Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Destiny - 2. kapitola

10.12.2018 (12:00) • KatarinaHurry • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1332×

Po několika hodinách vytrvalého vzlykání jsem se uklidnila a poděkovala jsem Emmovi, že to pro mě dělá. Emm je něco jako můj vlastní bratr. Nikdy jsem ho nevnímala jako jednoho z mnoha upírů, ale jako svého vlastního bratra. Máme k sobě velmi zvláštní vztah a mnozí by si mysleli, že spolu chodíme, protože jsme tak často spolu. Není to však pravda, jen máme mezi sebou … zvláštní vztah. Ovšem on jako jediný zná pravdu o mém životě, ale odmítá mi ji říct. Vždy říká, že mě nechce vidět trpět ještě víc, než trpím teď.

Emm se šel připravit do školy. A já jsem se sbírala z postele. Šouravým krokem jsem se odsunula do koupelny. Napustila jsem si horkou vanu, do které jsem se s radostí namočila. Po půl hodince jsem vylezla z vany a v koupelně jsem se ještě jemně nalíčila. Dneska jsme se školou měli jet na nějakou exkurzi ohledně biologie. Měla by nám zabrat celý den.

V šatně jsem si vzala černé úzké džíny, modro-bílé tričko rodinného baseballového týmu a bílé vysoké conversky. Ještě jsem skočila hlouběji do šatny, kde na ramínku visí dvě baseballové mikiny na dvě bundy. Šáhla jsem po letní mikině s mými iniciály a podzimní bundě taktéž s mými iniciály a s mým jménem vzadu.

Vlasy jsem si zapletla do složitého copu a na hlavu si vzala kšiltovku. „Emme, dneska pojedu svým autem,“ zašeptala jsem do domu, ale Emm mě bezpochyby slyšel. Během pár chvilek Emmův jeap nastartoval a vyjel z příjezdové cesty. Já jsem si ještě zabalila věci na baseball, protože dnes po škole jdu na trénink, do prostorné bílé tašky jsem si dala svou milovanou pálku, kalhoty, boty, tričko, pití, protože by bylo divné, kdybych nepila, a rukavici.

Vyšla jsem z domu, zamkla jsem ho a nastoupila jsem do auta. Zkontrolovala jsem, jestli všechno mám. Peněženku a všechny jiné věci jsem nechala doma, protože v autě máme každý dvě záložní kreditky a doklady, jak k autům, tak rodné listy a občanky.

Konečně jsem vyrazila ke škole. Pustila jsem si CD-čko a začala hrát písnička Wouldn’t Change I Thing od Demi a Joa. Začala jsem zpívat s Demi a vzpomínala jsem na mou jedinou vzpomínku z doby, kdy jsem byla člověk. Začala jsem vzlykat a jako na povel začalo pršet.

Po pár minutách jsem dojela ke škole, zaparkovala vedle Emma a v autě jsem si ještě poupravila líčení. Na hlavu jsem si znovu vzala kšiltovku a vyšla jsem z auta. Emm obdivně zapískal.

„Dneska nějak moc modrý? Nemyslíš?“

Podívala jsem se na Emma stylem, že dneska není nejlepší den na vtípky.

„Promiň. Já jsem takovej idiot!“ řekl a hned mě objímal.

„To je dobrý Emme, já jen že…“ Už jsem nedomluvila, protože na parkoviště přijelo černé Volvo. Napadal mě jediný člověk, který v něm může být. Edward. „Počkej,“ řekl Emm a zmizel ve svém autě.     

„Hmm,… Emme? Co hledáš?“ zeptala jsem se ho, když pořád vyhazoval různé věci z auta. Najednou v mých rukou přistála teplá termoska a knížka Na větrné hůrce. „Díky, Emme, ale to si nemusel. Ale - co je v tý termosce?“ zeptala jsem se ho zmateně.

„No myslím, že by se ti hodila, až budeš v autobuse plném lidí, bez přísunu čerstvého vzduchu. Ale šetři si to, máš tam jenom dva litry.“

„Bože, Emme! Ty jsi ten nejlepší bratříček, jakého si můžu přát,“ vykřikla jsem a skočila mu kolem krku. Emm se začal smát, ale já ho nechápala. Seskočila jsem z něj, aby mi to vysvětlil.

„Právě si před několika svědky přiznala, že jsem nejlepší bratříček.“ Zavýskl jako malé dítě a ještě si k tomu poposkočil.

„A nejsi? Počkej, až Al uvidí tu šatnu!“ Oba jsme se začali nekontrolovatelně smát.

Uklidnili jsme se až v autobuse. Kde jsme bohužel nemohli sedět spolu. Prý bychom rušili ostatní. K Emmovi si sedla místní drbna Jessica. Ke mně si zatím nikdo nesedl. Možná to bylo tím, že jsem seděla skoro úplně vzadu. Nebo zato mohl můj výběr oblečení.

Otevřela jsem knížku na stránce, kde byla záložka, a ponořila jsem se do čtení. Když náhle si ke mně přisedl někdo s výraznou vůní.

Vůbec jsem se nekoukla na to, kdo to je a vytáhla Emmovu termosku s krví. Trochu jsem se napila a podívala jsem se se zoufalým výrazem směrem k Emmovi, který měl však dost starostí s tím aby nezabil Jessicu a ty její otravné kecy.

 Přestala jsem dýchat a podívala jsem se na toho, kdo si ke mně sedl.

Byl to ten nový, Edíííček, jak ho nazval Emmett.

Zapnula jsem posílání myšlenek a začala mluvit s Emmem: Emme já to nezvládám, on strašně hezky voní! 

Emm se chvíli rozhlížel, ale jakmile mě uviděl a také toho, kdo sedí vedle mě, obejvila se mu hrůza v očích. 

Opakuj si pořád dokola: Jsem Destiny Hope Cullen, hraju baseball, závodně plavu. Jsem upír vegetarián. Lovím zvířata, v termosce mám pumí krev. Termosku nesmím spustit z očí! Tohle si opakuj a dávej si pozor na oči, máš je uhlově černé! 

Děkovně jsem se podívala na Emma a pořád dokola jsem si opakovala to, co mi říkal.

Autobus se dal po několika nekonečných minutách do pohybu. Promlouvala k nám profesorka Summersová. Prý se máme nějak zabavit. Ale jak, když jste upír a vedle vás sedí člověk, který tak krásně voní?

Po nekonečně dlouhé hodině jsme zastavovali u benzínky. Já jsem byla venku mezi prvními. V ruce jsem svírala už prázdnou termosku a obvyklou rychlostí jsem běžela k blízkému lesu. Bylo tam pár králíků a dvě srnky. Králíky jsem vysála a srnkám jsem zakroutila krkem. Natrhla jsem jim tepnu a nechala volně stékat krev do termosky. Do deseti minut jsem měla hotovo. Vrátila jsem se k autobusu. Všichni už u něj stáli, tak jsem zaběhla do benzínky a zase jsem z ní vyšla.

Emmett se ke mně přiřítil a chrlil na mě otázky: „D, co si myslíš, že si udělala? Mohl tě někdo vidět! Viděl tě někdo? To ti už došla krev? Uvědomuješ si, že jestli tě někdo viděl, jsme v ohrožení?!“

„Uklidni se Emme, nikdo mě neviděl! A navíc to byly jenom srnky.“

„Jo a mikinu máš od krve!“ podívala jsem se na místo na mikině, kam ukazoval Emm.

„Sakra!“ zaklela jsem a zapnula si bundu tak, aby to nebylo vidět. „Emme, já musela, on tak krásně voní. Takovou vůni jsem ještě necítila!“

„Už jenom půl hoďky.“ Povzbudivě se na mě usmál a vyšli jsme k autobusu. Nejspíš všichni ostatní čekali jenom na nás.

Vyjeli jsme a přes mikrofon k nám promlouvala profesorka Summersová: „Takže, studenti, už nám zbývá půl hodina cesty, co kdybychom si zazpívaly nějaké písničky?“ Většina otráveně zavzdychala. Profesorka dala do CD přehrávače neznámé CD-čko a rozezněli se tóny písničky Black or White.

Jedna dívka, tuším, že se jmenovala Angela, začala zpívat a k ní se přidalo pár dalších odvážlivců. U třetí písničky zpívala už dobrá polovina, tak jsem se také přidala, alespoň jsem na chvíli nemyslela na Edwardovu pronikavou vůni.

Po pár písničkách jsem přestala zpívat a pro jistotu jsem se trochu napila z termosky. Profesorka k nám zase promluvila, že na zpáteční cestě nebude žádná zastávka. Zapnula jsem posílání myšlenek a poslala jsem Emmovi všechny moje pocity, které se ve mně nahromadili.

Emm mi poslal jeho soucitný obličej a Destiny, jsi Cullenová! TY to zvládneš. No tak D. Jsi moje dokonalá sestřička! 

Vypískla jsem, ale až pak jsem si uvědomila, že jsme si s Emmem nepovídali, ale … mysleli. 

Profesorka se na mě otočila s nakvašeným výrazem.

„Omlouvám se, jen mi sestra poslala SMS, že je brácha, který žije v Kanadě v pořádku,“ zakecala jsem to a profesorka se beze slov otočila zpátky. 

JÁ jsem tvoje dokonalá sestřička! Vyslala jsem k Emmovi. 

Jo jsi, až na to nehorázně tvrdou sázku! Emm se nafoukl a já jsem ho, popravdě, i trochu litovala. 

Tak dobře, ruším sázku! Teď pro změnu vykvikl Emm. Profesorka se na něj tázavě otočila.

„Jazz mi napsal, že se vracejí až v neděli, prý chtějí navštívit příbuzné na Aljašce. A…“ pokračoval můj nenapravitelný bratříček. „D, to znamená, že můžeme uskutečnit tu věc s tím co je druhý z leva, první zprava na východním křídle.“ Emm se na mě vítězně usmál jak v myšlenkách, tak ve skutečnosti.

Profesorka nad tím zakroutila hlavou a zase se věnovala…bůh ví čemu. 

Emme, končím, jdu se kouknout na co lidi myslí. 

Emm se uchechtl, ale nijak to nekomentoval. Zapnula jsem čtení myšlenek a omezila jsem to na autobus. Většina lidí nechápala, co tím Emm myslel, ale já to věděla až moc dobře. Emm chtěl zrealizovat náš dlouhodobý žertík. Potom některé holky záviděly, že zrovna vedle mě sedí Mason, ale mě to bylo ukradené. Jess mlela a myslela jen a jen na to, že pozve Emma do kina.

„Pozve tě do kina,“ zašeptala jsem tak, aby to slyšel jenom Emm. Pousmála jsem se a nakonec se zaměřila na Masona.

Jeho mysl byla zvláštní, viděla jsem odraz svého obličej. Mason se akorát sehnul do tašky pro pití a rozvířil kolem sebe tu svou dokonalou vůni. Okamžitě jsem se napila z termosky, abych mohla zase fungovat. Najednou se v Masonově mysli objevil odraz termosky s mnoha otazníky a věta: Proč z ní pořád pije??

Odhodila jsem termosku do tašky a koukla se na mobil, který mi oznámil příchozí hovor. Vypnula jsem schopnost a zvedla hovor.

„Destiny Hope Cullenová,“ oznámila jsem své jméno.

„Ahoj D, hele kdy půjdeš na další závody?“

„Marku, si to vážně ty?!“ vykřikla jsem do telefonu. „Ještě nevím kdy, teď je to v rodině složitý… máma má hodně zakázek a táta… No znáš to, takže fakt netuším, kdy budu schopná zase závodit, ale jsem ráda, že ses ozval.“ 

„Hmm… tak se když tak ozvi, já musím letět. Znáš to NY.“

„Jo znám, užij si to v NY a nezapomeň nám něco přivést!“

„OK, nezapomenu, všechny tam pozdravuj a pa-pa.“

„Pa-pa.“

Uklidila jsem telefon, což znamená, že jsem s ním mrskla do tašky.

„Emme,“ zařvala sem na celý autobus. „Volal mi Mark, teď je v NY a pozdravuje, tak do měsíce se za námi staví, abychom probrali závody a tak.“  Profesorka se na mě vražedně podívala a já jsem jí odpověděla: „Kdybychom seděli spolu, tak bych tady nemusela ječet!“

Profesorka se nafoukla jako taková ta ryba s ostny a oznámila: „Dobře, zpáteční cestu budou sedět sourozenci Cullenovi vedle sebe, aby nerušili ostatní.“ Spiklenecky jsem se usmála a mrkla jsem na Emma, který se nestačil divit. Chudáček, nemá žádný dar.

Vylezli jsme z autobusu a Emm se ke mně okamžitě přihnal. „D, díkybohu, nevím, jestli bych to tam vedle té fúrie vydržel i cestu nazpátek.“ Zasmála jsem se a obejmula jsem svého skvělého bráchu.

Ta … exkurze byla divná všude samý kytky a tak. Myslím, že se každý zabýval úplně odlišnými věcmi. Díkybohu, že ta exkurze netrvala dlouho, během chvíle jsme byli zase v autobuse a tentokrát jsem seděla s bratříčkem.

Cestou ke škole jsme vymýšleli plán alá Esmeina kancelář. „Takže… po škole mám trénink, cestou domů se stavím ve zverimexu pro cvrčky a zajedu do papírnictví pro alobal, provázek, extra průhlednou fólii…“

„A tak dále a tak dále,“ skočil mi do řeči Emm. „Tady máš seznam. Hlavně na nic nezapomeň. A v tom zverimexu kup ještě hada, tři osmáky a několik balení hoblin…spíš víc než míň jo a hlavně…“

„Emmette!“ vyjela jsem na něj potichu „ V mém autě nebude žádné zvíře větší než cvrček, i když to je pro dobrou věc!“ Lidi kolem se po nás zvědavě ohlíželi.

„Tak dobře,“ promluvil nakonec Emm. „Ty zvířata vezmu já, ale budeš mi muset půjčit…no ty víš co.“ Jééé… Skoro bych zapomněla, že se nás zvířata bojí a já mám takovej dar, že kolem sebe rozprostřu pole a zvířata přede mnou neutíkají.

„Nic ti nepučím, jenom to kolem tebe rozprostřu, takže se nediv, jak se k tobě začnou ty zvířata lísat.“ Emm si povzdechl, ale nakonec souhlasil.

Cesta autobusem vedle Emmetta ubíhala daleko rychleji než vedle Masona. Alespoň jsem pořád nemyslela na krev a na to, že autobus je jako plná lednička toho nejlepšího. Krve.

Ještě jsme se rozhodli, že zítra se zbavíme Aliin kamer a znovu jí to tam postříkáme tou směsí. Díky bohu, že jsme doma sami až do neděle.

„Emme, víš, jak nám mamka nechala ten vzkaz? Mohly bychom se podle něj řídit, když tady nemáme Al, aby nám řekla, kdy bude slunečno, tak můžeme říct, že jsme to brali jenom jako pojistku…“

„To je fajn nápad, slečno Cullenová.“

„Děkuji, pane Cullene,“ zavtipkovali jsme a autobus už parkoval před školou. Já jsem se napila z termosky, vzala jsem si svoji tašku a spěchala jsem ven z autobusu. „Emme, tak já jedu na ten trénink a koupím všechno, co je z papírnictví, o zverimex se postarej ty.“ Emm smířlivě kývnul a já se vydala ke svému autu a hurá na baseball.

Všem děkuju za komentáře u 1. kapitoly. :)

A taky děkuju, že to čtete. 

Tahle část je trochu nudnější, ale kdybych toho k tomu dala víc, bylo by to už moc dlouhý, tak snad nepřestanete číst a komentovat. :) 

Moc Vám děkuju. :)) 

KatarinaHurry 

Autor: KatarinaHurry (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Destiny - 2. kapitola: