Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Destiny´s Child - 7. kapitola

11.07.2012 (16:45) • KatariEsmeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1720×

Poté, co se Alice vrátila s mými věcmi, šla mi ukázat zbytek domu.
„Takže, tady je ložnice Emma a Rose," ukázala na první dveře vpravo. „Můj a Jazzův pokoj," ukázala na protější dveře. „Apartmán Esmé a Carlislea," ukázala na levé straně dveře, které byly skoro v polovině chodby. „Támhle vzadu je Edwardův pokoj a tady," otevřela dveře do hezkého, světlého pokoje, „to je tvůj pokoj, první dveře vlevo jsou dveře do koupelny a druhé vedou do šatny," kývla hlavou k levé straně pokoje.
„Počkej chvilku, hned sem tu." S těmi slovy se vypařila jako pára nad hrncem, ale hned za půl vteřiny byla zpět, i s mými kufry.
„Pěkný kufry," zaculila se nad mými milovanými kufříky, no jo, trochu barevný, ale co nadělám.
„Díky, ty vybírala Jane," odpověděla jsem.
„Tak to se už ničemu nedivím," broukla a já povzdvihla obočí.
„Ehm, no, tak se tu zatím trochu zabydli a kdyby něco, jsme dole." A s tím znovu zmizela.

Rozhlédla jsem se po pokoji, byl moc krásný a světlý. Po celé jedné straně byla obrovská okna, koneckonců jako po celém domě. I přes to, že jsou to upíři, mají celý dům prosklený, to bych v životě u upírů nečekala. Popravdě jsem čekala, že Cullenovi budou žít v nějakém domě, který bude sice luxusní, ale světlo tam bude leda tak z lustrů a lampiček. Takže není divu, že mě dost překvapilo, že bydlí v obrovské prosklené vile, která připomíná akvárko nebo minimálně terárium.

Když jsem si pokoj důkladně prohlédla, šla jsem si vybalit věci. Když jsem otevřela dveře do šatny, málem to se mnou seklo. Ale naštěstí ne, místo toho jsem jen vyvalila oči, otevřela ústa dokořán a zatajil se mi dech. Ta šatna byla obrovská. Asi mají Cullenovi rádi oblečení, protože jinak nevím, co by s tak velkými šatnami dělali. A v tom momentu u mne byla Alice. A začala se smát. Rukou mi zavřela pusu a já se vzpamatovala.

„To je jako šatna?" zeptala jsem se a ukázala dovnitř do té monstróznosti.
„No, jo. Líbí? Já vím, že je docela malá, ale snad bude zatím stačit."
„Malá? Malá? To jako vážně, vždyť je hned větší než celý pokoj!" Dívala jsem se na Alice jako na debila. Jak si může myslet, že je malá, docela bych chtěla vidět její šatnu.
„No, já si myslím, že není nijak velká. Vždyť já sama mám minimálně třikrát větší," pokrčila rameny. Tak teď už tu šatnu raději vidět nechci.
„No, do pr... háje. To mysíš vážně - a co tam skladuješ?" ptala jsem se dál.
„No, schovávam tam Santu Clause a jeho výrobnu hraček. Ježiš, oblečení přeci!" Rozhodila rukama.
„Z Alice si hlavu nedělej, je to shopaholik," vysvětlila Esmé, která se objevila vedle nás.
„Aha, už to chápu." Ne, nechápu. Jak někdo může mít víc oblečení než celý obchoďák?
„Sof, až si vybalíš a trochu zabydlíš, mohla bys přijít prosím dolů? Chtěli bychom tě seznámit s ostatními." Poslední slovo vyznělo zvláštně.
„Jo, jasně, budu tam," kývla sem.
„Dobře, Alice, jdeme!" zavolala na ni.

Když jsem si vybalila věci, které nezabíraly ani třetinu šatny, zazvonil mi mobil, který mi Alice dala do jednoho z kufrů. Všechno dole utichlo a kromě tlukotu mého a Renesméina srdce, nebylo nic slyšet. Na displeji bylo napsáno Aro.

„Haló?" zvedla jsem telefon a sedla si na postel. Tohle bude složitý rozhovor.
„Ahoj, Sof! To jsem já, Aro. Jak se ti tam daří?"
„Ahoj, no, dobře. Aro, nejsem z Volttery ještě ani den a ty mě už kontroluješ?" zeptala jsem se ho.
„Já bych ti nevolal ještě tak pár hodin, ale Sulpicie do mě pořád hučí, ať ti zavolám," odpověděl.
„Aha. Tak to potom jo," zamumlala sem. Vsadím se, že kdyby bylo po jejím, volala by mi už pět minut po opuštění hradu.
„No, tak co, zjistila jsi už něco?" ptal se zvědavě.
„No, vlastně jo. Měly byste Victorii potrestat a mám k tomu hned několik důvodů. Za prvé - to ona stvořila tu armádu v Seattlu. Za druhé - není pravda, že je ve Forks nesmrtelné dítě. Teda ne takové, jak si myslíš. Cullenovi jsou nevinní. A za třetí - jestli máš Cullenovy alespoň trochu rád, tak to uděláš. Ona se snaží je zabít, hlavně Bellu. Chce se pomstít za smrt jejího přítele, proto ta armáda a všechno ostatní, ale to ti asi už došlo," odpověděla jsem mu popravdě. A jen se modlila, aby se mnou souhlasil.
„Dobrá, má milá. Věřím ti. Zařídím to a myslím, že bude spravedlivě potrestána. Ale jak jsi to myslela s tím dítětem? To jsem nepochopil," ptal se nechápavě.
„Víš, Aro, je zvláštní, co všechno může vzniknout z lásky upíra a člověka. Věř mi, to jsi ještě určitě neviděl, ale neboj, nic se neděje, to dítě není nebezpečné. Ani pro lidi, ani pro nás. Tak mi prosím věř a nech to být," prosila jsem ho.
„Sofie, chodím po světě už přes tři tisíce let a stále jsem neviděl všechno. Budu tu moci být, jak dlouho budu chtít, a stejně nikdy neuvidím úplně všechno. Svět se mění, lidé se mění, i náš rod se mění, tak to bude vždycky. Takže, věř mi, až jednou uvidím to dítě, o kterém mluvíš a to, že jsem velmi zvědav, budu jen zase o trochu bohatší o své znalosti, o nic víc." Přísahala bych, že když domluvil, tak se usmál.
„Dobře, takže pozdravuj doma, Aro, chybíte mi," steskla jsem si. Jsem z domu jen den a už se mi stýská, no, je to normální?
„Počkej, Sof! Ty nejedeš domů? Já myslel, že hned, jak vše zjistíš, přijedeš zpátky?"
Už jsem skoro chtěla říct, že má pravdu, když jsem se podívala na mou obvázanou ruku. Musím tu ještě zůstat, Aro se to nesmí dozvědět.
„Ne. Nejedu, chci tu zůstat. Aspoň chvíli, oni se živí jako já, možná mi to pomůže pochopit lépe samu sebe," vymluvila jsem se. I když to ani výmluva nebyla, opravdu mi to možná pomůže.
„Dobrá, ale vrať se brzy. Dávej na sebe pozor a pozdravuj Carlislea a jeho rodinu. Mám tě rád, holčičko," rozloučil se.
„Neboj, budu se snažit. Já tě mám taky ráda. Tak ahoj."
„Ahoj." A telefon oněměl.

Po pěti sekundách dole všechno oživlo, všichni si znovu začali povídat a někdo šel nahoru po schodech. Potom zaklepal na můj pokoj.

„Dále," vyzvala jsem dotyčného. Ve dveřích se objevila hlava Carlislea.
„Aro ti volal, že?" ptal se.
„Jako bys to nevěděl," usmála jsem se na něj.
„Snažíme se dodržovat soukromí ostatních, jak jen to jde, ale je vidět, že tebe nepřevezeme," zasmál se.
„No, to opravdu ne. Aro tě pozdravuje. A pokud jde o tu Victorii, Aro řekl, že ji potrestají, tedy snad. Ale myslím, že Marcus ani Caius nebudou proti," ujistila jsem ho.
„Děkuji ti. Ani nevíš, jak jsem rád, že to Aro takhle vzal, bál jsem se, že by z toho mohl být velký problém. Mohl si klidně myslet to, co Victoria, ale asi ti věří víc než svému čtení myšlenek."
„Nevím, jestli Victorii četl myšlenky, protože nevěděl o té armádě, teda nevěděl, kdo ji stvořil. Asi chtěl opravdu vědět vše ode mě." Pokrčila jsem rameny.
„Stejně ti děkuji, Sofie," poděkoval.
„Tak to není vůbec zač," mávla jsem nad tím rukou.
„Dobrá, půjdeme dolů? Chceme ti někoho ještě představit."
„Jasně," kývla jsem a on mi otevřel dveře. Začínalo se mi tu líbit čím dál víc.

Když jsme došli dolů, uviděla jsem tři snědé lidi. Dva kluky a jednu dívku. Byli zvláštní.
„Sofie, chtěl bych ti představit Jacoba, Setha a Leah. Jsou to vlkodlaci," představil mi je Edward. O vlkodlacích jsem už slyšela, ale tihle byli asi trochu jiní. První přišel ten kluk, co ho Edward nazval Jacobem.
„Teší mě. Jsem Jake," představil se a natáhl ke mně ruku a usmál se.
„Sofie," potřásla jsem mu rukou, byla velmi teplá. Po něm přišla ta dívka, Leah.
„Já jsem Leah," podala mi taky ruku, ale tvářila se tak nějak ostražitě.
„Já Sofie." A jako třetí přišel ten druhý kluk, byl rozhodně mladší než ti dva, mohlo mu být tak šestnáct. Byl hezký, i když to ti dva taky.
„Já jsem Seth," podal mi ruku.
„Sofie." Už mi to přišlo hloupé opakovat stále mé jméno, ale chtěla jsem být slušná. Podívala jsem se Sethovi do očí, když on se na mne díval tak zvláštně, skoro jako slepec. Jako kdybych byla něco výjimečného.
„A do prdele," ulevil si zničeho nic Edward. A všichni se, kromě Setha a mě, na něj otočili.
„Co se děje, Edwarde?" zeptala se Rosalie.
„Seth se do ní otisknul," promluvil Edward. Všichni se na nás otočili a já nechápala vůbec nic.

Tak máte za sebou další kapitolu, co na to říkáte? :D Katari

Autor: KatariEsmeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Destiny´s Child - 7. kapitola: