vteřin si ji takto měřil. Během té chvilky jí chtěl nahlédnout do myšlenek, což nedělal moc často, neboť chtěl své rodině dopřát trochu soukromí. Ale dnes mu to stejně bylo k ničemu, protože Alice si své myšlenky uměla moc dobře střežit, a zrovna teď si prozpěvovala písničku z nejnovějšího alba její oblíbené skupiny.

„Proč?“ zeptal se prostě, i když předem věděl, že odpověď se od ní nedozví.

A taky že měl pravdu. Alice totiž jen ležérně pokrčila rameny.

„Jasper je s Emmettem na lovu, Rosalie šla ke Swanovým, Carlisle s Esme se vrátí z dovolené až po víkendu a já se sama nudím.“ Její obličej se protáhl snad do ještě větší ublížené grimasy a Edward nad jejím počínáním jen protočil panenky. „Takže jsme tady jen my dva,“ pokračovala, „a už strašně dlouho jsme něco nepodnikli jen tak - jako sourozenci. Navíc je dnes tak krásný večer...“ Na chvíli vypadala, jakoby se zasnila..

Edward si hluboce povzdechl. Ne snad, že by ho Alice svou řečí nějak přesvědčila. Za těch mnoho desítek let společné existence ji měl naprosto prokouknutou, takže na sto procent věděl, že ona doopravdy něco chystá a že sourozenecká chvilka nebyl ten pravý důvod jejího přesvědčování.

Ale na druhou stranu ho vidina moře při západu slunce hrozně lákala. A je lepší se na tu nádheru dívat s někým po boku, než tam stát a cítit se osaměle. A jeho potřeštěná sestřička se nyní zdála jako dokonalá adeptka pro veselou společnici. Ať už měla záměr jakýkoliv.

Vrhl po ní poslední podezíravý pohled, ale když spatřil jen zářivý úsměv, protože ta potvůrka už samozřejmě věděla, jak tohle všechno dopadne, odevzdaně odložil knihu bokem a postavil se na nohy.

„A žádná překvápka!“ upozornil ji ještě varovným hlasem, když vycházel ze dveří.

„Ale jistěže ne.“ Zazubila se ještě víc a s tímto spokojeným výrazem nedočkavě cupitala za ním.

******

Lewis seděl v houpacím křesle, které si jako jediné nechal z původního starého nábytku, protože k němu cítil jistou úctu, neboť patřilo jeho pradědečkovi, kterého si z dob dětství moc dobře pamatoval. V pravé ruce svíral skleničku s ledovou citronádou a v duchu ustavičně přemýšlel, zda-li by měl jít Bellu zase zkontrolovat.

Dělalo mu starosti, že už byl dávno večer, a ona kromě skrovné snídaně nic nejedla. Jistě, v ledničce v kuchyni pro ni měl od své hospodyně připravené jídlo, ale neměl odvahu jí ho donést nahoru, nebo ji zavolat dolů. Děsil se toho, že by měl zpříma pohlédnout do jejích utrápených očí. Byl to zbabělec.

Potom se najednou od domovních dveří ozval zvuk klíčí šramotících v zámku. Pohled mu unaveně sklouzl k digitálním hodinám na zdi.

Zeleně svítící čísélka právě ukazovaly pár minut před devátou večer. To jeho starosti o Bellu ještě posílilo.

„Jé, dobrý večer, Lewisi,“ pozdravila ho vesele blondýnka, která nakoukla do obývákových dveří.

„Ahoj, Rosalie.“ I když se snažil znít stejně vesele a pohodově jako ona, nedokázal to a jeho hlas zněl spíš jako vysílený povzdech.

Blondýnka si toho všimla a její líbezná tvář se na okamžik zasmušila. Věděla, že když teď byl pár dní pryč, byl na pohřbu jeho bratra a podle slov i tlukotu druhého srdce věděla také to, že se s ním vrátila i jeho neteř. Ale netušila, jak jen si byli se svým bratrem blízcí.

Podle mrtvolného výrazu jeho očí nejspíš moc, ale přišlo jí nevhodné se ho na cokoliv ptát. Takovéhle věci by měly zůstat jen v rodině. A ona navíc byla pouze dočasná uklízečka. Nebo by se možná mělo říct hospodyně, protože ona sem nechodila pouze vytírat, zametat a jiné samozřejmosti.

Několikrát do týdne mu vždy navařila zásoby jídla, protože věděla, že on sám by to všechno buď spálil, nebo by v horším případě vyhodil dům do povětří. A že toho byl doopravdy schopen.

Ona ani její upíří rodina sice peníze nepotřebovala. Neměli o ně nouzi, protože na svém kontě měli skutečně nemalou částku. Ale práce a brigády patřily k jejich dokonalé hře na lidi. A navíc to nikomu z nich nevadilo. Byli rádi, když pomohli lidem.

Jejich adoptivní rodiče, kterými před lidmi byli Carlisle a Esme, pracovali na každém místě jejich dočasného obydlí stejně. Carlisle jako doktor, pouze pokaždé vystřídal oddělení. Jednou to byl chirurg, podruhé psycholog, jindy pediatr, ale teď pracoval jako zkušený gynekolog. Kromě výpomoci v nemocnici měl i vlastní ordinaci, ve které mu ona i Alice občas pomáhaly jako zdravotní sestry.

Esme zase milovala umění. Od malování, tvoření, modelování až po designování, kterým se živila. Navrhovala domy, na jejichž stavbu potom dohlížela. Kreslila návrhy různého nábytku a ze všeho nejraději slaďovala nové barvy.

A jejich ‚adoptivní‘ děti měly brigády různé. Emmett s Jasperem pracovali v autoopravně. Auta byla jejich vášeň, takže podobné zaměstnávání vždy vyhledávali.

Její třetí bratr, Edward, zase zbožňoval moře a vše s ním spojené. Takže nikoho nemohlo překvapit, že si právě na tomto místě vyhledal práci v mořském akváriu.

No a Alice, její jediná sestřička, stejně jako ona docházela pravidelně do jedné z bohatých rodin a uklízela jim.

„Máte dnes nějaké speciální přání, Lewisi?“ I když Lewis Rosalie kdysi nabídl tykání, ona to nedokázala. Ještě z jejích lidských let jí to přišlo nezdvořilé. On byl přece jenom její zaměstnavatel a tykání se prostě nehodilo.

Ano, pomyslel si Lewis. Mám přání. Aby se předchozí týden vůbec nestal. Ale tohle Rosalie asi nezařídí. „Ne…“ řekl místo toho. „Tak jako vždycky, Rose.“ Při jeho slovech mu v kapse zapípal telefon.

S povzdechem se kouknul na display, i když už stejně tušil, co ten nepříjemný zvuk bude znamenat.

A přečtením sms zprávy si to jen potvrdil. Volali ho do nemocnice. Jeho placená dovolená skončila a on se teď musel napojit na starý stereotyp jeho života.

S tichým heknutím se postavil na nohy a s jistými obavami se vydal do Bellina pokoje. Cestou minul Rosalie, která se mezitím stihla přesunout do malé úklidové komory, ve které si právě chystala potřebné náčiní pro vytírání podlahy, a potom o něco svižněji vyběhl schody do druhého patra.

Před čistě bílými dveřmi se na okamžik zastavil. Teď už nechtěl jen nakouknout, musel s Bells doopravdy promluvil. Připadal si jako srab, že se bojí reakce vlastní neteře, ale doopravdy si nedokázal představit, jak on zareaguje na další pohled na její bolest, a jak ona zareaguje na jeho přítomnost.

Nakonec si hluboce povzdechl a tiše zaklepal na dveře. Uběhlo pár vteřin, ale odpověď se neozývala. Respektoval, že Bella potřebuje soukromí, ale stejně nakonec tiše nakoukl dovnitř, aby mohl lépe zhodnotit situaci.

Ale nic nebylo tak horké, jak se zdá. Ohromně se mu ulevilo, když Bells spatřil na posteli, ovšem už ne se otřásající vzlyky, nýbrž pravidelně oddechující díky klidnému spánku. Byl vděčný, že nakonec usnula a čeká ji alespoň klidná noc.

Rozhlédl se po pokoji a na psacím stole spatřil přesně to, co hledal. Na malý kousek papíru naškrábal rychle obyčejnou tužkou vzkaz, kde je, a položil ho na polštář vedle Belliny hlavy.

Pár vteřin ji ještě pozoroval. Ačkoliv měla obličej opuchlý od pláže a na tvářích měla červené fleky, byla pro něj v tu chvíli tou nejkrásnější holčičkou pod sluncem. Zase to byla ta malá Bella, která mu vždy po dlouhém výletě usnula v autě na zadním sedadle.

Pohled na hodinky ho ale upozornil, že má jisté povinnosti, kterým se nevyhne. Zranění čekají na jeho pomoc.

Tiše se vypařil z pokoje, ve své ložnici se bleskově převlékl a už uháněl dolů, kde na Rose houkl, že musí do práce.

Rosalie už potom jen slyšela zvuk startujícího auta a musela s úsměvem zavrtět hlavou. Lewis jí tolik připomínal Carlislea. Oba dva měli hodně společného. Pro svou rodinu a práci by udělali cokoliv.

******

V tu samou chvíli se kousek od domu na rozlehlé pláži procházeli dva další upíři z Cullenovic rodiny. Ano, byli to právě ti dva sourozenci, kteří se chtěli společně podívat na západ slunce. Edward a Alice.

Ale řekla bych, že o upírech už jste leccos slyšeli, a představa upíří rodinky ve slunné Kalifornii vám přijde poněkud… no, zvláštní. Proto bych se vám to všechno měla pokusit alespoň trochu vysvětlit.

O různých darech už jste určitě slyšeli také. I v téhle rodině se jich pár najde. Edward coby čtenář myšlenek; Alice, která vidí do budoucnosti, a Jasper cítící emoce kolem sebe, se kterými dokáže také manipulovat. No, ale to není všechno. I Rosalie postupně přišla na to, že je výjimečná.

No, jedna část daru by zjednodušeně zněla, že dokáže upíří pokožce navrátit pigment, který jistě všichni známe. Díky němu se můžeme opalovat, určuje barvu našich vlasů a očí a tak dále.

Rosalie zkrátka dokáže tohle vše vrátit do původní - lidské - podoby, ale přitom svou rodinu neokrade o krásu, sílu, rychlost, nesmrtelnost a všechny zbystřené smysly.

Donedávna si myslela, že tohle je to jediné, co její dar svede.

Ale po troše zvyku jím dokázala navrátit i lidské chuťové buňky, takže všichni Cullenovi nejen že vypadali jako lidé, ale po dlouhé době se tak mohli i chovat. Žádné předstírání ve školních jídelnách, žádné falešné nákupy ve zdejších potravinách. Konečně mohli žít normálně a nemařit přitom žádné životy nevinných zvířat ani lidí.

No, ale vraťme se zpět k těm dvěma sourozencům a zaměřme se na to, o čem si povídají. Už to nebylo klidné. Spíš naopak, ozývaly se hlasy, které pomalu začínaly být rozzuřené.

„Nech toho, Alice! Jestli jsi mě tady vytáhla jenom kvůli tomuhle, můžu jít zase domů!“ Edward svou výhružku myslel vážně. Celým svým tělem se otočil a ráznou chůzí se vydal na opačnou stranu, než měli původně namířeno.

Nikdo se mu nemohl divit. Alice mu už od doby, co opustili práh jejich domu, nepřetržitě vyprávěla o nějaké dívce, která se tu právě přistěhovala.

Básnila o ní, jakoby byla přinejmenším sedmý div světa. Měla o ní několik vizí, ve kterých se s ní přátelila a dost dobře spolu vycházely, ale přesto Edwardovi její podobu v myšlenkách ukázat nechtěla.

Alice ho však přesvědčovala, že je doopravdy krásná, a že se mu určitě bude líbit. Měl dokonce takový pocit, jakoby se mu jí snažila dohodit. Copak doopravdy vypadá, že tak zoufale někoho hledá? Vždyť to není pravda!

Ale ona zněla tak přesvědčivě, že začínal mít docela strach. Bál se o sebe, o Alice, o svou rodinu… Vždyť ta dívka byla člověk! Ano jistě – její krev už pro ně nic neznamenala, ale i tak je tady skutečnost, že oni jsou upíři.

Ať už mají dary nebo ne, tohle je smrtelná kombinace. Mohlo by se stát cokoliv. Chvilka nepozornosti a ona už by mohla začít tušit, že je všechno jinak. Že oni nejsou normální.

Proč by se měli s člověkem sbližovat víc, než je nutné?

„No tak, Edwarde!“ volala za odcházejícími zády Alice. „Nebuď přece pako!“

Edward se proti své vůli na okamžik zastavil na místě. Hlavu pootočil stranou, aby na Alice viděl. Hleděl na ni značně otráveně a v jeho zelených očích byla vidět netrpělivost, se kterou čekal, co všechno mu ještě poví.

Alice si povzdechla. „Možná to ode mě vyznělo špatně. Já ti nechci nikoho vnucovat.“ Nadšené jiskřičky v jejích očích pohasly a ona se teď tvářila naprosto upřímně. „Ona je tady nová. Nezná tu nic a nikoho. Žádné přátele si neměla šanci najít. Ale podle toho, co jsem viděla, máte vy dva skoro totožné zájmy. Vím, že si budete rozumět. A nemusíte spolu zrovna… chodit. Ale mně na ní bude záležet. Budu chtít, aby to byla má kamarádka. Jen si přeju, abych do toho nešla sama.“

„Jak to myslíš? Sama...?“ Edwardovi se nevědomky hlas zbarvil zájmem. Pootočil se k Alice ještě víc a snažil se přijít na význam těchto slov.

„Víš… Jasně, mohla bych říct Emmettovi, aby se s ní kamarádil. Mohla bych říct Jasperovi nebo Rosalie. Ale já chci, abys do toho se mnou šel ty. Naši sourozenci jsou sice hodní, ale ani jeden by nemohl mít tolik trpělivosti. Víš, Bella je… hrozně plachá, řekla bych. Nebude snadné si získat její důvěru.“

Edward stál nehnutě. Stále moc dobře nechápal, proč si jeho sestra jako nového obětního beránka vybrala právě jeho. „Alice…“ vydechl. „Nikdy jsme se o lidi nestarali víc, než by bylo nutné. Tak proč najednou tohle všechno? Vize už jsi měla o tuctech různých dívek, které by mohly být tvé potenciální přítelkyně. Vždycky jsi to všechno ignorovala. V čem je tahle Bella jiná než ostatní?“

Alice přešlápla z nohy na nohu a její výraz jako by posmutněl. „Já nevím, Edwarde… Tahle je úplně jiná, než všechny ostatní. Tamto byly holky, které měly stejné zájmy jako já. Nakupování. Ale jinak měly v hlavě totálně vymeteno. Nespočítaly by ani tu nejjednodušší rovnici. Zato tahle Bella má v sobě něco víc. A já cítím, že jí prostě musím pomoct.

„Pomoct?“ zopakoval po ní Edward užasle, ale potom nechápavě zavrtěl hlavou. Vrátil se k Alice o trochu blíž. Stáli teď naproti sobě a zírali si navzájem do očí. „Alice, nejspíš by sis měla ujasnit, co od té dívky vlastně očekáváš. Nejdřív jsi mluvila o přátelství, potom o jedinečnosti, a teď najednou potřebuje pomoc?“

Alice si skousla spodní ret, sklopila hlavu a bolestně s ní zavrtěla ze strany na stranu. „Neumím ti to všechno vysvětlit. Jsou věci, na které budeš muset přijít sám. Prosím, Edwarde. Je to pro mě doopravdy důležité!“

Když se na něj znovu podívala, spatřil v jejím obličeji skutečnou zoufalost.

Nemusel být zrovna Einstein, aby si domyslel, jak tohle všechno dopadne. Samozřejmě už od začátku podvědomě tušil, že ten malý, roztomilý skřet ho nakonec ukecá.

Hlasitě si povzdechl. „Co já bych pro tebe neudělal, že?“

Alice se váhavě pousmála. „Doopravdy?“

Edward se zasmál jejímu výrazu. „To víš že jo, ty moje trdlo!“

Se smíchem si ji přitáhl k sobě, pocuchal jí už teď rozcuchané vlasy a pevně ji objal. Přesně tak, jak starší bratr objímá svou malou sestřičku, která se o sebe nedokáže postarat sama.

Další kapitoly budu přidávat až tehdy, když budu mít u předešlé nejméně 20 komentářů. Ale čím víc, tím líp! ;)

U 1. kapitoly bylo 40, takže by to neměl být až takový problém. A já jen potřebuju vědět, jestli vás děj neomrzel a jestli má povídka i nadále nějaké čtenáře. Pokud by nebyl o povídku zájem, nejspíš bych ji na nějakou dobu pozastavila a psala bych jinou. Navíc mě to popožene a příjemně potěší. ;)

<  1. kapitola |Shrnutí| 3. kapitola >

Autor: Katie92 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Den jako každý jiný – 2. kapitola (Přesvědčitelka):