Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Děti Stephenie Meyerové - 4. kapitola

19.03.2011 (08:45) • kikii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1360×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

4. kapitola

Bella:

Sněhově bílá ruka držící jablko. Nehty protínají rudou slupku. Drtí ho, mučí ho, ničí ho. Hlasitý nádech, jablko dopadá na zem. Ohlušující rána, prudká bolest, lesklá čepel nože se objeví v hluboké tmě. Uši drásající dětský křik, z jablka teče krev, jako když člověku podříznete hrdlo. Křik se mění v pláč a pláč ve vzlyky. Poslední výdech a nakonec ticho, ticho a tma.

Před očima se mi začínaly rýsovat barvy. Cítila jsem, jak se mi klepe celé tělo. To jablko žilo. Je to možné? Co se to stalo?

 V ruce jsem stále držela Joeyho obrázek. Strach, který na mě dolehl, když jsem jen pomyslela, že bych se na něj opět podívala, mi to nedovolil.

Podívala jsem se na Joeyho, stejně tak on sledoval mě. Jeho hluboké tmavé oči mě probodávaly skrz na skrz. Nedokázala jsem se nadechnout, když jsem si uvědomila, jaký strach ty oči nahánějí. Ale měla bych se bát?

Znovu jsem viděla to jablko. Rozřízlé přesně v polovině, zakrvácené a zničené. Něco mi říkalo ano, měla by ses bát. Ale proč?

Joey si vložil do úst lžičku s jogurtem a usmál se. Já se usmát nedokázala, nemohla jsem. Svaly jsem měla ztuhlé a myšlenky přeházené.

„Bello? Ty si koušeš nehty?“ zazněl ode dveří Nickovo hlas. Přemluvila jsem se na něj podívat a ruku jsem spustila dolů. Šel k nám blíž.

„Stalo se něco?“ zeptal se opatrně. Zkoumavě si mě prohlídl a nakonec se otočil na Joeyho.

Dřív než jsem něco řekla, moje ruka mu samovolně podávala obrázek. Vzal si ho a zadíval se. Na čele se mu objevila malá vráska a oči mu běhaly po papíře.

Sledovala jsem každý jeho pohyb, každý jeho pohled. Výraz se mu nezměnil, tak jsem mu roztřesenou rukou zamávala před očima. Nechápavě na mě pohlédl.

„Tak co?“ zeptala jsem se ochraptěle.

„Co?“ oplatil.

„Tys to neviděl, že ne?“ Nebyla to otázka, nýbrž konstatování. Ještě víc se zamračil.

„Co jsem měl vidět?“ vyhrkl nechápavě. Naštvaně jsem mu vytrhla obrázek z ruky a znovu na něj pohlédla. Ještě předtím jsem se odhodlaně nadechla.

Na obrázku panovaly tři barvy. Černá, bílá a rudá. Rudě zbarvené jablko se tyčilo uprostřed, už teď ale rozdělené na dvě části. Kapky krve vytékaly z jeho nitra, ocel nože byla zakreslená v rohu a bílá ruka se jablka snažila dotknout. Tomu všemu panovalo černé pozadí.

Ale žádná vize ani sen, nebo co to vlastně bylo, nepřišla. Naštvaně jsem si povzdechla. Zbláznila jsem se snad?

„Bello, proč kreslíš takové krváky?“ Tak tahle otázka mě probudila.

„Já?“ vykřikla jsem hystericky. „Já ne, to Joey!“ Švihla jsem rukou ke jmenovanému.

Nickovo pohled směřoval na mě, potom na Joeyho a nakonec na obrázek v mé ruce. Otevřel pusu jakoby chtěl něco říct, ale zase jí zavřel a zamračil se. Takhle se to opakovalo asi třikrát.

„Můžeš toho nechat!“ křikla jsem na něj.

* * *

„Bell, to ale není možné,“ šeptal mi za zády Nick, když jsem Joeyho ukládala do postele.

„Chceš snad říct, že si vymýšlím,“ snažila jsem se šeptat, jak nejvíc to šlo, ale i tak bylo slyšet mírné podráždění.

„Nepopírám, že jsi něco viděla,“ zavřel dveře a podíval se na mě. „Ale poslouchala ses vůbec? Brečící jablko, opravdu?“ Trpělivost přetekla.

„Proč mi sakra nevěříš?“ vykřikla jsme na něho nasupeně.

„Protože to není možné, pokud podle tebe není popsaná i Alice, tak promiň, že nevěřím ve vidění, čtení myšlenek a bůhví, co ještě.“ Jeho hlas nabral stejnou hlasitost jako můj.

„Já přece také ne, ale já to viděla Nicku, slyšela jsem jeho nářky a cítila tu bolest,“ svezla jsem se po dveřích dolů a opřela hlavu o kolena. „Byla jsem tam.“

Klekl si a pohladil mě po vlasech. „Tohle musí mít i nějaké logické vysvětlení Bells, nepraštila ses třeba do hlavy?“ Naštvaně jsme k němu zvedla hlavu. „Promiň, ale znáš se a navíc je možné, že ses akorát pak nechala unést svou představivostí.“

„To by možná bylo možné,“ dodala jsem zamyšleně, zvedla jsem se a šla do obýváku. Vzala jsem do ruky všechny výkresy, které se válely na zemi. „Ale jak logicky vysvětlíme, že čtyřleté dítě maluje krvácející jablka?“ Všechny obrázky jsem mu podala a on se podíval na každý zvlášť.

„Jsou naprosto stejné,“ dodal a znovu se zamračil. Koukla jsem mu přes rameno.

„Ne, nejsou,“ řekla jsem odhodlaně. Podíval se na mě a zvedl jedno obočí. „Ta ruka,“ kývla jsem k obrázku. „Vždy je o něco blíž.“

„Co myslíš, že to znamená?“ povzdechla jsem si.

„To nevím, ale nevypadá to, že Joeyho první slovo bude jablko.“ Bouchla jsem ho do ramene. „Jen jsem se snažil odlehčit situaci,“ řekl na svou obhajobu.

Ode dveří se najednou začaly ozývat zvuky.

„Máma,“ řekla jsem rychle. Nick se rozhlédl po místnosti, výkresy schoval pod pohovku a sedl si na křeslo.

Nechápavě jsem se na něj podívala. Gestem mi naznačil, abych si sedla. Poslechla jsem a posadila se proti němu na pohovku. Hodil po mě časopis a zapnul televizi.

„Ahoj, jak bylo v práci?“ rozezněl se mamky hlas po místnosti.

„No, já jsem dneska jezdil na skútru,“ řekl Nick s veselým tónem hlasu.

„Jo, a já jsem zas učila toho malého blonďáka na lyžích.“ Snažila jsem se o stejný tón, ale nevím, zda se mi povedl.

„Vypadá to, že jste měli super den,“ usmála se na nás a šla, ne - spíš odtančila do kuchyně.

„Co ty, kolik si napsala stránek?“ zeptal se Nick nic s nefalšovaným zájmem.

„No, vlastně, hm…“ Pak se odmlčela. „Moc jsem toho nenapsala,“ dodala potichu. Pozvedla jsem obočí a nakoukla do kuchyně.

„A co si dělala celý den?“ zeptala jsme se zvědavě.

„Nic moc, jen jsem se nechala inspirovat.“ Zahlédla jsem její úsměv, vypadala tak zasněně. Hodila jsem nechápavý pohled na Nicka, ten pokrčil rameny.

„Joey, už spí?“ Kývla jsem.

„Dobře, tak já půjdu taky. Jsem unavená a už je pozdě,“ dodala a odcházela ke dveřím, před nimi se zastavila a podívala se na nás. „A vy moc neponocovávejte, ráno jdete do práce.“

* * *

Slyšela jsem hluboké nádechy a výdechy, cítila nepříjemný pocit, který postupoval od žaludku nahoru. Viděla jsem jen hlubokou tmu a měla jsem strach. Nevím z čeho, ale cítila jsem ho, obklopoval celé mé tělo. Chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že ten hlasitý dech je můj. Spatřila jsem světlo, malé a slabé, ale přece jen světlo.

Tyhle tmavé sny fakt nesnáším, nedávají žádný smysl a nemají žádnou pointu. Vždy mají jen jedno společné strach a já nikdy nevím z čeho.

Když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že je stále tma. Pomalinku jsem se protáhla a podívala se na hodinky 2:47. Povzdechla jsem si a snažila se rozeznat tmavé obrysy nábytku. Stůl, skříň, televize, Joey, křeslo. Moment, Joey?

Podívala jsem se zpět, kde jsem zahlédla jeho tmavý obrys. Natáhla jsem se a rozsvítila lampičku na nočním stolku.

Stál uprostřed pokoje a sledoval okno.

„Komu to máváš Joey?“

Moc, moc vám děkuji za každý komentář. Dělají mi obrovskou radost. Jsem ráda, že mou povídku vůbec někdo čte. Co se asi s Joeym děje? A také vám prozradím, že příští kapitolu se objeví jedna z nejdůležitějších postav. Kdo to asi bude?

Autor: kikii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Děti Stephenie Meyerové - 4. kapitola: