Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Deník upíra - 3.část

10.dubna, večer

         Sedím tu u pootevřeného okna, koukám se na čtvrtinu měsíce a přemýšlím nad tím, co se dneska všechno stalo, jak jsem se cítil.

            Když jsem otevřel ty dveře…čekal jsem… já vlastně nevím, co jsem čekal. Byl jsem zvědavý, co se se mnou v tu chvíli stane. Když jsem vyšel ven, na to slunce, které zrovna vycházelo a začínalo pomalu hřát, začal jsem cítit, jakoby mnou projíždělo tisíce jehliček, které bodaly na každé odkryté místo mého těla. Nezpozoroval jsem nic, že by se objevilo na mé kůži, ale cítil jsem ty sluneční paprsky. Stál jsem venku přede dveřmi svého domu a rozmýšlel si, jestli to opět nevzdám. Ale dalo se to vydržet. Chodil jsem, co nejvíc to bylo možné, ve stínu, kde mě to tolik nepálilo. Byl jsem rád, že jsem měl na sobě aspoň dlouhý rukáv. Oto to  bylo snadnější a vždycky jsem se díval někam jinam než přímo do slunce. Měl jsem ještě dost času na to jít do školy. Nechal jsem si schválně rezervu, kdyby se něco stalo. Rozhodl jsem se proto jít kousek pěšky. Jen tak se projít.

            Najednou jsem měl chuť běžet. Rozběhl jsem se, myslel jsem, že nebude dlouho trvat a unavím se a půjdu opět pomalým krokem. Ale nic, pořád jsem běžel a běžel a nic mě neunavovalo, dělalo mi to větší a větší radost a tak jsem zrychloval až jsem jsi všiml, že jsem u školy. Ani jsem nestihl postřehnout okolí kolem sebe. Skoro mě to vyděsilo. Nebo jsem snad byl ohromen? Ale co lidi? Nevšimli si mě?

            Vešel jsem do školní budovy a zamířil ke své skříňce, kde jsem si svlíknul bundu, co jsem měl na sobě a pokračoval do třídy.

            Sedl jsem si na své obvyklé místo vzadu u okna. Cítil jsem jakýsi pocit hladu, ale žádné jídlo jsem si s sebou nevzal. Když jsem si před týdnem kousl do chleba, jeho chuť se mi příčila. Nemám tušení čím to je, když předtím mi tolik chutnal. Vlastně jsem poslední týden nejedl nic, což mi došlo až teď ve škole.

            Byl jsem první ve třídě. Seděl jsem a díval se z okna. Najednou jsem něco ucítil. Ucítil jsem něco, co vonělo tak libě, tak sametově, měl jsem na to chuť. Obrátil jsem ke dveřím svůj zrak a viděl jak do třídy vešel první student (když nepočítám sebe). Podíval se na mě a zamával mi. Nemohl jsem si vybavit, kdo to je. Jen jsem se zlehka na něj usmál, aby neviděl ty moje špičáky. Měl jsem takovou chuť ho rozsápat, skočit po něm a kousnout ho třeba do krku, to bylo to nejlépe dostupné místo. Ne, ne, ne to nemůže být pravda, přece takový nejsem. Proč mám chuť na něho? Copak chci jíst jeho svaly nebo snad pít krev? Ano, to bylo nejspíš ono. Pít krev, jedině o tom píšou knihy. Píšou přece o krvežíznivých upírech. Čím víc se přibližoval ke mně, tím víc jsem se bál, že se nedokážu ovládnout. Jenže jsem musel, pokud nechci vzbudit v tomhle světě rozruch a donutit tím lidi, aby mě upálili nebo něco podobného.

            Nevěděl jsem, jak těžké může být udržet tajemství, které nesmím nikomu říct. Je to něco tak strašného dusit to v sobě. Každý má tajemství, ale každý má taky minimálně jednoho blízkého člověka, kterému to svěří. Já ale ne!

            Držel jsem svou lavici tak pevně, že jsem se bál, abych ji nerozdrtil, když na mě promluvil onen student.

,,Čau! Dlouho jsi tady nebyl, co se děje?“ ptal se mě s úsměvem na tváři. Já jsem jen na něj koukal. Nevěděl jsem, jestli náhodou, když otevřu pusu, nevyletím ze židle, nepopadnu ho za límec a nepřitáhnu si ho k sobě. Anebo aby on neviděl tu změnu na mě, čehož si ale všiml.

,,Děláš, jako bys mě neznal. Patrick, pamatuješ? Já vím, je to dlouho, prázdniny…a ty sis je navíc prodloužil jak se zdá. Vypadáš jinak, změnil si účes? A na to, že byly prázdniny si docela vybledlý.“ Smál se, ale já jsem nevnímal, co říkal. Jen jsem si v duchu pořád říkal: Uklidni se, uklidni se!

            Třída se začala neúprosně plnit a já jsem se modlil, aby už nikdo víc nepřicházel. Tolik lidí bylo už na mě moc! Vyběhl jsem ze třídy a šel na záchod. Otevřel jsem si tam malé okénko a zhluboka dýchal čerstvý vzduch, abych vyhnal ze sebe ten líbezně dráždivý pach studentů ze třídy. Bylo mi špatně, když mě napadala myšlenka, že bych se tam mohl klidně vrátit a všechny zabít. Nemohl bych jen kousnout. Ta vůně byla pro mě tak ohromující, bylo to něco nového pro mě. Kdybych to věděl dopředu, tak bych se na to pomalu připravoval. Chodil bych na místa, kde je míň lidí a pomalu to stupňoval. Teď se ale musím sebrat a vrátit se tam.

            Stál jsem na prahu třídy, rozhlédl se a zamířil ke svému místu. Sakra! Na vedlejším místě sedí nějaká holka! To si nemohla sednout k někomu jinému? Ani jsem ji neznal, abych ji požádal, aby tak učinila. Nechtěl jsem být hrubý nebo vyvolat spor, tak jsem si sedl rychle k ní a okamžitě jsem otočil hlavu k oknu. Byla tak blízko mě! Ta její sladká vůně! Ani neměla tušení, jak nebezpečné je sedět vedle mě. No jistě, vždyť to nevěděla, ale mohla to snad vycítit, že jsem v nepořádku. Nebo snad ne? Ani nevím, co lidi dokážou. Jako bych jím snad v životě nikdy nebyl. Copak jsem na všechno zapomněl?

            Rozhodl jsem se, že vynechám další následující přednášku a odejdu domů. Chtěl jsem jet autobusem, abych byl co nejrychleji doma, ale uvědomil jsem si, že by to nebyl zrovna nejlepší nápad. Došel jsem domů pěšky. Šel jsem pomalu abych si užil toho, ničím zabarveného vzduchu a v klidu přemýšlel. Slunce už svítilo víc, nejspíš bylo i víc horko, neboť vždy, když byla moje kůže vystavena slunci, pálila mě. Rád bych řekl, že jsem rád, že už je večer a že si půjdu lehnout, odpočinu si a vyspím se, ale říct to nemůžu. Nemám potřebu spát!