Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dětství s Edwardem - 6. kapitola

15.04.2012 (14:30) • Nikii • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 2113×

Ráno mě vzbudily sluneční paprsky. Byla jsem vzhůru, ale oči jsem se neodvážila otevřít. Bála jsem se, že ten teplý větřík, ty sluneční paprsky a ta pohodlná postel zmizí, že to bude jen sen. Otočila jsem se na druhý bok, natáhla jsem ruce do prázdna a vrazila do něčeho slabě studeného a tvrdého. Otevřela jsem oči a zjistila, že jsem Edwardovi, který včera večer musel tady taky usnout, vrazila facku. Edward se trochu cuknul a z nenadání otevřel oči. Lekla jsem se a cítila jsem, že se červenám.

„Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit,“ pípla jsem a zavrtala jsem se víc do peřiny.

„To nic... Spíš já bych se měl omluvit, že jsem tu usnul,“ řekl Edward s ruměncem na tváři.

„To nevadí,“ řekla jsem se smíchem. S ruměncem na tváři vypadal... jinak.

„Jak se ti spalo?“ zeptal se mě Edward po chvilce trapného ticha.

„Nádherně. A jak tobě?“ odpověděla jsem a znovu se protáhla. Ovšem teď jsem si dala pozor, kde je Edward.

„Ani nevím, kdy jsem usnul. Ale jinak dobře,“ řekl Edward.

„Bells, za deset sekund tu bude Emmett,“ odpověděl jakoby nic. „Chce ti popřát dobré ráno,“ dodal, když viděl můj nechápavý výraz. Když jsem se otočila ke dveřím, už tam byl Emmett.

„Dobré ráno, Bello... a Edwarde!“ zakřičel Emmett a přihlouple se usmál, když zavadil pohledem o Edwarda, který ležel na druhé straně postele.

„Dobré ráno,“ řekli jsme s Edwardem naráz. Musela jsem se usmát. Tento den bude určitě bezvadný. Jestli se někomu podaří ráno, podaří se mu i celý den, ne?

xxx

„Tak co budete dneska dělat?“ zeptala se Esmé, která upíří rychlostí uklízela nádobí po snídani.

„Ještě nevíme,“ odpověděla jsem, ale za chvilku jsem se zeptala Edwarda, který vypadal, že nad něčím přemýšlí: „Nebo víme?“

„Můžeme se kouknout do džungle,“ odpověděl, jako by to byla každodenní aktivita dvanáctiletých děcek.

Představila jsem si stromy, kořeny, díry, jámy, pavučiny a moji nešikovnost. Edward má tuhý kořínek, když chce jít se mnou do džungle. Bude muset být pořád za mnou nebo přede mnou a chytat mě. Bojím se, protože vím, že si dokážu něco zlomit o blbý kořen stromu, ale na druhou stranu do džungle jít chci. Bude to dobrodružství.

Kývla jsem hlavou, jako že s tím souhlasím, když se na mě koukla Esmé s otázkou, jestli tam chci jít. (Všichni Cullenovi mě znají ohledně mé nešikovnosti.)

„Tak dobře, běžte se převléci,“ řekla Esmé a rukama naznačovala, že máme jít nahoru po schodech.

Postavili jsme se a utíkali do svých pokojů. Zabouchla jsem dveře pokoje a vběhla do šatny. Oblékla jsem si třičtvrťáky a barevné tílko. Na nohy jsem si dala pevné botasky a vlasy zakryla kšiltovkou. Když jsem byla hotová, koukla jsem se na sebe do zrcadla a musela se pochválit - slušelo mi to. Usmála jsem se na sebe a otočila se ke dveřím, že už půjdu, ale vzpomněla jsem si na opalovací krém. Neměla jsem v plánu přijít zpátky domu celá červená - spálená. Rychle jsem si namazala ruce, nohy a nos a s klidným svědomím, že jsem nic nezapomněla, jsem vyšla z pokoje. Edward tam už na mě čekal. Měl bílé tričko, na kterém byla modrá kostkovaná košile. Na nohách měl též třičtvrťáky - hnědé. A botasky.

„Sluší ti to,“ řekl a vyšel ke schodům.

„Děkuji i tobě to sluší,“ odpověděla jsem a cítila, jak se červenám.

xxx

Šli jsme džunglí ruku v ruce a Edward mi pojmenovával různé tropické rostliny a živočichy. Viděla jsem obrovského papouška s červeným, modrým a žlutým peřím a malou hnědou opičku. Byla to nádhera. Dokonce jsem zatím nespadla, nezakopla a nic jsem si nezlomila. Byl to zázrak.

„Bells, hele, tam je další papoušek,“ řekl Edward po chvilce ticha, když jsem přemýšlela, co si napíšu do deníku.

„Kde?“ rychle jsem se zeptala a koukla se na místo, kam ukazoval. A opravdu tam byl další papoušek. Byl o hodně menší než ten první papoušek a byl zbarven do zelené a žluté.

„Ten je hezký,“ pošeptala jsem, protože jsem ho nechtěla vyplašit. Papoušek dál spokojeně seděl na stromě a nás si nevšímal.

„Bells, na.“ Edward mi podával láhev s vodou, ale já jsem si jí nevšímala, sledovala jsem papouška. „Napij se!“ přikázal mi Edward a já se napila. Do té doby jsem ani nevěděla, že mám žízeň, ale když jsem si jednou lokla studené vody, musela jsem si loknout ještě jednou a pak ještě jednou a ještě jednou.

„Bello, musíme si ještě trochu vody nechat na cestu zpátky,“ oslovil mě Edward a láhev s vodou mi vzal.

„No jo,“ řekla jsem a usmála se.

xxx

Domů jsme přišli po dvanácté. Esmé hubovala, že se obědvá ve dvanáct a ne v půl třetí. Na oběd jsem dostala bramborový salát a řízek. Edward snědl jen kousek řízku, prý si nechává místo na pumu.

Po obědě jsem si zalezla do pokoje a lehla jsem si. Byla jsem utahaná a hned usnula.

Zdál se mi divný sen. Byla jsem sama někde v lese a brečela jsem a utíkala. Chtěla jsem někoho najít, nebo něco? Cítila jsem, že se bojím. Utíkala jsem v kruhu a nemohla jsem se z něho dostat pryč.

V pokoji bylo šero, když jsem se vzbudila, a začala přemýšlet nad tím snem. Srdce mi stále bilo o sto šest. Posadila jsem se a snažila se uklidnit. Po chvilce jsem rozhodla jít do obýváku, kde jsem doufala, že budou ostatní.

Na sedačce seděla Rosalie, Alice a Esmé. Každá byla zaměstnaná něčím jiným. Rosalie si četla časopis o účesech, Alice o módě a Esmé si četla nějakou tlustou knížku.

„Ahoj,“ řekla jsem, i když jsem věděla, že o mně už ví.

„Ahoj, Bello. Vyspala ses dobře?“ zeptala se mě Esmé.

„Ale jo,“ řekla jsem. Můj divný sen jsem v plánu říct neměla.

„Pojď si sednout ke mně,“ řekla Alice, když viděla, že stále stojím ve futrech. Rychlým krokem jsem k ní přicupitala a sedla si.

„Kde jsou kluci?“ zeptala jsem se, když jsem si uvědomila, že mi tady někdo chybí.

„Šli na lov,“ odpověděla Alice. „A to znamená, že máme párty,“ dodala Alice a s úsměvem od ucha k uchu odložila časopis.

„Takže, Bello. Plán zní: za prvé tě učešu, za druhé Rosalie ti nalakuje nehty a za třetí koukneme se na nějaký romantický film. Co na to říkáš?“

Co na to říkám? Sos! Edwarde pomoooc! Nalakovat nehty, další účes? Tak to bude paráda, pomyslela jsem si ironicky. Ale nakonec jsem souhlasila. Alice byla jako malé dítě, když se nestalo to, co ona chce, byla pak hrozně smutná, a to jsem nechtěla...

Takže...

1. Omlouvám se že to tááák dlouho trvalo, jak se říká: pozdě, ale přece...

2. Možná je ten konec useklý, ale psalo se to samo. :)

3. Potřebuji Vaši pomoc! Myslím si, že je blbost to nechávat jako oddechovku, za chvíli bych už neměla co psát... Takže chci váš názor, radu, nápad atd., co byste si dál představovali? Pište buď tady dolů nebo do shrnutí či na email. Předem moc děkuji. :)

Autor: Nikii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dětství s Edwardem - 6. kapitola: