Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Den jako každý jiný - 3. kapitola (Rosalie)

09.08.2010 (10:30) • Katie92 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2710×

3. kapitola (Rosalie)

Červené paprsky zapadajícího slunce ozařovaly celý pokoj a při dalším, pro lidské oko nepatrném, pohybu té obrovské, žhnoucí koule dopadlo jasné světlo i na zavřená víčka dívky, která pravidelně oddychovala na nerozestlané posteli.

Ačkoliv Bella spala, to světlo přes zavřená víčka proniklo do nedaleké mysli a donutilo ji tak se konečně probudit.

Bella pomalu a unaveně otevřela své oči, ale okamžitě je byla nucena opět přivřít, protože slunce se jí prudce zařezalo do dosud ospalých a práce neschopných panenek, které oproti té řezavé síle neměly žádnou zbraň, kterou by se mohly bránit.

Na tak oslňující žár nebyla doposud zvyklá. Když se probudila ve Forks, všechno kolem ní bylo tmavé a tak trochu depresivní. Za vinu to měly tlusté a šedivé mraky, přes které to sluníčko nemělo šanci proniknout a dopadnout tak až na zem, aby mohlo svou přítomností vyvodit příjemný úsměv na rtech a dodat dobrou náladu do dalšího dne.

Ale i když tady na tomto místě obyvatelé to štěstí měli, Bella si nijak šťastně nepřipadala. Právě to slunce jí totiž dokazovalo, že všechno to nebyl pouhý sen a její tatínek je skutečně mrtvý.

Chvatně si otřela hřbetem ruky slzičku, která se nebezpečně rychle valila ze slzného kanálku a nárokovala si místo na její tváři. Bella potlačila vzlyk a rychle se překulila na druhý bok, aby mohla pohodlněji vstát.

Ale něco připoutalo její pozornost a ona byla nucena se na malý okamžik zarazit. Malá, bílá věcička pravidelného obdélníkového tvaru ležela vznešeně přesně uprostřed polštáře a čekala jen a jen na ni.

Bella se s námahou, protože její tělo bylo ztuhlé, vytáhla do sedu. Jednou rukou se opřela o matraci a tou druhou sáhla pro tu věcičku, ve které už její smysly stihly rozeznat malý papírek.

Musel jsem do nemocnice. Kdyby ses vzbudila a já tu nebyl, dojdi se najíst. V lednici vpravo dole jsou plastové nádobky s hotovým jídlem, stačí to pouze ohřát.

Nevím, kdy přesně se vrátím, ale kdyby ses náhodou probudila už večer a dole spatřila oslňující blondýnku, nediv se. To je moje hospodyně a já jí plně důvěřuju, takže krádeže ani nic podobného v mé nepřítomnosti nehrozí.

Kdyby něco, zavolej, moje číslo snad máš a kdyby ne, je napsané v předsíni vedle telefonu. Měj se hezky, Lewis.

Bella ještě párkrát očima přejela obsah dopisu a potom jí to konečně docvaklo. Je tady. Sama. V tomto obrovském domě.

Tíseň jí sevřela srdce a ona na malý okamžik přestala dýchat. Je sice pravda, že se se vším vždy chtěla vyrovnat sama a netoužila po ničí společnosti, ale představa, že široko daleko není ani živáčka, v ní vyvolávala nepochopitelný strach.

Cítila se nyní hrozně slabá a zranitelná.

S hrůzou vykulenýma očima se rozhlížela po pokoji. Přejížděla pohledem tam a zpátky, jakoby čekala, že v každém koutě na ni bude číhat nebezpečí.

Oči se jí ale zarazily na hodinách, který jí říkaly, že to, co jí vzbudilo, nebyl východ slunce, ale teprve západ. Mohutně namáhala svou mysl a snažila se rozpomenout, kdyže to vlastně usnula. Pamatovala si příjezd – to bylo někdy těsně po poledni.

Potom několik hodin plakala v pokoji, až jí nakonec pravidelný zvuk vlastních vzlyků ukolébal ke spánku. Kolik tehdy mohlo být hodin? Je už to dlouho, co Lewis odešel?

V té zoufalé panice otázek bez odpovědí jí myslí bleskl malý střípek naděje. Podívala se opět na lístek pro potvrzení svých slov, i když o nich už byla dávno přesvědčená.

Ano… hospodyně!

Bella mohla pouze doufat, že tady ještě stále bude. Je to pro ni sice naprosto cizí člověk. Kromě toho, že má blonďaté vlasy, o ní taky nic nevěděla; ale bezútěšná touha ji nakonec přemohla a ona rychle vyskočila z postele, najednou prahnoucí po něčí společnosti. Ať už je ta paní na úklid kdokoliv.

Tiše vykoukla na chodbu a rozhlédla se kolem. Srdce jí bušilo o něco málo rychleji, než obvykle, ačkoli si nebyla jistá, zda je to strachem, nervozitou, uspěchaným jednáním či obavou z toho, že se její pečlivě udržovaná hráz, která držela všechny slzy uvnitř těla, neprotrhne a všechno to úsilí nepřijde jen tak zničehonic vniveč.

Jako myška zcupitala ze schodů a zamířila do kuchyně. Cestou neustále otáčela hlavou ze strany na stranu v neútěšné touze spatřit jakoukoliv živou duši. Ale ačkoliv prohledala snad každý kout, nikde nikoho neviděla a ona cítila, jak ji zaplavuje tiché a zoufalé přesvědčení, že se jí něco patného stane.

Když už byla v cíli své cesty, ve velké a prostorné kuchyni, všechno to na ni dolehlo ještě silněji, protože když spatřila obrovské prostory zet prázdnotou a jediným zvukem tady bylo hlasité tikání velkých hodin na zdi vedle okna, opustila ji i ta poslední naděje a ona přestala doufat, že by dnes večer strávila tiše v něčí společnosti a připadala si tak alespoň trochu v bezpečí.

Její mělký dech slyšela i ona. Byla vystrašená jako malé dítě, které někdo uvěznil v noci uprostřed tmavého lesa a neukázal mu cestu domů. Připadala si jako lapené jehňátko, které odloučili od maminky hned po narození a ona tak neměla přísun k mateřskému mléku.

Sama byla ze svých smíšených a rychle se měnících pocitů zmatená. Po smrti otce si připadala zvlášť přecitlivělá. Její citové vazby se tou tragickou událostí celé zpřeházely. Provázky, které tvořily dokonalé a pravidelné obrazce, se zpřetrhaly a po krátké snaze je spojit zase dohromady se zapletly do šíleného, zmateného chumlu, kterému už snad ani nebylo pomoci.

Všechny krásné pocity, radost, přátelství a především láska zůstaly ztraceny hluboko uvnitř a vystoupit ven jim bránily silné stěny zoufalství, bolesti, zrazenosti…

A po dnešním dni, vstoupení do cizího prostředí, kde hned nato osaměla, se připojil k těm zábranám také strach. Šílený a neumocnitelný…

Po dnešním probuzení v pokoji ozářeném sluncem nepocítila žádnou, ani tu nejmenší, naději, že by něco mohlo být jako dřív.

Domem se rozlehl zvuk klapnutí dveří a Bellino srdce se na okamžik rozbušilo ještě rychleji. Vrátil se už strýček? Nebo to je někdo cizí?

Při pomyšlení na tu druhou možnost se jí na okamžik strachy zatmělo před očima.

Vzápětí uslyšela kroky, tiché klapání podrážek o naleštěnou podlahu. A asi o dvě vteřiny později se ve dveřích do kuchyně objevila postava mladé dívky, možná už ženy, která po prvotním překvapení roztáhla své dokonale tvarované rty do přátelského úsměvu.

„Ty budeš Bella, viď? Doufám, že jsem tě vysáváním nevzbudila,“ promluvila tak andělsky krásným hlasem, že se Belle ani nechtělo věřit, že tohle není jen kouzelná víla z nějakého jejího snu. Byla tak omámená, že se ani nevzmohla na odpověď. Užasle si ji prohlížela a její mysl přitom pracovala na plné obrátky.

Její štíhlá postava byla o malinko vyšší než ta Bellina. V obličeji, na rukou a nohou, odhalených v džínových kraťasech, zářila karamelově opálená pokožka bez jediné vady. V hlubokých, tmavě modrých očích jí pableskovaly veselé jiskřičky a kolem perfektně tvarovaného obličeje s přesnými něžnými rysy jí až do půlky zad spadaly v oslnivě zlatavé barvě vlasy, které se u konečků stáčely do křehkých lokýnek.

„Já jsem Rosalie,“ pokračovala ta dívka a natáhla k Belle ruku, aniž by věnovala pozornost jejímu ohromení. „Lewis ti o mně nejspíš už říkal. Už rok a půl mu tady chodím uklízet a sem tam mu i něco navařím. On je totiž na kuchtění naprosté nemehlo, ale to ty jistě víš,“ zasmála se a odhalila tak dvě řady bělostných a bezchybně  tvarovaných zoubků.

„Ehm…“ Bella si musela odkašlat. Její hlas už byl delší dobu mimo provoz a ona teď měla v krku nepříjemný knedlík, skrze nějž se dalo mluvit velice obtížně. „Těší mě,“ špitla a přijala její ruku. Ta Rosaliina byla oproti té její o něco studenější. Taková příjemně osvěžující v tomhle vedru.

Když se jejich dlaně rozpojily, Rosalie rychle štěbetala dál. Slyšela Bellino strachy zrychlené srdce, když byla venku vynést odpadky, a měla potřebu ji nenechávat samotnou. Věděla, jaké to je přijít o blízkého člověka, ona po své přeměně přišla hned o několik, a proto věděla, že jediné, co by mohlo Belle po smrti tatínka pomoct, je přátelství. Přátelství a láska.

„Skutečně jsem tě tím vysavačem nevzbudila? Přijde mi, že dělá hrozný kravál.“

„Ne, ne,“ vyhrkla Bella, zmatená, že si s ní Rosalie povídá naprosto uvolněně, jakoby se znaly celou věčnost a ne pouhých pár vteřin.

Rosalie se zasmála. „Tak to jsem ráda, bála jsem se, že bys na mě potom byla naštvaná.“

Bella sklopila pohled k podlaze a pokusila se usmát. Povedl se jí však pouhý náznak. „Ne, neboj se.“

„Posaď se, určitě máš hlad. Něco ti ohřeju.“ Vesele odcupitala ke kuchyňské lince. Nejprve si ve dřezu opláchla ruce a potom zamířila k ledničce, ze které vytáhla jednu z mnoha plastových nádob. Přesně jak popisoval Lewis, v ledničce jich bylo hned několik.

Bella se pomaličku došourala k obdélníkovému stolku přirazenému ke zdi a sledovala Rosalie, jak zkušeně pracuje s vymoženými spotřebiči a jak při tom vypadá profesionálně.

Netušila, kolik jí tak může být, ale byla velmi mladá. Vlastně, když Bella četla vzkaz od Lewise, automaticky se jí na místo hospodyně vybavila starší paní zhruba ve stejných letech jako strýček. Nikdy by ji nenapadlo, že si její příbuzný najme brigádnici. Nebo už má snad Rosalie po škole a nenašla jinou práci?

Když před ní položila talíř s kouřícím jídlem, se stále stejným a veselým úsměvem odběhla ještě do ledničky pro krabici džusu, který nalila do dvou kulatých, vysokých skleniček, do každé ještě přihodila pár kostek ledu a potom se posadila naproti Belle, která tichounce poděkovala.

„Nemáš zač. Udělala jsem to ráda a navíc je to moje práce, nebo ne?“ Pokojem se ozvala další zvonkohra Rosaliina smíchu a Bellu hluboko v srdci píchl osten závisti nad její dokonalostí.

Nabrala si na vidličku trochu rýže. „Ty jíst nebudeš?“ zeptala se zmateně. Její hlas už byl hlasitější a zřetelnější. Ale přesto naprosto mrtvolný, nepodbarvený žádnou emocí.

Rosalie dělala, jakoby si toho zvláštního tónu vůbec nevšimla a zavrtěla hlavou. „Já už jsem večeřela doma. Moje adoptivní maminka je skvělá kuchařka.“ Zvláštně se zaculila a Bella zvedla pohled od jídla. Jeho výborná chuť se jí rozprostírala po celé délce i šířce jazyku. Bylo to skutečně lahodné, takže se to Rosalie nejspíš měla od koho naučit.

Ale náhle se v ní probudila slabá zvědavost. Když řekla adoptivní, znamená to, že nevyrůstala s opravdovými rodiči. Možná je taky sirotek, tak jako ona. Nebo se o ni vlastní rodiče odmítli starat. Což bylo možná ještě horší.

Uvědomila si, že Rosalie měla nejspíš těžší život než ona. Jaké to musí být v rodině s lidmi, o kterých víte, že se o vás starají jen ze soucitu. Nebo to je jinak?

Rosalie jako by vytušila, čím se Belliny myšlenky zabývají, a sama se rozpovídala dál. „Víš, Carlisle s Esme, moji pěstouni, vlastně neadoptovali jen mě. My s bratrem jsme k nim přišli, když nám bylo dvanáct, a to už vychovávali další tři děti.“

Bella nevědomky trochu vykulila oči. Ona byla jedináček, nevěděla, jaké to je nebýt sám… Trávili dospívání v hádkách? Nebo se naopak měli rádi jako vysněná rodina všech telenovel?

„Sourozenci Alice, Emmett a Edward. Emmett z nich, a vlastně z nás všech, je nejstarší a Edward s Alice jsou dvojčata, stejně jako já s mým bratříčkem Jasperem.“

Bella chvíli mlčela a zpracovávala nové informace. „A… kolik vám vlastně je?“ vypadlo z ní nakonec.

Rosalie potěšilo, že už se Bella zapojila do hovoru s trochu větším zájmem a proto se ihned dala do vysvětlování. „Emmettovi letos bude dvacet pět, Edwardovi a Alice je od minulého víkendu osmnáct a mně s Jasperem je dvacet čtyři. A tobě je vlastně kolik? Budeš asi ještě na střední, že?“

Bella přikývla. „Je mi sedmnáct.“ Bolestně stáhla obličej, protože si vzpomněla na nedávnou oslavu svých narozenin. Ještě s Charliem…

Rosalie si všimla její grimasy a rychle odvedla téma jinam. „A ty máš nějaké sourozence?“ Byla to první otázka, která ji napadla.

Bella nasadila na obličej zpět svou neproniknutelnou masku a zavrtěla hlavou. „Ne…“ hlesla tichounce a nabrala si další sousto.

Rosalie se smutně pousmála. „To je škoda. Je prima vyrůstat s někým. Alespoň víš, že se můžeš kdykoliv někomu svěřit a máš s kým tropit skopičiny.“

„Ano,“ potvrdila Bella. „Museli jste doma mít veselo, když vás je tolik.“

Rosalie se zasmála. „To ano. Ale výhody to mělo. Každý z nás má naprosto jinou povahu. A proto ti v jakékoliv situaci má kdo pomoct. Když si potřebuješ popovídat, zajdeš za Edwardem.“ Při další větě se Rose ušklíbla. „Když potřebuješ zkritizovat všechno, co máš na sobě, nebo se s něčím svěřit, zajdeš za Alicí. A když potřebuješ zvednout náladu, vyhledáš Jaspera s Emmettem. Ti dva jsou skutečně dvojka k pohledání,“ zasmála se.

Bella polkla další sousto a promluvila. „A ty? Kvůli čemu vyhledávali tebe?“

„No…“ Rosalie se zamyslela. „To by ses asi musela zeptat jich,“ usoudila nakonec a pokrčila rameny. Bella pokývala hlavou a opět se vrátila ke svému jídlu.

Znovu se ozvalo klapnutí dveří. Tentokrát to bylo hlasitější než předtím. V předsíni zachrastily klíče, jak je dotyčný odhodil na konferenční stolek, a potom dívky uslyšely těžké a dunivé kroky.

„Jé, ahoj Rosalie. Ty jsi ještě tady?“ vyhrkl překvapeně Lewis, když vešel do kuchyně. V ruce ještě svíral svůj pracovní kufřík, a tak ho honem odložil ke zdi. Potom mu pohled padl na Bellu sedící naproti jeho hospodyni, jak má na tváři malinký náznak úsměvu, a oči mu div nevypadly z důlků. Skutečně nemá halucinace? „Eh… Bello,“ vydechl ohromeně, ale potom se rychle vzpamatoval. „No, vyspala ses dobře?“ Přešel ke stolu a posadil se mezi obě děvčata. Rosalie pohotově vstala a začala nandávat na talíř další porci pro něj.

„Ehm… ano, vyspala,“ zalhala Bella a vidličkou na talíři přehodila kousek masa.

„To jsem rád.“ Lewis se na ni usmál a kolem očí se mu vytvořily vějířky drobných vrásek. Bella se mu to gesto pokusila oplatit, ale nevyšlo to přesně tak, jak si přála, tak raději oči hned sklopila na stůl. Sáhla po orosené sklenici, po které stékaly drobné kapičky vody, a trochu se napila ledového nápoje.

„Tady máte, Lewisi,“ řekla Rosalie a postavila talíř se skleničkou na stůl před něj.

„Aach, díky, Rose. Nevím, co bych si bez tebe počal,“ povzdechl si, popadl vidličku a s chutí se pustil do jídla. „Ale,“ zamumlal s ještě napůl plnou pusou. „Vždyť je to hřích tě takhle využívat. Měla by ses doma učit. Carlisle by mě asi moc nepochválil, kdybys kvůli mé neschopnosti nesložila zkoušky, nemám pravdu?“ Lewis se zasmál a Rosalie se k němu přidala.

„Kdepak, s tímhle si vůbec nemusíte dělat starosti. Všechnu doporučenou literaturu už mám prostudovanou, už mi zbývá pouze poslední kapitola jedné z knih. To za zítřek hravě zvládnu. Navíc si skoro vše pamatuju z přednášek.“

Lewis pokýval hlavou a otočil se k Belle, aby ji trochu obeznámil se situací. „Rose dělá v pondělí poslední zkoušku na právnické fakultě.“

„Aha,“ hlesla Bella překvapeně. Páni… právnička. To musela mít Rosalie pevné nervy a výborný prospěch, když se dostala až sem.

„U všech zkoušek zatím prospěla naprosto špičkově. Nepochybuju o tom, že se jí to podaří i pozítří,“ usmál se a znovu se na Rosalie podíval. Potom si povzdechl. „A co ta vaše svatba? Kvůli té nemáš žádné starosti?“

„Kdepak. Alice s Esme si všechno vzaly na starost a nikoho jiného k tomu nepustí.“

Lewis se zasmál a znovu se otočil na Bellu. „No řekni, není jí škoda pro vdavky? Tak mladá…“ S povzdechem zakroutil hlavou a nabral si další sousto.

Bella překvapeně zamrkala. Tak Rosalie už se bude vdávat? No, jestli končí vysokou školu, nejspíš už nastal ten pravý čas. Ten, koho si vezme, bude zcela jistě tím nejšťastnějším mužem na světě. Neznala Rosalie dlouho, ale z toho úhlu, ze kterého měla šanci ji poznat dnes, musela usoudit, že vřelejší a šikovnější osobu ještě nikdy nepoznala…

Minule tady bylo pár poznámek ohledně toho, že díly nepřibývají nijak rychle. A já na to odpovídám: Záleží pouze na vás a vašem zájmu, jak často díly budou přibývat. Pro mě za mě třeba každý den. Ale já holt nejsem Edward, neumím číst myšlenky, a tak mi ten zájem budete muset dát najevo komentářem nebo třeba jenom smajlíkem. ;)

PS: příště bude Edward, tak nezoufejte! ;)