Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Děti noci - 22

10.11.2010 (20:30) • kerilia • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1416×

22.
„Koho?“ zopakovala jsem svoji otázku a v duchu se modlila, abych se napoprvé přeslechla.
„Čekejte delegaci Volturiů z Itálie,“ zopakoval Chris a dával důraz na každé slovo tak, aby o významu jeho sdělení nebylo pochyb.
„Kdy?“
„Za dvě hodiny budou u vás, plus minus deset minut. Budu se držet poblíž, ale neříkej o mně Cullenovým. Seznámíme se, až bude vhodnější doba.“
„Dík za zprávu,“ hlesla jsem. Začínal mě pohlcovat strach. Co tady Volturiovi chtějí? A proč ohrožují na ‚životě‘ obě mé rodiny?
„Jistě. A, Sab?“
„Ano?“
„Dej na sebe pozor. Miluju tě.“
„Dám a taky tě miluju. Pa,“ odpověděla jsem tiše.
S mírně se třesoucíma rukama jsem zaklapla svůj mobilní telefon a šouravým krokem došla do obýváku.
Upíři zaregistrovali změnu mého výrazu a ihned všichni zvážněli.
Carlisle se přimračil, zvedl se z pohovky a upíří rychlostí se přesunul přede mě. Jemně mi stisknul rameno.
„Co se děje?“ zeptal se starostlivě.
„Volturiovi,“ odpověděla jsem hlasem, do kterého se pomalu vkrádalo zoufalství. To nebylo zrovna profesionální, ale co jsem měla dělat? Kdo myslí na profesionalitu, když jsou všichni jeho nejbližší v nebezpečí?! „Míří sem, budou tu asi za dvě hodiny.“
„Dřív,“ nesouhlasila se mnou Alice. V obličeji měla prázdný výraz a vytřeštěné oči upírala do prázdna.
„Co ti tady chtějí?“ také Esme vyskočila a přitiskla se ke svému manželovi. Její otázka směřovala ke všem přítomným, ale dívala se na mě. Proč? Jak to mám vědět?
„Hádej,“ ozval se ode dveří cizí hlas. Nepřirozeně klidný, vzhledem k nastalé situaci.
Prudce jsem se otočila a poté se bojovně přikrčila. O futro se opíral neznámý upír, vysoký, s dlouhými blond vlasy a zastíněnýma očima, jejichž barvu jsem nedokázala rozpoznat. Podle jizev byl určitě velice zkušený v boji. Volturi jako malovaný.
Zatrnulo mi. Neříkal Chris, že mi zbývá ještě trocha času?!
Překvapeně jsem zjistila, že nikdo jiný moji reakci neopětuje. Opatrně jsem uvolnila zatnuté svaly, avšak ostražitost mě neopouštěla.
„Sab?“ Leknutím jsem nadskočila. Svoji pozornost jsem soustředila jen na upíra na druhé straně místnosti a úplně zapomněla, že nejsme sami.
„Copak, snad ses nelekla?“ Emmett mě dobrácky poplácal po rameni. Jak může být v téhle situaci tak bezstarostný? Nepěkně jsem se na něj zamračila a on ode mě odstoupil a zvedl ruce do uklidňující polohy. „No tak, snad jsem toho tolik neřek‘!“
„Kdo je to?“ bradou jsem ukázala na nově příchozího, který se zrovna živě o něčem bavil s Carlislem.
„Tohle? To je Eleazar. Žije spolu s Tanyou, Kate, Irinou a Carmen v Denali. Je to náš starý rodinný přítel.“
„Přítel…“ zopakovala jsem po něm tiše. Podezřívavě jsem přivřela oči. Z toho upíra jsem cítila obrovskou sílu a to mu na důvěře nepřidalo. Nevěřila jsem, že by si Volturiovi nechali takovýto talent uniknout.
„Co má společného s Itálií?“
„Pár století jsem tam žil, Vznešená,“ odpověděl mi dotyčný. Jen tak, tak jsem se udržela, abych úlekem opět nevyskočila. Kdy se sakra stihnul dostat až ke mně?!
„Dítě nebo Sab, prosím,“ opravila jsem ho neutrálně. Mohla bych být milá, ale to by znamenalo, že bych si ho dřív nebo později pustila k tělu a to se mi doopravdy nechtělo.
„Jak si přeješ, Dítě,“ odvětil a složil mi hlubokou poklonu. Měla jsem pocit, jako bych se náhle ocitla ve filmu z patnáctého století.
„Ahoj všichni!“ Do místnosti ladně přicupitala drobná blondýnka. Na všechny se zářivě usmála a poté se vrhla do Eleazarovy připravené náruče, aby se s ním přivítala.
„Jo, jo, ahoj,“ přitakala vyšší bruneta, která jí dělala doprovod, spolu s další zrzkou a… Laurentem! Naše oči se střetly ve stejném okamžiku.
Bez špetky citu se na mě usmál.
„Tak už vím, proč po tobě James šel. Proč tě chtěl unést. Byl posedlý touhou tě zabít,“ oznamoval mi ledově, až mi naskočila husí kůže. „No jo, on byl rozený sběratel, vždycky si uměl vybírat. Jenže naposled mu to, ups, jaksi nevyšlo.“
„Nebyl to sběratel, ale obyčejný sadistický vrah,“ odvětila jsem stejným tónem.
„Měl zůstat s Viktorií, chlapeček. Však to znáš, kdo chce víc, nemá nic.“

S každým jeho slovem ve mně narůstal pocit, že se mi jednoduše vysmívá. „Měl se držet dál ode mě,“ souhlasila jsem. „A ty taky, varuju tě.“
Nespokojeně zamlaskal. „Příliš ostrý jazýček na tak křehkou dívku.“
„Nápodobně,“ odsekla jsem naštvaně.
„No tak, přestaňte!“ okřikl nás Eleazar hlasem plným autority, před kterou jsem měla i já strach odporovat. „Hádat se můžete později, teď vám jde o život.“
„O život? Proč? Co se děje?“ napjala se Carmen. Po jejím úsměvu už nebylo ani památky.
„Míří sem Itálie,“ odpověděl jí její manžel jen tak mezi řečí s Carlislem. Zaposlouchala jsem se do jejich rozhovoru a zjistila, že se domlouvají na bojové strategii.
„Je nás moc málo. Ano, máme sice talenty, ale i tak,“ namítal zrovna Eleazar. Carlisle souhlasně přikývnul a potom se obrátil na svoji dceru.
„Alice, kolik ještě?“
„Zrychlili. Máme ani ne hodinu a půl.“
„To je moc málo, nemůžeme vybudovat žádnou obranu, na to nemáme čas.“
Nemají čas a nejsou schopní mi o tom říct? No tak takhle jsem si tedy naši spolupráci nepředstavovala!
I přes ten adrenalin, který mi stoupnul v krvi na nejvyšší možnou míru, jsem v kapse nahmatala telefon a nepozorovaně se vytratila před dům.
Byla příjemná noc. Slastně jsem nastavila tvář chladivému vánku a na pár okamžiků zapomněla na starosti. Ovšem, když jsem z domu zaslechla další ‚Nemáme čas!‘, stav blaženosti mě vmžiku opustil. Klepajícími prsty jsem začala listovat telefonním seznamem. Když jsem našla to správné číslo, zmáčkla jsem tlačítko hovoru tak silně, že to displej nevydržel a prasknul. Nevěnovala jsem tomu pozornost.
„Ano?“ volaný na druhé straně zněl hodně unaveně.
„Tamaro?“ zeptala jsem se opatrně.
„Sab? Co se děje?“
„Potřebuju pomoct,“ odpověděla jsem hlasem, který i mně zněl cize.
„Co se děje?“ zopakovala opět svoji otázku. „Je snad něco s Chrisem?“
„Ne, Chris je v pořádku, zatím. Ale Cullenovi čekají návštěvu Volturiových a dozvěděli jsme se o tom moc pozdě. Potřebujeme víc času, nemohla bys, prosím…“
„Jasně, udělám, co budu moct, ale nečekej ode mě zázraky, víš, jak to chodí.“
„Zázrak nechci, stačí mi pár minut.“
Na druhé straně bylo ticho. Netrpělivě jsem čekala na Tamařinu odpověď.
„Je to,“ řekla nakonec. „Máte půl hodiny navíc. Chtěla jsem vám získat další čas, avšak snaží se k vám dostat opravdu zoufale. Ještě se pokusím, neslibuju.“
„Půl hodiny je taky dobré. Díky moc.“
„Nemáš zač, a… opravdu promiň.“
„Neomlouvej se, ani nevíš, jak moc jsi nám pomohla. Měj se. Čau.“
„Ahoj. A drž se,“ dopověděla ještě, než pípání ve sluchátku oznámilo, že hovor je u konce.
„Neboj, budu,“ slíbila jsem tiše a poté se vrátila zpátky do centra dění. Doufala jsem, že tentokrát mě budou brát vážněji…

Autor: kerilia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Děti noci - 22: