Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Devil or angel - 14. kapitola

24.10.2009 (16:45) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4600×

14. kapitola

Řím, pohled Alice

Na letišti jsem se rychle převlékla do oblečení, které bezpečně zakrývalo moji pokožku, protože bohužel tu svítilo sluníčko.

Rychle jsem zamířila na parkoviště, které patřilo letišti a začala hledat vhodné auto. Potřebovala jsem nějaké rychlé…

A pak mi do oka padla ta nádhera.

Neváhala jsem ani minutku a zamířila ke žluté nádheře. Porsche. Nádherné, žluté, luxusní. Nebyla to moje první krádež auta a tak jsem věděla jak na to. No co, nejsem svatá.

Za malou chvíli jsem vyjížděla z letiště a mířila k malému městu Volterra. V tu chvíli jsem si neuvědomovala, co je to maximální rychlost a dopravní přestupky.

Musela jsem se co nejrychleji dostat do Volterry, jinak přijdu o svého milovaného bratra. Ještě víc jsem dupla na plyn a za pár minut jsem konečně byla z Říma venku.

Za městem nebyl takový provoz a já byla ráda. Aspoň tam budu co nejdříve…

...

Sem tam jsem se koukla do budoucnosti. Konečně jsem věděla, kde bude, konečně se rozhodl, kde se ukáže. Pod hodinami na náměstí. Musela jsem uznat, že si vybral dobře. Slavnosti se konají hlavně na náměstí, všichni ho uvidí.

Zařadila jsem a tak se moje rychlost ještě zvýšila. Zahnula jsem doleva. Odtud už to bude jen kousek. Podívala jsem se na palubní desku, kde byly samozřejmě digitální hodiny.

Jestli je má majitel dobře naladěné, zbývá mi jen deset minut.

Pedál jsem sešlápla až k podlaze.

Auto bylo dělané na rychlou jízdu, takže mu to nevadilo, právě naopak.

Kvůli slavnostem jsem kousek před městem narazila na zácpu.

Proč sem vede jen jedna cesta… Každých pár vteřin jsem se dívala na hodinky. Musím to stihnout, prostě musím…

Zatroubila jsem, ale bylo mi to prd platné.

Proto jsem se rozhodla k trochu razantnímu kroku. Vyjela jsem do druhého pruhu a sešlápla plyn. Věděla jsem, že protějším pruhem nikdo nepojede.

Pár nesouhlasných řidičů na mě zatroubilo, ale já to ignorovala. Koukla jsem se na hodinky. Už jen pět minut, pět zatracených minut.

Trhla jsem volantem a tak jsem se dostala do správného pruhu, kam mě řidiči museli pustit. Zdejší město jsem neznala moc dobře, ale i tak jsem se tu vyznala a proto jsem hledala nejkratší cestu na náměstí.

Věděla jsem, že dál se nedostanu a stejně… Můj běh bude teď zřejmě rychlejší, než doprava. Nechala jsem auto autem a vystoupila z auta. Ještě před tím jsem se koukla na hodinky.

Dvě minuty…

Rozeběhla jsem se.

Zrovna se zatáhlo, sluníčko se schovalo za jeden velký bílý mrak, ale věděla jsem, že mu tohle vadit nebude…

Přes houf lidí jsem ho stále neviděla.

„Edwarde!“ zakřičela jsem. Upíří sluch je dokonalý. Doufala jsem, že mě uslyší. Zatočila jsem doprava, kde se nacházela fontána.

A naproti ní věž s hodinami. Koukla jsem se na hodiny.

Za minutu… „Edwarde!“

Dveře se otevřely a já spatřila Edwarda. Stále se schovával ve stínu, ale to neměl v plánu na moc dlouho.

Prsty si rozepínal knoflíčky na roztrhané košili.

„Edwarde ne!“ zakřičela jsem.

Vykašlala jsem se na to. Neuvědomovala jsem si to, že budu mít mokré boty a běžela přes fontánu.

„Ne! Edwarde ne!“

Kdybych byla člověk, dech bych nemohla popadnout.

Pomalým pohybem si sundal košili.

Neslyšel mě. Nebo nechtěl.

Zhluboka se nadechl… I když to nepotřeboval.

Zavřel oči.

„Edwarde! Nedělej to!“

Levou nohu zvedl.

Já ještě zrychlila.

Hodiny odbyly celou hodinu…

A já do něj narazila.

Nic příjemného, ale mě to nic neudělá a jemu taky ne.

„Edwarde!“

Otevřel oči a zamrkal.

„Alice?“ zeptal se nevěřícně, jakoby mě neviděl celou věčnost.

„Ty blázne!“ řekla jsem a snažila se ho zatlačit zpátky do sálu. Pochopil a sám šel.

„Co tu děláš?“ zavrčel na mě.

„Já? To ty, ne?“ řekla jsem a pokračovala: „Neblbni, Edwarde… Tohle by Bella nechtěla.“

„Já už to nevydržím Alice… Chci ji zase vidět… a slyšet,“ zašeptal a hlas se mu chvěl.

„Jak romantické to jest být,“ uslyšeli jsme za námi a my se otočili.

Stál tam ten kluk z vizí. Potěšeně se usmíval a potichu za sebou zavřel dveře.

„Mohlo by mě napadnout, že tu budeš i ty,“ naklonil hlavu a kývnul směrem ke mně. „Měl jsem si rovnou vzít i tu tvoji… Bylo by to ještě sladčí,“ zašeptal tajemně a ušklíbl se na nás.

Byl sám, mohli jsme mu klidně něco udělat, ale něco nás zastavovalo. Bránilo. Měla jsem pocit, že on ví, co se tu děje a co se mělo stát.

Ještě víc se usmál.

Volterra, pohled Edwarda

Prve Alice a teď tenhle mladík. Myšlenky si hlídal a myslel jen na tři slova – Pomsta je sladká.

Alice v něm poznala kluka z jejich vizí, ale nevěděla co chce.

„Tohle zlomí její už tak dost zničené mrtvé srdce,“ pokračoval a úsměv mu ze rtů nezmizel.

„Co tu chceš?“ zeptal jsem se ho slušným tónem.

Krátce a nefalšovaně se zasmál. „Pomstu, na kterou jsem čekal hodně dlouho… A ty, Edwarde, jsi mi ji umožnil uskutečnit… Ach ano… Bude trpět ještě víc, než teď,“ odpověděl mi, poslední věty zřejmě však nepatřily mě.

Nechápal jsem, kdo bude trpět a komu se zlomí srdce. A komu se chce pomstít, že tím chce využít mě.

„Všichni budou litovat… Ty, že jsi sem šel… a ona… Ona, že ji povýšili,“ jeden koutek rtů vyzvedl ještě víc, než ten druhý a jemně se zamračil.

Z černého saka vytáhl jakousi žlutou kartu. Byla formátu A4.

„Víte vlastně, co tohle je?“ zeptal se, když si všiml našich pohledů.

Jak Alice, tak já, jsme zavrtěli hlavy.

„Znamená to více, než si myslíte.“ Z kapsy vytáhl zapalovač. „Přemýšlel jste někdy o smrti?“ zeptal se mě a začal si ze zapalovačem házet.

„Jsem mrtvý, tak proč o ni přemýšlet.“

„Tak proč jste teď chtěl zemřít, když už jste mrtvý?“ nazvedl jedno obočí.

Na tohle jsem neměl co odpovědět.

„Víte… V něčem jsme si stejní… Naše srdce nebije… Všimli jste si toho? Zřejmě ne, protože jsme tak chráněni před takovými, jako jste vy… Myslíte si, že nám srdce bije, ale opak je pravdou… Prý to poznáte až za pár hodin… Na to však teď nemáme čas,“ vysvětlil.

Měl pravdu. Jeho srdce jsem slyšel, bilo však podivně.

„Mě smrt nebolela, ale tebe bude,“ pokračoval.

Jako by jsi nás nevšímal, ale věděl, že tu jsme. On je mrtvý? A co chtěl říct tím, že mě smrt bude bolet?

„Prosím?“ zeptal jsem se.

Mladík se znovu zasmál. „Hluchého upíra jsem ještě nepotkal,“ řekl a znovu se zasmál.

Ví, co jsme… Jak jen to mohl zjistit? Upír není. A člověk tedy taky ne.

„Je víc než jeden způsob, jak zabít upíra… nebo spíše zničit… Celkem jsou vlastně tři… Ale jen pár ví sotva o té jedné,“ vysvětlil a já se zamračil.

Alice žasla, stejně jako já. Mladík si Alice moc nevšímal, já jsem byl tady ten hlavní.

„Ale jaká škoda, že tu nemám kartu i tady Alice… Nejlepší kamarádka a kluk… Jak bolestné to pro ni bude,“ uchechtl se a pomalu otevřel dveře.

S Alicí jsme automaticky udělali dva kroky dozadu. Znovu se rozesmál.

„Jste blázni! Jediný, kdo si tu bohužel zachrání krk je Alice, Edwarde! Ty stejně prahneš v popel,“ zasmál se.

Vypadalo to, jako by se dobře bavil. Trochu slunce vysvitlo sem do sálu. K nám díkybohu nedošlo, ale mladíky osvítilo. Jeho vlasy se leskly na sluníčku černým odstínem.

Cvakl zapalovačem.

„Nechcete si vy dva ještě něco říct, než tohle ukončíme?“ otočil se na nás. Koukl jsem se na Alici.

Co chce dělat, Edwarde? Zeptala se mě Alice, ale já nenápadně zavrtěl hlavou. Netušil jsem ani za mák, co právě chce udělat.

„Dobře, tak nic,“ pokrčil rameny, pozvedl kartu a zapalovač, který přiblížil ke kartě.

Ucítil jsem podivné mravenčení v nohách. Podíval jsem se na své nohy a pak na něj.

Potěšeně se usmíval.

„Trochu nepříjemné, že? A to si počkej, až ta karta bude na sluníčku,“ zašeptal a přiblížil kartu k zapalovači.

To, co se stalo v dalších pár okamžicích, se stalo velmi rychle.

Dveře se ještě víc otevřely a objevily se dvě osoby.

Muž a dívka.

Muž…

A Bella…

Moje Bella…

„Díkybohu,“ ulevil si muž a Bella spojila její pohled s tím mým.

Byla to ona… Odtrhla pohled od mých očí a rychle zavřela dveře.

„Radši je zamkni,“ zašeptal mladík, který přišel z Bellou a ta přikývla. Dvakrát za sebou luskla.

Byla to ona, ale změnila se…

Nezměnila, ona je mrtvá…

Není tu, tohle se mi musí zdát…

Já už jsem mrtvý…

A Bella je tu…

Je tu… se mnou…