Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Deník upíra - 5.část

04.05.2009 (16:33) • Last • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1071×

21.dubna

Dneska jsem měl v rozvrhu naplánovanou přednášku až na druhou hodinu odpolední. Do té doby jsem měl čas. Rozhodl jsem se, že se vydám do obchodu, přesněji řečeno malého elektra, kde nenatrefím na víc než tři lidi (nechtěl jsem nic riskovat), abych si koupil pořádné stereo, když už bydlím sám. A z čeho jsem to koupil? Z peněz, co mi leží na účtu. V bance mám skoro čtvrt milionu dolarů, na které jsem až do teď nešáhl. Tahleta hromada peněz se mi tam samozřejmě neobjevila náhodou. Mí rodiče umřeli při autonehodě asi před třemi měsíci. A kvůli tomu neštěstí jsem schopen využívat toto jmění, co mi po nich zbylo.

Dozvěděl jsem se o tom docela nešťastně. Šel jsem tehdy na ranní přednášku a naši měli jet na nějakou pracovní akci za městem. Seděl jsem v učebně a najednou někdo vstoupil do třídy. Byl to ředitel školy. Rozhlížel se po učebně, když v tom se ho přednášející zeptal: ,,Potřebujete něco, pane řediteli?" ,,Ano, potřebuji mluvit s panem Deynem. Je přítomen?" zvedl jsem zrak od sešitu a s náhlým zájmem se postavil. ,,Můžete jít prosím se mnou?" Už v té chvíli jsem věděl, že něco není v pořádku, že to nebude žádná dobrá zpráva. Sešel jsem po schodech dolů, od páté řady, kde jsem seděl a postavil jsem se proti němu. ,,Pojďte se mnou!" pohlédl jsem na svého profesora a on přikývl, že můžu jít. Šel rychlým krokem do ředitelny a já ho následoval. Když jsem za ním vstoupil do ředitelny, byli tam ještě další osoby. Jeden z nich byl školní psycholog, druhý byl zástupce ředitele a poslední byla sekretářka. ,,Co se děje?" zeptal jsem se, ovšem už ne se zájmem, ale s obavou. ,,Posaďte se!" vybídl mě.

,,Nevím, jak mám začít, ale něco se stalo, a já jsem povinen ti to říct. Víš, opravdu nevím, jak nejlépe ti to povědět. Především by si se neměl unáhlovat, ano?" Sedl si do svého křesla za stolem,  založil ruce do sebe a přitom se díval někam jinam, jen ne na mě. ,,Víš, tvoji rodiče...měli jet na pracovní cestu, což oba víme, ale na místo nedojeli..." nechápavě jsem se na něj podíval, protože v tu chvíli jsem opravdu nevěděl, co tím myslí. ,,Nedojeli? Co tím myslíte přesně?" ovšem po chvíli jsem mě už napadaly různé varianty. ,,Oni...oni nabourali. Kamion, co jel v druhém pruhu opačným směrem, dostal smyk a smetl je mimo silnici. Přímo do stromu. A...a ten kamion se na jejich auto,  ještě ke všemu, sám převrátil. Oba dva tvoji rodiče na místě zemřeli, stejně jako řidič kamionu. Ani nevíš, jak moc je mi to líto. Teď, když dovolíš tě policejní komisař, který čeká venku odveze do nemocnice, abys je... identifikoval." Skončil svůj dlouhý projev, který mi připadal spíše jako sci-fi a já jsem seděl, díval se na něho a v uších mi zněly ta jeho slova: Oba dva tvoji rodiče na místě zemřeli... smetl je mimo silnici... oni nabourali... je mi to líto.

Vstal jsem ze židle tak rychle, že se převrhla, postavil se k jeho stolu, vzal jsem jeho stojan s tužkami nebo s čím a hodil jej za něj do zdi. Pak jsem se obrátil, abych kopl do židle a se slzami jsem rozrazil dveře a vyběhl jsem ven. To bylo vše, co jsem udělal. Praštil jsem sebou na lavičku, která byla u ředitelny a naprosto bezmocný s rukama na hlavě, jsem si to všechno představoval. Psycholog vyšel zrovna za ředitelny, sedl si ke mně a dal mi ruku na záda. ,,Nebudu tvrdit, že to bude dobré a bůhví co ještě, chce to čas a zcela chápu tvou reakci. Zůstal jsi sám. Budeš sice schopný sám se o sebe postarat z pojistky rodičů, ale i tak...vím, co to pro tebe teď bude znamenat. Já tu budu, kdykoliv budeš potřebovat, udělám si čas, abychom probrali vše, co budeš chtít. Ano?"

Dva měsíce. Tak dlouho, nebo tak krátce mi trvalo, než jsem se s tím pomalu vypořádal. A poprvé od té doby jsem si uvědomil, že musím něco zase normálně udělat. Především a prvně: dokončit semestr.

Teď nad tím už tolik nepřemýšlím. Celé mé myšlení se změnilo, ani nevím čím a jak.

Tím, že jsem se po té noci cítil líp, jsem neměl cestou téměř žádný větší problém. Domů jsem si přivezl stereo, které bylo ohromné, ale nepřipadalo mi tak těžké jako tomu prodavači v obchodě. Vzal jsem tu velkou krabici do rukou a šel s ní, jako s pírkem.

Jakmile jsem zapojil vše, jak bylo popsané v návodu, vzal jsem první od tolika cd, co tvoří jako dekoraci mé obývací stěně a pustil si Blackout od Muse a vychutnával si ty krásné a honosné zvuky, které se rozplývaly po celé místnosti a působily dojem koncertu. Stál jsem u okna a pozoroval, jak děti skotačí na louce a každé z nich vypadalo tak bezstarostně a vesele. Jen já jsem se tak necítil. Jsem jiný! A teď bych především chtěl přijít na to, kdo jsem a kdo mě takovým udělal a hlavně proč.

...don´t kid yourself
and don´t fool yourself
this love´s too good to last
and I´m too old to dream...

Autor: Last, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Deník upíra - 5.část: