Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dětství s Edwardem - 8. kapitola

30.05.2012 (08:45) • Nikii • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2124×

„Ještě spíš?“ zeptal se Edward do ticha. Už před hodinou vyšlo slunce, které mě vzbudilo, ale vychutnávala jsem si to, že můžu ještě odpočívat v posteli a snít...

 „Ne,“ odpověděla jsem a posadila se s úsměvem od ucha k uchu. Bylo mi parádně. Nic mě už nebolelo. Edward na druhém konci postele, co víc si holka jako já může přát?

 „Tak to je dobře. Dneska mám totiž v plánu pro tebe překvapení!“ řekl Edward s úsměvem a já v tu chvíli přestala pravidelně dýchat. Nevím, jestli se mi udělalo špatně z představy – tajemství. Nebo z jeho neodolatelného úsměvu. Ach, jak já Edwarda zbožňuji...

 „To zní dobře,“ odpověděla jsem a vstala z postele a měla jsem namířeno do koupelny.

 Když jsem se zavřela v koupelně a koukla do zrcadla, málem jsem dostala infarkt. Vlasy jsem měla na všechny strany a byly pořádně mastné z toho, jak jsem celý včerejšek ležela v posteli. Rychle jsem ze sebe svlíkla pyžamo a vlezla do sprchy. Sprcha mě konečně celou probrala a cítila jsem se o hodně líp. Na vlasy jsem si dala pořádnou horu šampónu. Chtěla jsem všechnu tu mastnotu dát ze sebe pryč.

 Když jsem se pořádně umyla, vyběhla jsem nahá z koupelny do šatny, která byla na druhém konci pokoje. Když v tu chvíli se otevřely dveře a do pokoje vešel Emmett.

 „Bello... Já... Se omlouvám...“ začal ze sebe koktat Emmett a já celá červená studem jsem vběhla do šatny a zakřičela na něho:

 „Jdi okamžitě pryč!“

 Když jsem slyšela zabouchnutí dveří, začala jsem hlasitě dýchat, a tím pádem jsem se uklidnila. Pane Bože, Emmett mě viděl nahou!!! On mě viděl – nahou! Minimálně rok ho nemůžu vidět, to bych radši umřela studem!!!

 Když jsem se dostatečně uklidnila, hodila jsem na sebe první oblečení, které jsem našla. Neměla jsem v plánu, aby mě ještě někdo načapal nahou. Ne, o to už fakt nestojím.

 Vlasy jsem si sepla do culíku a přemýšlela, jestli mám vyjít z pokoje nebo ne. Kde asi je teď Emmett? A kde Edward? Rozhodla jsem se, že se k Edwardovi „vloupám“ do pokoje. Ale rozhodně nepůjdu chodbou! Jdu balkónem.

 Po špičkách jsem vlezla na balkón a vydala jsem se za nosem, dokud jsem nenašla dveře, které určitě musely vést do Edwardova pokoje. Když jsem vešla dovnitř, uvědomila jsem si, že jsem v jeho pokoji ještě nebyla. Edwardův pokoj vypadal stejně jako můj, až na knihovnu, která stála u dveří. Pravděpodobně z koupelny se ozýval šum vody, takže se Edward  asi sprchuje. Zase jsem si prohlédla celou místnost a očima se zastavila u knihovny. Na jedné poličce místo knih byly fotky. Šla jsem k té knihovně blíž. Byla tam fotka malého roztomilého miminka, kterého chovala Esmé. Koukla jsem se na fotku pozorněji a zjistila, že to roztomilé miminko je Edward. Na další fotce bylo Edwardovi asi čtyři a objímal se s Alice. Na jiné zase byl Edward s Carlislem, jak hrají šachy. Byla tam dokonce i společná fotka všech Cullenů. Edward měl asi osm a vedle něho stála asi stejně stará holčička s hnědými hustými vlasy a velkýma hnědýma očima. Asi jsem se v noci musela bouchnout do hlavy, když jsem nepoznala sama sebe. Ta malá holčička jsem byla já. Vůbec si nepamatuji, že jsem se s Cullenovými takhle fotila...

 „Koukáš se na fotky?“ zeptal se pro mě dost známý hlas. Otočila jsem se na Edwarda a přikývla.

 „Promiň. Vím, že je nevychované lézt cizímu do pokoje... Ale...“ snažila jsem se vysvětlit, co tu dělám, i když jsem to sama v tu chvíli nevěděla.

 „V pohodě, Bells. Já ti taky v jednom kuse lezu do pokoje,“ usmál se a vzal mě za ruku.

 „Jdem na snídani?“

 „No, tak jo,“ řekla jsem nejistým hlasem a vyšla s Edwardem z pokoje. Přemýšlela jsem, kde je teď asi Emmett. Alespoň dneska jsem ho nechtěla vidět...

 „Proč se pořád tak ohlížíš?“ zeptal se mě Edward, když jsem se už po několikáté koukla dozadu a do boku.

 „Co? Teda nic... Jen tak,“ dala jsem mu nesrozumitelnou odpověď a doufala, že mu to bude stačit.

 Přicházeli jsme do kuchyně, kde to hezky vonělo vajíčkem a slaninou. Esmé právě stála u plotny a míchala vajíčka.

 „Dobré ráno, děti. Běžte si už sednout ke stolu. Snídaně bude za chvilku,“ přivítala nás Esmé a obdarovala nás svým láskyplným úsměvem. Poslušně jsme si sedli.

 „Proč jsi ráno křičela?“ zeptal se mě z ničeho nic Edward a mně v tu chvíli dvakrát vynechalo srdce.

 „Já... Jsem křičela?“ zkusila jsem hrát blbou.

 „Co se stalo, Bello? Emmett tě vylekal, nebo co? Slyšel jsem totiž i Emmetta,“ nenechal se odbýt Edward. A přitom mi dobře nahrál, ano, Emm mě vylekal, když se z čista jasna objevil v mém pokoji. No a že jsem byla nahá, to zmiňovat nemusím.

 „Jo,vylekal mě. Normálně si chodí do mého pokoje a ani nezaklepe, jestli může,“ řekla jsem částečnou pravdu.

 „Hmm... Budu ho muset naučit dobrému chování,“ odpověděl mi a usmál se.

 „Tady máte, zlatíčka, a nechte si chutnat,“ objevila se Esmé s dvěma talíři.

 Snídani jsem snědla do posledního drobečku a ještě jsem dojedla od Edwarda, který nemá moc v lásce živočišné produkty.

 „Kdy bude to překvapení?“ zeptala jsem se hned, co odešla Esmé s nádobím.

 „Hned, jdi se převléct... Do plavek,“ odpověděl a šibalsky mrknul.

 „Takže se budeme koupat v moři?“ zeptala jsem se pro jistotu.

 „Jo.“

 Takže koupání v moři? Jo, je to vzrůšo hlavně, když budu v moři s Edwardem, ale že by to bylo nějaké překvapení? No... Ale znám Edwarda - nesmím ho podceňovat. Určitě má nějaký nápad, jinak by to nebyl Edward.

∞∞∞

 „Edwarde, kam plaveme?“ zeptala jsem se Edwarda po několika metrech, co jsme plavali. Pomaličku jsem už nemohla. Přemýšlela jsem, jestli by mě uvezl, kdybych si lehla na jeho záda... Je přece poloupír, tak utopit se nemůže, ne? A má o něco větší sílu než normální chlap, takže by mě mohl unést, ne?

 Nepočkala jsem na odpověď a skočila Edwardovi na záda, už jsem vážně nemohla.

 „Ty klíště jedno prťavé,“ zlobil se na oko Edward, ale smál se.

 „Promiň, ale už vážně nemůžu. A kam teda plujeme?“

 „To je překvapení, ale za chvilku tam budem.“

 „Překvapení - to nemám moc v lásce.“

 „Hele, vidíš ten malý ostrůvek?“ zeptal se po chvilce Edward a před očima se mi z čista jasna objevil malý ostrůvek.

 „Jo... To je to překvapení?“

 „Jo, jak dlouhou umíš udržet dech?“

 „Pět sekund?“ zeptala jsem se sama sebe.

 „Hele, když ti řeknu teď, tak si chytneš nos a budeš držet dech co nejdéle, jo? Já tě budu držet za ruku a poloupíří rychlostí se někam dostaneme, jo?“

 „Tak dobře, ale nebude to na dlouho, že ne?“ zeptala jsem se s panikou v hlase.

 „Neboj. Připrav se. Tři – dva - jedna – teď,“ řekl a ponořil se společně se mnou pod hladinu. Se zavřenýma očima a se zadrženým dechem jsem plula do neznáma. Nezbylo mi nic jiného než mu důvěřovat.

Stiskla jsem Edwardovi ruku, měla jsem pocit, že to už nevydržím, potřebovala jsem se nadechnout, a to okamžitě. Edward mi stisk oplatil a za chvilku jsme se vynořili. Se stále zavřenýma očima jsem se snažila vzít všechen vzduch, který jsem mohla. Když už jsem byla přesvědčená, že mé plíce mají dostatek vzduchu, otevřela jsem oči. A opět zalapala po vzduchu, byli jsme v jeskyni. Nádherné jeskyni, s jezírkem, ve kterém jsem společně s Edwardem tvořila střed.

Nikdy jsem nic hezčího neviděla.

 „To je nádhera,“ odpověděla jsem. Na víc jsem se nezmohla.

 „Takže se ti to líbí?“ zeptal se Edward. A koukal se na mě s těmi svými karamelkami.

 „Ano!“ křikla jsem a jeskyně mi poslala ozvěnu. Ano... Ano... Ano...

 Bylo to to nejkrásnější překvapení, které jsem kdy dostala.

„Tak to jsem rád,“ usmál se Edward a přitáhnul si mě blíž k sobě, aby mi dal pusu na nos.

Tak jste se konečně dočkali... Hrozně moooc se omlouvám, ale měla jsem problém s korektorkami... Tak, doufám že jste na mě nazapomněli a moji povídku si přečtete a zanecháte komentář. :)

Autor: Nikii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dětství s Edwardem - 8. kapitola: