Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Devil or angel - 15. kapitola

25.10.2009 (15:45) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4812×

15. kapitola

Volterra, pohled Belly

Sotva po vteřině jsem pod nohama ucítila zem. Otevřela jsem oči.

Byli jsme v nějaké malé uličce. Zamrkala jsem a koukla se na Dana.

„Tohle je špatné,“ mumlal si pro sebe a z batohu vytáhl sluchátko.

„Co to je?“ zeptala jsem se, když si je dával do ucha.

„Díky tomu nás Dana nasměruje tam, kde je David, pojď,“ chytl mě za ruku a táhl mě uličkou. „Dano? Slyšíš mě?“

Chvíli bylo ticho, jak poslouchal její odpověď.

„Tudy,“ zatočil náhle doleva a my se objevili na větší ulici.

„Ale jak ví, kde jsme a kde je David?“ Tohle jsem moc nechápala.

„To díky těm odznakům… S přesností a jistotou ti řeknou, kde kdo je… David má taky něco podobného, ale on to zřejmě neví,“ vysvětlil mi a pak zahnul doprava.

Zadívala jsem se na hodinky.

Za dvě minuty celá.

„Musíme si pohnout… Edward plánuje vyjít v celou na slunko… Kudy teď?“

První věta byla mě, druhá Daně.

V celou?

To máme jen dvě minuty na najití?

„Proč se nepřemístíme?“

„Na tohle musíš jít šikovně… A taky čím méně se budeme přemisťovat, tím teď momentálně lépe,“ vysvětlil, když vyslechl Danu a zahnuli jsme doleva.

Tak jsme se objevili na jedné z větších ulic. Na silnicích byly zácpy.

„Co se tu děje?“ zeptala jsem se.

„Mají prý nějaké slavnosti… Vybral si velmi dobrý čas,“ konstatoval Dan.

Přikývla jsem.

„Doprava,“ zamumlal Dan.

Koukla jsem se na hodinky.

A v tu chvíli odbila celá.

Zavřela jsem oči a myslela si, že omdlím. Ztuhla jsem na místě.

„Pojď Bello… Máme opravdu málo času,“ chytil mě za ruku Dan a já se tak dala do rychlé chůze. „Je prý na náměstí, věž s hodinami… Musíme rovně, na konec ulice, pak zatočit doprava, kde by mělo být konečně to pitomý náměstí,“ zašeptal Dan.

Nevím přesně, jestli to říkal i mě, nebo jen sobě.

Hodiny přestaly odbíjet. Kvůli lidem okolo, kteří přišli na slanost, jsme nemohli běžet, protože jak chodníky, tak silnice byly zacpány.

Drali jsme se, párkrát jsem do někoho omylem hodně drkla, ale to mě teď nezajímalo. Koukla jsem se na hodinky.

Dvě minuty po celé.

Párkrát jsme se museli s Danem rozpojit, protože houf nám nedovolil jít vedle sebe. Konečně jsme byli na konci ulice.

Opět jsem se koukla na hodinky.

Pět minut po celé.

Byla jsem z New Yorku zvyklá na ledacos, co se týkalo mnoho lidí na ulici, ale tohle teda ne. Konečně jsme se objevili na náměstí.

Věž s hodinami nešla přehlédnout. Byla uprostřed jedné řady starodávných budov. Naproti ní byla krásná fontána.

„Poběž,“ pobídl mě Dan a my se rozeběhli. Lidí na náměstí bylo snad ještě víc a tak bylo těžké běžet v tak velkém houfu.

V běhu jsem se opět koukla na hodinky.

Sedm minut…

Kašlala jsem na to, že budu mít mokré nohy a mokro v botách…

Běžela jsem přes fontánu… Voda mi zchladily mé nohy…

Jenže…

Zakopla jsem…

I když se mi nic nemůže stát, bolelo to…

A já ucítila podivné mravenčení v nohou.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě Dan, když mi pomáhal na nohy, které mě momentálně vůbec neposlouchali.

Mravenčení odešlo stejně rychle, jak přišlo. Koukla jsem se ke dveřím, které se nacházely pod hodinami.

Byly mírně pootevřené. Jak Dan, tak i já, jsme se dívali na dveře. Téměř ve stejnou vteřinu jsme se rozběhli ke dveřím…

Už jen pár metrů…

Metr…

Pár kroků…

Dan dveře ještě víc otevřel…

A já spatřila Edwarda. A Alici….

A Davida.

„Díkybohu,“ ulevil si Dan a já spojila svůj pohled s Edwardovým.

Je tu… A živý…

Rychle jsem se odtrhla od jeho černých očí a zavřela dveře.

„Radši je zamkni,“ poradil mi Dan a já dvakrát luskla prsty. Pak jsem se otočila na Davida. Chtěla jsem k němu zamířit, ale nevšimla jsem si jednoho schodku, který tu byl a já se opět rozplácla na zemi.

Slyšela jsem, jak si Dan povzdechl a David uchechtl. To mě hodně, ale opravdu hodně naštvalo.

Než se mohl nadát, stála jsem naproti němu.

„Ty hajzle!“ Chytla jsem ho pod krkem a přitiskla ke zdi. Netušila jsem, že mám takovou sílu…

„Tohle radši nech mě, ok? Vezmi tu kartu,“ zašeptal Dan a já se zamračila na Davida. Ale pustila jsem ho.

Z ruky jsem mu vytrhla kartu a schovala ji do batohu. Z toho jsem vytáhla i košili pro Edwarda, kterou mi dal Dan, ať ji radši přibalím.

Otočila jsem se na něj a opět se koukla do jeho očí. Už dlouho nemohl být na lovu. Oči měl tak černé, jak jsem nikdy neviděla. Tiše jsem mu podala košili.

„Teď, už bude vše v pořádku… Snad,“ zašeptala jsem. Pak jsem se otočila na Davida.

„Co jsi udělal s tím dopisem?“ zeptala jsem se ho.

„Nemám ho,“ zaskučel těžce, protože Dan ho stále držel pod krkem.

„Nelži, jo? Tak kde je,“ pobídl ho Dan a ještě víc ho přitlačil ke zdi.

„V kapse saka,“ dostal ze sebe po chvíli. Začala jsem prohledávat jeho sako. Až jsem konečně narazila na vnitřní kapsu. Dopis z ní trčel, nevešel se tam celý.

Rychle jsem ho vyndala a přečetla.

„No jistě… Tvůj plán ti nějak nevyšel, nemyslíš?“ uchechtla jsem se, i když mi tu nic nepřipadalo vtipného.

„Jak ses dozvěděl o třetím způsobu zničení upíra?“ zeptal se ho Dan.

„Třetí?“ zopakovala jsem.

„Ještě toho hodně nevíš Bello,“ otočil se na mě Dan a chtěl pokračovat, ale vyrušil ho podivný zvuk.

Jakési šustění.

Porozhlédnu se kolem sebe, až nakonec spatřím na konci sálu podivnou věc ve vzduchu…

Až to přiletí blíž, zjistím, že je to papírová vlaštovka.

I přes situaci, ve které jsme, se musím zasmát.

„Oni opravdu ví všechno,“ zamumlala jsem a popadla dopis. Rychle jsem ho rozložila a začal číst:

Prosíme, aby se slečna Swanová, Cullenová, pan Ward, Cullen a Revenge dostavili do pobočky pekla Město dvou služebníků. Co nejrychleji, prosím! Čekejte v hale, kde si Vás vyzvedne pracovník Města dvou služebníků a odvede si pana Revengea.

Důvod: porušení zákonů a pravidel, jak u pana Revengea, tak u slečny Swanové a pana Warda. Pravděpodobně Vás čeká Pekelný soud.

S pozdravem

Město dvou služebníků a Pekelné údolí

A sakra. Dopis jsem si přečetla ještě jednou.

Pravděpodobně Vás čeká Pekelný soud.

Tahle věta je hodně špatná, moc špatná.

„Kde je zdejší pobočka?“ zvedla jsem hlavu od dopisu a koukla se na Dana.

Pochopil mě.

„Hni sebou,“ drkl do Davida a já se otočila na Alici a Edwarda. Ten si oblékl košili a oba tiše pozorovali nás rozhovor.

„Věřte… teď není ten nejlepší čas vysvětlovat… Chceme po vás jen jednu věc… Aby jste šli s námi… Pak můžete jít, kam chcete… Teda snad,“ pousmála jsem se.

Oba jen nepatrně přikývli a my se vydali hledat vchod, který vede do zdejšího pekla…