Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Děti Stephenie Meyerové - 6. kapitola

08.08.2011 (08:45) • kikii • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1547×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

6. kapitola

Bella:

„Zamkni!“ křikl na mě Nick z chodby. „Jdu přivolat výtah.“ S protočením očí jsem poslušně zamkla a vydala se za ním.

Když mamka s Joeym odjeli jako by s nimi zmizelo i veškeré napětí, které se stihlo utvořit při snídani. Všimla jsem si, že Nick byl celou dobu nervózní, pořád se vrtěl a mračil. Jako by ho to ticho a napětí mučilo. Takže hned jak za sebou zavřeli dveře, začal mluvit pátý přes devátý. Jinými slovy celý zbytek rána mlel, mlel a mlel.

Tím zajímavější bylo, že cesta výtahem proběhla v tichosti. Když se otevřeli dveře do Hlavní haly, spatřili jsme spoustu turistů se zavazadly nebo pár snobských lidí, kteří čekali na své ještě snobštější pokoje. V rychlosti jsme se vydali k recepci.

„Ahoj Ryane,“ křik Nick přes hlouček lidí na kluka za pultem.

„Měj se Ryane.“ Zkombinovala jsem pozdrav s rozloučením, hodila mu klíče od pokoje a vydala se s Nickem do práce.

* * *

„Podle mě by sis měl uvědomit, že se s takovou holkou v životě nesetkáš,“ křikla jsem na Nicka, když jsme slezli ze sněžného skútru.

„Ty ses s Robertem setkala a víš, co? Není to spravedlivé!“ odsekl.

„Jenže Paris Hilton je namyšlená blonďatá koza, která měří lidi podle barvy kreditky.“ Než jsem to stačila doříct něco studeného a mokrého mi přistálo na hlavě.

„To si neudělal.“ Nebyla to otázka, spíš jsem chtěla přesvědčit sama sebe. Nick se na mě provokativně usmál.

„Teď pocítíš mou zlobu!“ Co nejrychleji jsem ze země sebrala sníh a hodila ho po něm. Nick se mu, ale jedním pohybem vyhnul. A hodil po mě další. V tu chvíli mezi námi propukla obrovská koulovačka.

Myslím, že náš smích a jekot museli slyšet až do Denali.  Po pěti minutách už jsme se váleli na zemi a navzájem jsme se zahrabávali sněhem. A o patnáct minut později jsme naprosto promočený otevírali dveře srubu, který nám umožňoval pracovat.

Pár lidí, kteří čekali na své instruktory, se na nás zvědavě otočilo. Také jsem z druhé strany místnosti kde stála recepce, zaznamenala jeden úsměv.

„Ahoj Marriso,“ pozdravila jsem blonďatou dívku za recepčním pultem. Nick na pozdrav jen kývl.

Marrisa je stejně stará jako já a stejně jak já a Nick je tu na brigádě. Má dlouhé rovné vlasy a zelené oči. Byla to jedna z prvních lidí, které jsme si na tomhle místě oblíbila.  Dřív žila na venkově, což se trošku ovlivnilo způsob, jakým se vyjadřuje.

„No ahoj, vy jste se teda zase zřídili,“ povzdechla si s úsměvem. „Mimochodem máte zpoždění. Nicku na tebe už dávno čeká mladej Johny a Bells, ty tu máš zapsaného nějakého Edmunda?“

„Pane Bože, kdo dá svému dítěti jméno Edmund?“ dodala nevěřícně a nadzvedla jedno ze svého upraveného obočí. Na odpověď jsem jen pokrčila rameny a převzala si od Marrisi jeho přihlášku.

„Moc rád bych tu svá mi dál klábosil děvčata, ale bohužel musím jít vydělávat penízky. Mějte se,“ rozloučil se Nick a s úsměvem odcházel.

„Bože tvůj brácha je sladký jak čokoládový dort od tety Pearl,“ vydechla Marrisa zasněně.

„Ne, to není.“ Na každé slovo jsem dala zvláštní důraz. A dál si četla v přihlášce.

Jméno a příjmení: Edmund Cooper

Věk: 17

Zdravotní omezení: žádné

Typ výuky: snowboard

„Jsou věci, které se v tom cáru papíru nedočteš,“ oznámila mi tak vševědoucně.

„Například?“ zeptala jsme se bez zájmu.

„Například, že tenhle Edmund je daleko víc než jen úžasný krasavec, jeto kusanec všech kusanců,“ vydechla nadšeně. „A jako svou instruktorku si tě přímo vyžádal. Byl jako zatoulané štěně, které hledá svého páníčka. Bylo to sladký.“ Svůj proslov zakončila zářivým úsměvem od ucha k uchu.

„Myslím, že tenhle stísněný prostor ti už trošku leze na mozek,“ odpověděla jsem s úsměvem a ukázala na metr místa za recepčním pultem.

„Hele na mozek mi leze hodně věcí, ale věř, že až ho uvidíš, rozklepou se ti kolena jak na horské dráze a budeš litovat, že před sebou nemáš tenhle pult, aby ses o něj opřela.“ Aby její slova měla větší váhu, zaklepala dlaní na desku pultu.

„Myslím, že tak horké to nebude,“ snažila jsem se jí přesvědčit. V jejích očích jsme spatřila jiskřičky pobavení. Pak, ale stočila pohled dál za mě a v tváři se jí vystřídalo hned několik pocitů od překvapeného po fascinující. Tak strašně jsem se chtěla otočit a zjistit, co jí přimělo takto zareagovat, ale něco řekněme, že to mohl být instinkt, mi v tu chvíli radil v klidu stát na místě.

Marrisi pohled se pak znovu stočil na mě a znovu mě obdařila jedním vševědoucím úsměvem.

„Tak se předveď Bells, protože právě teď k nám míří král dokonalosti.“ Když řekla poslední slova, zahihňala se. Ale když zjistila, že se v nejbližší době otočit nehodlám, překvapeně se na mě podívala.

„Co je?“ zeptala se. Jako dnes po několikáté byla má odpověď pouhé pokrčení ramen.

Nemohla jsem jí nic vysvětlit natož něco říct, sama jsem nevěděla, co se děje. Prostě jsem se nemohla otočit nebo jsem se nechtěla otočit. Něco mi říkalo, že až se otočím, věci se změní. Jen jsem netušila, jaká změna to bude.

„Isabella Meyerová?“ Melodický, odvážný, svůdný, sametový, tak zněl hlas, kterým zaznívalo mé jméno.

Na sucho jsem polkla a velmi pomalu jsem se zhluboka nadechla. Marrisa mě úsměvem pobídla k reakci. Udělala jsem to, otočila jsem se, abych čelila nevyhnutelnému.

Autor: kikii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Děti Stephenie Meyerové - 6. kapitola: