Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dětství s Edwardem - 10. kapitola

13.09.2012 (12:15) • Nikii • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1452×

„Dneska se mi zdál nádherný sen,“ řekla jsem ráno při snídani Edwardovi.

„Jaký sen?“ ptal se hned zvědavě Edward.

„Sen o minulosti. O dni, kdy jsem tě poprvé potkala,“ odpověděla jsem s úsměvem.

„Vyprávěj mi o tom, prosím,“ prosil Edward a já začala vykládat.

Malá holčička s hnědými vlasy se převrátila ve své postýlce a otevřela své nádherné oříškové oči. Její maminka zrovna roztahovala závěsy a do pokoje trhly slabé sluneční paprsky.

„Dobré ráno, broučku,“ usmála se na svojí dcerku Renée a sedla si na roh postele.

„Doblé láno, mami,“ zašišlala malá Isabella, jelikož neuměla r a ř.

„Šup, šup! Vstáváme. Jde se do jeslí,“ přikázala s úsměvem Renée a podala Belle oblečení.

„Obleč se, já mezitím nachystám snídani, ano?“ zeptala se matka, než stihla odejít.

„Ano!“ křikla Bella oblékající si halenku.

Když se děvčátko obléklo, běželo do koupelny, kde si vyčistilo zuby.

Mezitím dole v kuchyni pan Swan snídal a paní Swanová dodělávala obložený chleba pro dceru.

„Ahoj, tati,“ přivítala Bella otce, když vešla do kuchyně.

„Ahoj, prcku. Jak ses vyspala?“ zeptal se Charlie a podrbal svoji holčičku na hlavě.

„Dobže a ty?“

„Taky dobře,“ usmál se na dcerku otec a odsunul jí židli.

Po té se celá rodina společně nasnídala a vydala se na každodenní cestu. Nejdřív pan Swan zavezl svoji manželku do práce a malou Bellu do jeslí. A po té odjel sám do práce.

„Ahoj, Bello!“ zakřičela černovlasá holčička, rozběhla se k Belle a objala ji.

„Ahoj, Angelo,“ usmála se Bella a objetí jí oplatila.

„Ale Angelo, víš přece, že tady nekřičíme,“ pokárala Angelu slečna Smithová. Mladá učitelka, kterou měli všichni nejradši. Jediná na děti nekřičela a nebyla protivná.

„Děti, pojďte všichni ke mně, chtěla bych vám někoho představit,“ řekla paní učitelka a všechny děti se jako na povel k ní rozběhly.

„Uděláme kroužek?“ zeptala se Alexandra a už chytla své dvě kamarádky Annu a Sáru za ruce.

„To je dobrý nápad, Alexandro,“ pochválila holčičku paní učitelka.

Když konečně kroužek vypadal jako kroužek, odběhla paní vychovatelka do ředitelny. Všichni si navzájem šeptali a ptali se, koho jim to učitelka chce představit.

Ani ne do minuty přišla učitelka. Za ruku držela malého chlapce s bronzovými vlasy a očima barvy karamelu. Byl o něco málo bledší než ostatní děti. Bella si pomyslela, že je asi bledý z toho, že se musí před všemi ukázat. Jak se mýlila.

„Děti,“ ujala se slova učitelka, „tohle je Edward Cullen. Váš nový kamarád. Právě se tady k nám nastěhoval se svojí rodinou. Doufám, že ho vřele přivítáte do svého kolektivu,“ ukončila svůj proslov učitelka a usmála se na třídu, která se usmívala a zvědavě se koukala na Edwarda.

„Ahoj,“ řekl nejistým hlasem nový kluk a zamával svým novým kamarádům.

„Ahoj,“ odpověděla třída sborově a pomaličku se vracela ke svým aktivitám, které dělali, než je zavolala slečna Smithová.

V bývalém kroužku zůstala jen hrstka dětí a mezi nimi i Bella. Nevěděla, proč neodešla s Angelou, která si s ní chtěla hrát s panenkami. Ale něco jí říkalo, že má zůstat tam, kde je.

Edward jen chvilku stál na místě a koukal se na děti, které neodešli. A pak se vydal směrem k Belle.

„Ahoj, jsem Edward,“ řekl Belle a pokřiveně se usmál.

„Ahoj, Edwalde, jmenuji se Isabella, ale kamaládi mi žíkají Bella,“ přestavila se holčička a začala se červenat.

„Bello, budeme kamarádi?“ zeptal se Edward.

„Tak jo,“ usmála se holčička a vzala Edwarda za ruku.

Od toho dne se spolu každý den v jeslích bavili a společně si hráli. Edward se seznámil s Bellinou rodinou a Bella s Edwardovou.

„Úplně jsem zapomněl, že když ti byly čtyři roky, tak jsi šišlala,“ zasmál se Edward, když jsem skončila, obdivovala jsem ho za to, že mi ani jednou neskočil do řeči při vyprávění.

„Ještě mi to připomínej,“ řekla jsem a děkovala bohu za to, že už ta dvě škaredá písmena umím.

„Bello, umíš nádherně vyprávět,“ pochválila mě Esmé.

„Děkuji,“ pípla jsem a začala se červenat.

„Carlisle, ta sopka na západu už dlouho nevybuchla, že?“ slyšela jsem Alice, jak se ptala Carlislea.

„Ano, její sopečná činnost se naposledy objevila v roce 1945.“

„Paráda, tak bycho se mohli všichni na ní jít kouknout, ne?“

„No, jestli s tím ostatní souhlasí?“ zeptal se nás Carlisle a podíval se na nás.

Všechny odpovědi byly kladné, takže jsem souhlasila i já. Nebudu přece ta, která zničí rodinný výlet. Budu mít vedle sebe šest upírů, co by se mi asi tak mohlo stát? Jediné, co mi hrozí, je to, že skončím jako svačina, takže moje vyhlídky na budoucnost jsou celkem slibné.

„Jo, jo,“ smála a přitom skákala Alice, „tušila jsem, že pohorky se budou hodit. Proto jsem každému jedny koupila. Máte je v šatně úplně vzadu.“ To je celá Alice, dokáže jí udělat radost i úplná blbost.

Všichni jsme se na ní koukali, než nám došlo, že věta „Máte je v šatně úplně vzadu.“ znamená v překladu; Běžte se připravit.

xxx

Pomalu jsem se přestávala divit, že Alice zná moji velikost bot a oblečení. Všechno mi sedělo přesně, jako kdybych to oblečení a ty boty měla na míru. Černé tři čtvrťáky s růžovým klikatým vzorem, růžové tílko, černá mikina, růžová kšiltovka, černé pohorky s růžovými tkaničkami – spíš model na módní přehlídku, než na chůzi k vyhaslé sopce.

Ještě jednou jsem se prohlédla v zrcadle a vydala se dolů do obýváku, kde, jak jsem čekala, už byli všichni nachystáni.

„Takže, když už jsme tady všichni, myslím, že můžeme vyrazit,“ řekl Carlisle a šel nám přidržet dveře.

„Je to daleko?“ zeptala jsem se potichu Edwarda při cestě.

„No, pro upíra pět minut cesty. Ale my půjdeme jako lidi, takže to znamená asi tři čtvrtě hodiny,“ odpověděl mi Edward.

„Jenže mi jdeme s Bellou, tak to bude minimálně hodina cesty,“ rýpnul si Emmett.

„No…, dík,“ odpověděla jsem a zabořila pohled do země.

„Stejně má Alice v plánu po půl hodině běžet,“ řekl mi Edward a rychle pokračoval, když uviděl můj vystrašený obličej.

„Takže si tě někdo vezme na záda. Rád bych si tě vzal já, ale nejsem nejsilnější upír.“

„Aha, jo, chápu,“ vydala jsem ze sebe nějakou odpověď.

Cesta by se dala popsat asi takhle – nahoru, dolů, nahoru, dolů. Jen, co jsme vyšli nějaký kopec, museli jsme jít znovu z kopce. A to nemluvím o tom, že nikdo jiný se nezadýchával. Už jsem vážně nemohla, když konečně Alice zastavila.

„No, myslím, že bychom už mohli běžet, co vy na to?“

„A co Bella?“ zeptal se Emmet a šlo na něm vidět, jak si mě představuje, že za nimi běžím.

„Bellu si vezmu na záda,“ odpověděla Alice a byla u mě. Než jsem se nadála, držela jsem se jako klíště na zádech Alice.

„Můžeme vyrazit,“ řekla a rozběhla se.

Ze začátku jsem musela mít oči zavřené – pálily mě z větru. Ale po minutě jsem je znovu otevřela a... Byla to nádhera. Svět kolem mě byla jen jedna rozmazaná šmouha. Až teď v té rychlosti jsem si uvědomila, že každá zelená je jiná. Jedna byla světlejší, druhá tmavší. Několikrát jsem se bála, že narazíme do stromu, ale nikdy se mé obavy nesplnily. Alice vždy bezchybně uhnula, skočila, vyskočila. A ostatní Cullenovi stejně. Edward běžel hned za námi. Cítila jsem ho, i když nevím, jak to vysvětlit, ale věděla jsem, že je za námi, snad mi to našeptával vnitřní hlásek.

Po další minutě jsme začali stoupat do příkrého kopce a já pochopila, že už jsme na sopce. Trvalo to jen chvilku, než jsme se zastavili na vrchu sopky. Byl tam malý chodníček, na kterém jsme mohli stát. Stačilo udělat asi jen pět kroků a spadla bych dolů do černé sopky. Proto jsem se držela poblíž Alice a Edwarda, jelikož by ta malá elfka mohla případně vidět, jak padám dolů.

Výhled však byl nádherný. Viděla jsem celou velikost ostrova a jeden malý flek – vilu.

A tam, kde nebyl ostrov, bylo jenom moře. Nikde jsem neviděla jeho konec. Splývalo s oblohou.

Xxx

Po návratu domů do vily jsme začali balit, no, já jsem začala balit. Ostatní si věci tady nechávali a brali si jen to nejdůležitější…

Když jsem se ujistila, že mám všechno, tak jsem prosila boha, ať mi ten kufr jeden hnusný jde zavřít. Ale při mé smůle moji prosbu nevyslechl. Tak nezbývalo nic jiného, než zajít k Edwardovi a požádat o pomoc.

Ten urovnal věci v kufru, pak jej bez sebemenší síly i zavřel. Pokřiveně se na mě usmál a vzal kufr dolů do haly.

Naposledy jsem se rozhlédla po pokoj, do kterého jsem se zamilovala. Zavřela jsem okna, naposled si lehla na postel a zavřela dveře.

U schodů na mě čekal Edward, který mě vzal za ruku. A spolu jsme se vydali ven k lodi…

Autor: Nikii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dětství s Edwardem - 10. kapitola: