Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Destiny - 1. kapitola

24.11.2013 (14:00) • KatarinaHurry • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1543×

„Destiny, kde se flákáš?“ zakřičel do domu můj úžasný bratříček Emmett, i když věděl, že bych ho slyšela, i kdyby šeptal.

„Emme, neřvi tady na celej barák, určitě tě slyšeli až v La Push!“ zakřičela jsem pro změnu já. Emm si zabrblal něco ve smyslu, po kom mám tu drzost, a já se neudržela a vyprskla jsem smíchy.

Po nějaké době jsem se uklidnila a byla jsem schopná se obléknout. Na sebe jsem si vzala obyčejné džíny, tričko rodinného baseballového týmu v modrobílých barvách a modré vysoké conversky na zavazování se zipem vzadu. Na posteli jsem popadla batoh přes rameno a seběhla jsem schody. Ocitla jsem se v obýváku, kde už na mě čekala celá má povedená rodinka. Emm měl černé tričko od Nike, modré džíny a černé boty. Alice měla jeden ze svých složitých modýlků, ale vypadalo to jako tmavě modré šaty s červeným kabátkem, jako boty zvolila černé balerínky. Jasper měl džíny, zelené tričko a koženou bundu, přece jen by bylo divné, kdyby jel na motorce jen v tričku, boty měl stejné jako Emm. Mamka Esmé měla bílé džíny, modrý top, bílou kabelku a modré lodičky.

„No tak, D, je čas jít! Nechceš přece přijít pozdě?!“ popoháněl mě ten neúnavný skřet v podobě mé milované sestřičky Alice. „Jasně, že ne! Ale jedu s Emmem!“ zakřičela jsem a už jsem se cpala Emmovi do džípu. Al zakroutila hlavou a nastoupila do modrého kabrioletu. Jasper už byl připravený na motorce.

Naše výprava byla připravena vyrazit směr škola. Po cestě jsme s Emmem vedli vášnivou diskusi, je-li lepší použít studenou vodu nebo džus s vodkou a ledovou tříští. Rozhodli jsme se pro druhou variantu.

„Měli bychom to provést co nejdřív,“ říkal horlivě Emm a já nemám nic proti.

„Ale pamatuj, hlídej si rozhodnutí, kdybych tě zaštítila, Alice pochopí, že něco chystáme.“

„Myslíš, že jsem nějaký nováček, drahá sestřičko?“

„To si opravdu nemyslím, bratříčku!“ odvětila jsem a po chvíli jsme s Emmem vyprskli smíchy. Až když jsme vjížděli na školní parkoviště, jsme se uklidnili. Vylezli jsme z auta a chvíli jsme čekali na ostatní. Zapnula jsem čtení myšlenek a téměř všichni mysleli na toho nového kluka, který má dnes nastoupit. Z mysli jedné hnědovlasé dívky jsem zjistila, že se jmenuje Edward Masen. Je to syn významného chirurga, přistěhoval se sem kvůli smrti matky a své sestry Elisabeth. Rozbolela mě hlava, tak jsem schopnost zase vypnula. Emmovi jsem sdělila, co jsem se dozvěděla, a on zase vyprskl smíchy.

„Emme, na tom není nic vtipnýho! Jeho matku s jeho sestrou zabil sériový vrah!“ prskla jsem na něj a uraženě jsem vyšla ke škole. Emm mě za chvíli doběhl a začal se mi omlouvat.

„Omluva přijata,“ usmála jsem se a s Emmem jsme začali plánovat náš příští žertík. Zapnula jsem posílání myšlenek, takže jsme moc nemluvili nahlas. Po chvíli se Emm zase rozesmál, protože jsem mu poslala myšlenku ječící Alice, jak burcuje Esmé za to, co jsme udělali. Taky jsem se rozesmála a smáli jsme se celou cestu až k učebně anglické literatury, kterou máme společnou.

Usedli jsme do lavice a plánovali jsme detaily našeho víkendového lovu. Byli jsme uprostřed debaty kam běžet, jestli do Kanady nebo někam na jih států. Nakonec jsem přistoupila na Kanadu, protože Emmett miluje medvědy a tam jich je vždycky plno. Do třídy vešel profesor Morgan a za ním šel na lidské poměry pohledný mladík se sklíčeným výrazem.

„Třído, tohle je váš nový spolužák, Edward Anthony Masen. Edwarde, řekni nám o sobě něco.“

„Pocházím z Phoenixu, chodil jsem na tamní akademii. Přestěhoval jsem se sem za otcem.“ Na konci jeho krátkého proslovu zvedl hlavu a podíval se mým směrem. V jeho očích se zračila nekonečná bolest, kterou bezpečně skrýval před očima lidí. Ale u mě mu to nevyšlo, já okamžitě poznám, jak se člověk cítí, a ani nemusím používat Jasperův dar. Edward sklopil pohled, jako by něco tušil, a profesor ho poslal sednout si do poslední lavice vedle nás.

Profesor začal výklad o Williamu Shakespearovi, ale já s Emmem jsme dál dopodrobna plánovali náš lov. Zrovna začal profesor mluvit o Montecích a Kapuletech, když jsme s Emmem vzpomínali na můj první lov. Okamžitě jsem se vrhla na medvěda, a když jsem se vrátila domů, Alice vypískla a pobíhala po domě jako nekontrolovatelná střela. S Emmem jsme se tehdy váleli po podlaze a smáli jsme se na plné kolo.

Už tak jsme zadržovali smích, ale já jsem tomu dala korunu, když jsem Emmovi poslala obrázek, jak se tehdy tvářil Carlisle, když viděl Alice pobíhat po domě. Už jsme to nevydrželi a rozesmáli jsme se naplno.

„Nerušíme vás?“ zeptal se nás mírně podrážděný profesor.

Bez přemýšlení jsem plácla: „Jo, no, nemohl byste se trochu ztišit? My tady probíráme závažnou věc!“

Profesor začal brunátnět vzteky. „A nemohli byste se s námi podělit? Když si, jak vidím, myslíte, že je to důležitější než Shakespeare!“

Teď zase promluvil Emmett: „Dohadujeme se, jestli použít barevný s příchutí, obyčejný průhledný nebo jenom barevný. Co myslíte? Vy s tím máte jistě zkušenosti.“ Celá třída utichla, jenom já a Emm jsme se váleli smíchy po lavici.

„K řediteli!“ zakřičel rudý profesor a my jsme si sklízeli učebnice z lavice.

„Emme, co kdybychom se dneska ulili ze školy? Mohli bychom uspořádat víkendovej lov v Kanadě dneska a o víkendu můžem vymýšlet ty víš co.“

Emm na nic neváhal a rozběhl se k autu. „No tááák, Destiny, kde jsi tak dlouho?“ směje se, ale já mu zezadu skáču na krk a už se oba válíme na zemi.

Vyrazili jsme do Kanady pro teréňák neuvěřitelnou rychlostí a za půl hodiny jsme byli oficiálně za hranicemi. Jeli jsme ještě asi pět kilometrů, než jsme se vydali lovit.

Jakmile jsme vylezli z auta, ucítila jsem pumu. Na nic jsem nečekala a vydala jsem se ji najít. Teď se ze mě stává lovec. Nevnímala jsem vůbec nic, jen zvuk pulzující krve v těle pumy. Zanedlouho jsem jí skákala po krku a za pár minut jsem zakopávala bezvládné tělo pumy. Zaslechla jsem Emmovo zápasení s medvědem, a tak jsem usoudila, že si ulovím pár srnek. Zaútočila jsem po nejslabší srnce, byla mladá, ale měla čerstvou krev. Druhá byla výrazně starší a zdálo se, že jí někdo dal nějaký lék, protože její krev chutnala po pastvě a takovou divnou směsí. Jako když okořeníte jídlo jinou směsí, prostě to tam nepatří.

Pomalým klusem jsem se vydala k autu, kde už čekal Emm s potrhaným tričkem a zacelujícím se šrámem nad obočím. Vlezli jsme do auta a jeli jsme nazpátek. Cestou jsme koupili ovocný džus a vodku. Za hranicemi pustil Emm rádio a zrovna tam hráli Mistletoe od Justina Biebera.

Začala jsem zpívat a Emmovi spadla dolní čelist. Je pravda, že jsem před nikým z nich nikdy nezpívala. Uprostřed slova jsem přestala a vražedně se podívala na Emma.

„Nic neřeknu,“ sliboval. „Jen zpívej dál,“ prosil a já jsem dozpívala Mistletoe. Po Mistletoe byla dobrých pět minut dlouhá reklama, než pustili další písničku. Jmenovala se White Horse od Taylor Swift. Tu jsem také znala a neváhala jsem a začala zpívat s Taylor.

„Páni, D, všechny ty zpěváky bys strčila do kapsy, kdyby tě slyšeli!“

„Emme, prosím, nic neříkej.“ Nasadila jsem svůj prosebný kukuč a Emm se rozesmál. „Neboj, slibuju, že nic neřeknu.“

Zpívala jsem celou cestu až k Seattlu. Tam jsem toho pro jistotu nechala. Co kdyby byl někdo z rodiny v Port Angeles?

Domů jsme dojeli za soumraku, ale v domě nikdo nebyl. Podívala jsem se do kuchyně, kde byl na lístečku napsaný vzkaz: Jeli jsme na lov dřív, jestli chcete, omluvte se ve škole. Esmé. Pokrčila jsem nad tím rameny a vyběhla jsem svou přirozenou rychlostí k sobě do pokoje. Na postel jsem odhodila tašku s učebnicemi a zapnula jsem věž. Ozvaly se první tóny písničky od Taylor Love Story. Začala jsem zpívat s ní a začala jsem uklízet pokoj. Celá pohovka byla zaházená knihami a cédéčky. Písnička přeskočila na A Year Without Rain od Seleny Gomez. Zase jsem zpívala s ní a začala jsem tancovat do rytmu písničky.

Moji soukromou chvilku přerušil Emm: „D, pojď, provedeme ten vtípek s Alicí.“ Moc se mi do toho nechtělo, ale když pomyslím na Alicin výraz…

Vyběhla jsem z pokoje a spatřila Emma, jak míří do Alicina pokoje.

„Emmette! Snad na mě počkáš, ne?!“ zavřískala jsem tak, že to muselo být slyšet až v L.A. Emm se zastavil v půlce pohybu a čekal na mě. „Už jsem si myslela,“ usmála jsem se, vešla jsem do Alicina pokoje a zadala jsem kód k jejímu šatníku. Emm ke mně přišel se směsí džusu, vodky a tříště. Jakmile se otevřely dveře, Emm vtrhl do šatníku a začal všude kolem sebe stříkat tu směs.

„Počkej, až to Al uvidí. Ta tě zabije!“ začala jsem se smát, ale Emm byl pořád zticha.

„Neboj se, drahá sestřičko, zabije i tebe. Ty nevíš, že má v pokoji kamery? Už od toho posledního vtípku, jak jsme přinutili Jaspera obléknout se do všeho jejího oblečení.“

„Sakra!“ zaklela jsem a vystřelila z Alicina pokoje. Vešla jsem do svého pokoje a z věže akorát doznívaly tóny písničky Baby od Justina Biebera. Podívala jsem se na budík a zjistila jsem, že je půl osmé. Právě začíná šampionát v baseballu! Vyřítila jsem se z pokoje a vrhla jsem se na gauč. Zapnula jsem televizi právě včas, když rozhodčí dával signál k začátku hry. Hráli proti sobě Seattle Mariners a Bellingham Bells. Emm a já jsme se vsadili o to, kdo vyhraje.

„Takže když vyhraje Bells, tak se sblížíš s tím novým klukem. Edíííčkem! Když vyhraje Seattle…“

„Když vyhraje Seattle, budeš měsíc chodit a chovat se jako bukvice přede všema. Omlouvá tě pouze smrt!“ Byla to krutá sázka, ale co se dá dělat.

„Přijímám!“ vyhrkl Emmett a já urychleně popadla jeho ruku a zpečetila naši sázku.

Byla polovina zápasu a Seattle výrazně vyhrával. „Emmettku, budeš to mít těžký!“ usmála jsem se a vzdálila jsem se od Emmetta, který začal ničit kohokoliv, kdo mu přišel pod ruku. Zašila jsem se u sebe v pokoji a zaposlouchala jsem se do písničky, která zrovna hrála. Byla to Broken Hearted Girl od Beyoncé. Lehla jsem si na postel, zavřela jsem oči a vnímala jsem písničku celým svým tělem. Normální člověk by si myslel, že spím. Tak moc jsem byla nehybná. Emmett, který dole skučí nad prohraným zápasem, narušuje okolní klid, ale tak nějak jsem si už zvykla. Začínala písnička Goodbye od Miley Cyrus. Zpívala jsem společně s ní a přemýšlela jsem o svém lidském životě. Moc si z něj nepamatuji. Vlastně si pamatuji jen to, jak mou matku s otcem odvádí vojáci a já sedím schoulená v koutě a tiše vzlykám.

Snad se vám to líbilo. :) Všechny vaše komentáře potěší. :) 
Další kapitola bude přidaná snad co nejdřív. :) 
Děkuju, že jste vydrželi to číst až sem. :)
KatarinaHurry 

Autor: KatarinaHurry (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Destiny - 1. kapitola: