Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Děti Stephenie Meyerové - 5. kapitola

12.04.2011 (09:15) • kikii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1757×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

 5. kapitola

Bella:

„Šššš… No tak Joey, všechno je v pořádku.“ Nevím, koho jsem uklidňovala víc. Joeyho nebo sebe? No, každopádně to fungovalo jen na jednoho z nás.

Seděla jsem v posteli s Joeym na klíně a kolébala s ním dopředu, dozadu. Malá televize nám v pokoji hrála jako kulisa, ani nevím, jakou pohádku jsem tam dala. Sněhurku? Jo holka, ty sis taky prošla svým.

Nějakou chvíli jsem tam seděla a přemýšlela nad touto hororovou událostí, zatím co mi bráška klidně spal v náručí. Zhluboka jsem si oddychla, že jeho hysterický pláč nevzbudil celý hotel, jak jindy. Bohužel nemám ani ponětí co se tu stalo, takže jsem se rozhodla Joeyho nechat schrupnout v mé posteli a tu blbou televizi vypnout.

Když jsem chtěla sáhnout pro ovladač, zastavila jsem se v půlce pohybu. Přes celou obrazovku televize se tyčilo doruda zbarvené jablko. V tu chvíli se mi vybavilo včerejší odpoledne. Bylo toho tolik, Nick na podlaze, jogurt po kuchyni, Joey, jablko, křik, ruka, nůž, pláč, krev. Najednou se na obrazovce ukázala Sněhurka, jak se s chutí zakusuje do čerstvého a smrtícího jablka. To byl signál, aby se mé myšlenky rozplynuly, prudce jsem vydechla a televizi vypnula.

„Tohle vůbec není děsivé,“ oddychla jsem si, když jsem pokládala hlavu na polštář.

Stephenie:

Měla bych jít pomalu vzbudit ty těžce pracující ratolesti. Stejně by mě zajímalo, co to bylo večer zase za akci. Vím, že Joey v noci vyvádí. Když jsem se ráno vzbudila a on nespal vedle v posteli, mé srdce dvakrát poskočilo nad všemi možnými scénáři. Nepotřebujeme se zase stěhovat. I když jak vždy říkám změna je život, ale je to život i po čtyřicátý osmí?

Přešla jsem od jídelního stolu ke kuchyňské lince, zalila čaj a čekala, až se vařící tekutina zbarví do hnědé barvy. Dlouho jsem snídani nechystala. Ne, že bych nechtěla, ale Bella trpí nespavostí a vždy je kolem šesté sedmé vzhůru. Tohle bude její osobní rekord.

Zhluboka jsem se nadechla. Cítím, že dneska popíšu pár stránek. A aby ne, vždyť jen dvě hodiny a budu zase u něho, u své inspirace. Bože, jak mi chybí jeho doteky, polibky a slůvka lásky.

Vyndala jsem z hrnku mokrý sáček, poté čaj osladila a odnesla na jídelní stůl.

Přála bych si s ním být každou vteřinu mého jinak prázdného života. Ale copak můžu? Ne, nesmím. I když mě to ničí, ničí mě všechna ta tajemství a lži. Ale dělám to pro ně, pro své děti. Musím je chránit, budu je chránit!

9:24

A dost. Nebudou si zvykat na ranní chrápání, musí do práce zlatíčka. Pomalu jsem se rozešla ke dveřím, když jsem pod pohovkou zahlédla pár poházených papírů.

„Kolikrát jim mám říkat, že když něco vytáhnou, mají to po sobě uklidit?“ povzdechla jsem si s mírným podrážděním v hlase a vydala se k pohovce.

Když jsem se ohnula, došlo mi, že to jsou Joeyho obrázky. Protože nikdo jiný v rodině nekreslí. Natáhla jsem pod gauč ruku, vytáhla je a zvedla se. Rázným krokem jsem se rozešla zase ke dveřím a jen letmo jsem na obrázky koukla. To co jsem viděla, mi došlo asi po dvou vteřinách a obrázky jsem si prohlídla pozorněji. V tu chvíli mě nenapadlo prostě nic lepšího, než rychle vytáhnou mobil a vytočit mé jindy oblíbené číslo.

„Ahoj, máme problém,“ vydechla jsem.

Bella:

Pomalu jsem od sebe rozlepila oční víčka. Tiché matčiny slova na téma krásné ráno jsem vnímala jen okrajově. Z postele se mi kupodivu vůbec nechtělo, tak jsem jen zabořila hlavu do polštáře. Zachytila jsem, jak mamka roztáhla žaluzie a něco vydechla, ale můj mozek byl tak nezvykle rozespalý, že jsem bohužel už nepochytila co. Zato jsem pochytila něco naprosto jiného. Když mamka udělala ten rychlý pohyb doprovázený svištěním žaluzií a jejího výdechu. Byl slyšet i jiný zvuk, který jsem nedokázala identifikovat. Mohlo to být cokoli - povzdechnutí, naříkání, klení, vrčení. Ano, to bude ono, někdo tu vrčel.

Prudce jsem zvedla hlavu, čehož jsem hned v druhé chvíli zalitovala, protože mě oslepilo prudké světlo. Po nějaké chvilce jsem usoudila, že můžu zkusit druhý pokus, to už jsem byla schopná rozeznávat bary a nakonec i obrazce.

To byl signál, abych vypočítala situaci. Rozhlédla jsem se po pokoji, Joey ležel vedle mě a přes hlavu měl přetáhnutou peřinu. Možná by to bylo roztomilý, kdybych nebyla rozespalá a neviděla rozmazaně. Mamka stále stála u okna a pozorně nás sledovala s hraným úsměvem. Snažila jsem se prozkoumat její obličej a nakonec uhnula pohledem.

„Ale teď opravdu vstávejte nebo vám pomůžu,“ křikla, když odcházela z pokoje a na mě zůstala ranní hygiena mého nového spolubydlícího.

* * *

Celou snídani nás mamka sledovala. Dala by se přirovnat k ostřížovi. Jako by čekala, že každou chvíli vytáhnu nůž a budu si ho chtít vrazit do srdce. Bylo vidět to odhodlání v jejích očích, vždy když někdo otevřel pusu. I Nick si všiml, jak visí na každém našem slovu a Joeyho ostražitě sleduje. A proto dnešní snídaně proběhla v naprostém tichu, jako poprvé v historii rodiny Meyerových.

„Kdo dnes hlídá Joeyho?“ prolomila ticho mamka.

„Já, měla jsem v plánu ho vzít na svah,“ odpověděla jsem s úsměvem. Ale mamka mi ho neoplatila.

„No, asi ho tam budeš muset vzít zítra, dneska ho vezmu sebou, ano?“ Tato věta byla zformulována do otázky jen čistě ze slušnosti. Zmohla jsem se na pouhé přikývnutí.

Stephenie:

„To si ze mě děláš srandu?“ Můj křik proletěl místností jako raketa.

„Stephenie, já se moc omlouvám,“ snažil se mě uklidnit.

„Měli jsme pravidla a tys je porušil, proč mě sakra nemůžete poslouchat?“ křičela jsem dál.

„Zlato, snad se tak moc nestalo,“ konstatovala z druhé strany místnosti moje láska.

„Vyto nechápete, že ne? Mohla ho zahlédnout! Mohl se prozradit!“ Byla jsem naprosto vytočená.

„Nemůžu za to, že mě Joey cítil. Chtěl jsem jí jen vidět, né jí prokousnout hrdlo!“ oplatil mi stejným tónem.