Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Destiny´s Child - 9. kapitola

13.08.2012 (17:45) • KatariEsmeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1897×

Sofie

Šli jsme se Sethem do kuchyně. Esmé začala poletovat po kuchyni a sbírat věci na naši večeři. Jsem zvědavá, jak to bude chutnat. Ve Volteře máme lidského kuchaře, co vaří pro mě a pro pár dalších lidí, co tam jsou. Takže jsem opravdu zvědavá.

„Nechceš pomoct?“ zeptala jsem se Esmé po chvíli.

„Ne, to je dobré,“ usmála se. Přikývla jsem a šla se posadit ke stolu, kde si Seth povídal s Carlislem.

„Zdravím, pánové.“ Odsunula jsem židli a sedla si.

„Ahoj,“ zaznělo unisono.

„Carlisle, kde jsou vůbec všichni? Nikoho kromě tebe a Esmé jsem ještě neviděla,“ ptala jsem se.

„Bella a Edward šli s Renesmé k nim a ostatní jsou ještě na lovu, Leah a Jacob šli spát,“ objasnil.

„Kam šli Leah a Jake?“ zeptal se ho Seth.

„Jsou v obýváku,“ odpověděl. Zaposlouchala jsem se lépe, joj, byli tam. Slyšela jsem tu bít další dvě srdce a navíc pravidelné oddychování a Jakeovo chrápání.

„No jo,“ zasmála jsem se a oni se zasmáli se mnou.

„Sof, spíš, nebo jsi jako my a taky nikdy nezamhouříš oči?“ zeptala se mě Esmé, když míchala omáčku na špagety.

„Já většinou spím jako dřevo. Opravdu, mohli byste vedle mě střílet z děla a já bych spala dál.“

„To je dobře, že spíš. Aspoň si odpočineš. Po dnešku musíš být hodně unavená, že?“ ptala se dál.

„No, celkem jo, ale ještě bych tak den, dva přežila bez spánku,“ protáhla jsem se.

„Den, dva?“ divila se.

„Jo, já nemusím spát tak často jako lidé, stačí pár hodin za dva tři dny a jsem čilá jako rybička.“ Všichni na mě valili oči.

„Vážně? Páni, to je něco,“ kývl uznale Carlisle.

„Co ruka, bolí to?“ zeptal se.

„Občas trochu, jinak je to v pohodě. Neboj, to bude dobrý,“ uklidňovala jsem ho.

„Krev už ti z toho neteče?“ tázal se mě dál.

„Myslím, že ne. Nebo alespoň ne nějak, abych to cítila,“ pokrčila jsem rameny.

„Ráno se ti na to podívám a převážu ti to. Přeci jenom - jistota je jistota a já nechci nic zanedbávat,“ varoval mě.

„No jo, pečlivost sama, že?“ mrkla jsem na něj.

„Ano, to ano,“ přisvědčil.

„Tak tady to máte a chci vidět prázdné talíře!“ řekla Esmé, když nám po chvíli přinesla jídlo. Vonělo to úžasně, to vám teda povím.

„Rozkaz, šéfko,“ zasalutoval Seth. A začali jsme jíst. Vážně se divím tomu vztahu, co mezi sebou Cullenovi a vlci mají, vždyť by to měli být přirození nepřátelé, ne?

„Páni, Esmé, na někoho, kdo nic nejí a lidské jídlo mu připadá jako bláto, je to vynikající!“ pochválila jsem jí jídlo, když už jsem měla skoro půlku snězenou. Všichni se zasmáli.

„Díky,“ poděkovala.

„Sof, co to máš s očima?“ zděsila se Esmé, když jsem měla skoro dojedeno.

„Co bych s nimi měla mít?“ divila jsem se.

„No, ony jsou modré,“ koktala Esmé.

„Aha, no vždycky, když sním lidské jídlo, tak mi oči zmodrají, a když vypiju krev, tak mám zlaté oči,“ vysvětlila jsem.

„A když vypiješ lidskou krev, tak rudé?“ zeptal se Carlisle.

„Ne, já lidskou krev nepiju, nechutná mi. Je to hnus,“ otřásla jsem se. Carlisle a Esmé se uchechtli. Jasně, oni si myslí něco jiného.

„Ale ty modré oči jsou opravdu nádherné, proč je takové máš?“ ptala se ještě Esmé.

„Jeden z mých rodičů měl nejspíš modré oči, když byl člověk, ovšem.“ Nebo alespoň to si myslel Aro.

Když jsme se Sethem dojedli, pomohli jsme Esmé s nádobím. Esmé myla, Seth utíral, Carlisle mi říkal, kam nádobí patří, a já ho tam dávala. Když jsme byli hotoví, šli jsme do obýváku, ale ne do toho, kde spali Leah a Jacob. Sedli jsme si na gauč a pustili televizi, přitom jsme si povídali. Po půl hodině se mi začaly klížit oči a nakonec jsem usnula Esmé na rameni.

Carlisle

Seděli jsme na gauči. Seth, Sofie, Esmé a já, povídali jsme si, nakonec po hodině jsme si všimli, že Sof usnula Esmé na rameni. Byla tak roztomilá, připomínala mi Esmé, když byla člověk, protože v podobném věku jsem ji poprvé potkal. Sofie je jí opravdu hodně podobná a já si začínám být čím dál tím jistější, že je Sofie vlastně Elleanor, naše malá holčička, ale neodvážil bych se to říct nahlas, zatím. Vždyť má moje oči, teda ty, co jsem míval jako člověk, Esméiny vlasy, má sice i svoje vlastní, jedinečné rysy, ale většina stejně patří mně nebo Esmé. Třeba její srdcovitý obličej, stejný jako obličej Esmé, stejně velké oči, jako má ona, i když je jejich barva moje. Její rty jsou jako přes kopírák mé a spousta dalších věcí. I slepý by musel vidět, co je nad slunce jasné.

„Carlisle, Esmé, teď, když Sof spí, tak to můžu říct. Víte, jak jsme si dneska povídali, no, tak jsme si povídali o jejím původu a tak nějak mě napadlo - proč je vám tak podobná? Vy to nevidíte nebo co?“ zeptal se Seth. Esmé po mně hodila takový napůl smutný, napůl šťastný pohled, usmál jsem se na ni.

„Jasně, že jsme si toho všimli, Sethe, a přijde nám to skoro stejně velká záhada jako tobě, i když já na ni možná znám odpověď, jen si nejsem tak úplně jistý,“ řekl jsem mu.

„Já si jistá jsem,“ zašeptala Esmé a pohladila Sofii po vlasech. Potom se na mě podívala.

„Věř mi, Carlisle, tohle prostě poznám. Vím, že Sofie je Elleanor, je to nad slunce jasné. Je nám tak podobná, že se to nedá přehlédnout, a já to prostě nemůžu ignorovat.“ Dívala se na mě svýma očima a já věděl, že kdyby mohly, byly by plné slz. Pohladil jsem ji po tváři.

„Já vím, věřím ti. Už dávno jsem se naučil věřit tvým mateřským instinktům. Sám jsem to poznal, je ti tolik podobná,“ přesvědčoval jsem ji, zatímco jsem se díval střídavě na ni a střídavě na Sofii, teda vlastně Elleanor.

„Eh... Cože? Elleanor? O čem to mluvíte? Ona je vaše dcera? Jak?“ sypal Seth ze sebe otázky. Chápal jsem ho, otiskl se do ní a chtěl o ní vědět toho co nejvíc.

„No, jak se to stalo, ti vysvětlovat nemusím. Myslím, že se to stalo stejně jako u tebe. Znáš to, ne? Muž potká ženu, a tak dále, a tak dále, až z toho vznikne takový malý ubrečený stvoření, to víš snad, ne?“ Seth se malinko začervenal a přikývl. Skvěle, tak základy rozmnožování zná, aspoň něco.

„No a tak se to stejně stalo i u nás, sice by to nemělo být možné - Esméino tělo nemělo být schopné se dítěti přizpůsobit - ale nějak se prostě stalo, že tu schopnost získalo. Potom jsme počkali pár měsíců, než bylo možné miminko dostat bezpečně ven. Byl to těžký boj, ale nakonec se povedlo, narodila se nám holčička, Elleanor Carlissa Ann. Byla krásná, ale čtrnáct dní poté, co se narodila, prostě zmizela. Hledali jsme ji, ale už jsme ji nenašli. A Sof říkala, že nezná své rodiče, ale že byli oba upíři, a navíc je nám opravdu tak moc podobná,“ vysvětlil jsem mu stručně, jak se to stalo.

„Kdy se Elleanor narodila?“ zeptal se Seth.

„18. července 1998. Proč?“ odpověděla za mě Esmé.

„Protože Sofie měla včera narozeniny a náhodou bylo včera osmnáctého července a ještě větší náhodou jí bylo čtrnáct. Což je úplně přesné jako Elleanor,“ objasnil Seth.

A rázem bylo všechno absolutně jasné. Sofie je Elleanor. Podíval jsem se na Esmé, její oči zářily čistým štěstím, ale rty se jí třásly, o vteřinu později začala brečet, teda tak, jak jen mohla, ale usmívala se přitom. Věděl jsem, že brečí štěstím. I se Sofií jsem si ji přitáhl do náruče, Esmé ji totiž jednou rukou – tou, na které měla rameno, na němž Sofie usnula - objímala. Seth se na nás díval a usmíval se, věděl, že Sofie teď bude konečně doopravdy šťastná – vždyť říkala, jak moc by si přála poznat lidi (upíry), co ji přivedli na svět. Jsem si jistý, že i ve Volteře z toho budou mít radost a zároveň se budou divit. Ale vrtala mi hlavou jedna věc – zůstane Sofie-Elleanor s námi, nebo se vrátí do Volterry? To byla otázka, na kterou jsem nedokázal odpovědět, ale bylo mi jasné jen jedno. Kdyby se rozhodla pro Volterru, Esmé by to nejspíš nesla špatně a jsem si jistý, že Seth by z toho taky neskákal radostí.

Ale tohle bylo ještě daleko, teď byla důležitější věc na řadě. Říct definitivně rodině, že Sofia je Elleanor a hlavně vysvětlit to jí.

Autor: KatariEsmeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Destiny´s Child - 9. kapitola: