Tak je tu další kapitolka! Bella se setká se svým příbuzným a částečně se odhalí tajemství jejich rodiny. Moc děkuju za komentáře a prosím o další.
13.07.2011 (14:45) • kore • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1017×
7. kapitola
„Au,“ vypískla jsem a třela si čelo poté, co má hlava narazila do stolu, když jsem při čtení usnula. Už předtím se mi oči zavíraly únavou, ale stále jsem četla a dopadlo to takto. Raději bych si už měla jít lehnout do postele a nechat čtení, nebo budu mít zítra rozlámané celé tělo.
Zavřela jsem knížku, kterou jsem četla a dala ji do šuplíku pod učebnice. Zhasla jsem lampičku, která mi svítila při čtení. V pokoji nastala úplná tma. Pomalu jsem šla k posteli, ale jedno prkno pode mnou zaskřípalo a uvolnilo se. Ztratila jsem rovnoháhu a řítila se dolů na zem. Zachránila mě má postel, na kterou jsem spadla, ale ani tak se to neobešlo bez následků. Do nohy, která se zasekla mezi prkny, mi vystřelila prudká bolest.
„Sakra,“ ulevila jsem si a přitáhla si nohu k sobě.
Z ničeho nic se s velkou ránou otevřelo okno a do místnosti zavanul svěží chladný vánek, který s sebou přinesl bílé sněhové vločky. Moje tělo v tu ránu ztuhlo a já se nedokázala ani pohnout. Přesvědčovala jsem se, že to nic není a snažila se přemoci svůj strach. Po chvíli jsem dokulhala k oknu. Rychle a pečlivě jsem ho zavřela.
Odkulhala jsem zpátky do postele a rozsvítila si malou noční lampičku. Rozhlédla jsem se po pokoji a pohled se mi zarazil na uvolněném prkně, kvůli kterému jsem spadla. Prkno odkrylo poklad, který pod sebou pečlvě schovávalo. Hned jsem k němu vyskočila, klekla si na zem a postupně jsem vyndala všechny ukryté věci. K mému údivu tam byly úplně všechny věci, které mi zmizely po odchodu Edwarda a jeho rodiny. Ale kdo, nebo co je tam ukrylo a proč?
Světlo lampičky zablikalo, ale nevěnovala jsem mu žádnou pozornost a prohlížela jsem si dál nalezené věci, hlavně fotky, na kterých každý vypadal šťastně. Z očí se mi začaly ronit slzy a za nima hned další a další. Snažila jsem se je vší silou zastavit, ale bolestné vzpomínky byly přílíš silné, oproti nim i bolest zraněné nohy byla zanedbatelná.
Můj pláč zastavilo až zaskřípání zavřeného okna. Podívala jsem se na něj, ale nic podezřelého jsem nezahlédla.
„Už z toho všeho blázním, určitě se mi to jen zdálo,“ vyslovila jsem svou myšlenku nahlas a zavrtěla hlavou. Všechny věci, co jsem našla pod prknem, jsem vzala a chtěla jsem s nima dokulhat ke svému stolu, kam bych je schovala, ale zarazil mě divný pocit.
Okno se ještě s větší ránou než před chvílí otevřelo dokořán, rozsvícená světla praskla a zhasla, byla úplná tma. Dostala jsem strach a rozběhla jsem se i přes velkou bolest v noze ke dveřím. Snažila jsem se je vší silou otevřít, ale dveře se nepohnuly ani o píď, nevydaly ten dobře známý vrzavý zvuk. Ještě chvíli jsem do nich mlátila a lomcovala s nima, než jsem to vzdala a jen jsem se o ně opřela a čekala. Pokojem se rozlévala naprostá tma a ticho. Věděla jsem, že nemám jak utéci. Toužebně jsem si přála, abych mohla splynout s okolím. Někde v pokoji se ozvalo vrzání prken. Ten, kdo přicházel, je nejspíše upírem a asi nebude patřit k těm hodným. Rychle jsem se snažila zbystřit své smysly natolik, abych byla schopna něco v té černé tmě zahlédnout. Přilepená strachy zády ke dveřím jsem čekala a pozorně hleděla do tmy.
„Nemusíš se mě bát, Bello," ozval se hlas. Byl daleko jemnější, než mívají upíři. Až teď jsem si všimla drobné postavy sedící v křesle, kde obvykle sedával Edward. Byla to určitě žena.
„Kdo jste? Co chcete?" zeptala jsem se klidněji, ale pořád jsem byla přitisknutá ke dveřím a v mém hlase byly pořád stopy strachu, přestože mě její hlas zvláštně uklidňoval.
Zaregistrovala jsem, jak si žena potichu povzdechla a sklonila svou hlavu dolů. Mé oči, které si trochu přivykly na tmu, už dokázaly trochu rozpoznávat detaily.
Byla zahalena v tmavém plášti, který měla stáhnutý hluboko do obličeje. Nedokázala jsem poznat přesnou barvu pláště, na kterém byl vyšit žlutou, oranžovou a červenou nití zvláštní symbol. Zdál se mi nějak povědomý, jako kdybych kolem něj neustále chodila, ale nevnímala ho.
Žena vstala z křesla a pomalým krokem přešla k oknu.
„Bello, prosím, vyslechni mě. Musím ti něco povědět! To, co ti teď povím, se ti bude zdát naprosto šílené a nemožné, ale je to čistá pravda. Slib mi, prosím, že si nejdříve vše pozorně vyslechneš a až poté budeš soudit," prosila jemným smutným hlasem. Nevěděla jsem, co mám dělat. Rozum mi říkal, abych jí nic neslibovala a nevěřila jí, ale srdce mi říkalo, abych ji poslechla a věřila všemu, co mi řekne. Váhala jsem, čemu mám dát přednost. Když jsem naposledy věřila svému srdci, byla jsem šťastná, sice jen na nějaký čas, i když vlastně jsem pořád díky tvorečkovi, který mi roste pod srdcem. V tu chvíli jsem se rozhodla. Budu věřit srdci a vyslechnu ji.
„Dobře, věřím vám." Doufám, že jsem se rozhodla správně!
Autor: kore, v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Denní měsíc - 7. kapitola:
jůůůů super kapitolka!!!! Promiň že přidávám komentář po tak dlloooooouhé době, ale musela jsem se balit na chtatu a bla bla bla... Kapča se Ti mooocinky povedla! Chvilkami mi naháněla vážně husí kůži!!! Snad bude co nejdřív další kapitolkaaa
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!