Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Devil or angel - 17. kapitola

30.10.2009 (09:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5801×

17. kapitola

Město dvou služebníků – soudní síň, pohled Edwarda

Zastavili jsme se po pár krocích. Za velkým vysokým stolem seděli dva muži. Jeden byl černě oblečen s černými vlasy, druhý byl pravý opak. Vlasy blonďaté a oblečení bílé. Kousek od nich byla žena, za malým stolkem plných všelijakých papírů. Blonďák sem vůbec nezapadal.

„Předstupte,“ ozvala se žena a Bella udělala jeden krok dopředu.

„Isabella Marie Swanová. Narozena 13. 9. 1987 ve Forks. Místo úmrtí v malém městě La Push, příčina utopení. Služebník pekla,“ představila se Bella krátce a já ztuhl překvapením.

Úmrtí? Ale vždyť je tu!

„Dobře a dál,“ přikývla žena.

Bella se nadechla a pokračovala: „ Daniel Marty Ward. Narozen 5. 5. 1985 v San Franciscu, kde i zemřel. Příčina smrti autonehoda. Služebník pekla,“ představila v rychlosti Dana a pak zase pokračovala:

„Edward Anthony Masen Cullen. Narozen v Chicagu roku 1911. Příčina smrti španělská chřipka. Datum přeměny rok 1918. Stav upír… Je přítomen se svou rodinou. Mám představit i tu?“

V té chvíli jsem žasl.

„V pořádku,“ přikývla žena a Bella udělala krok zpět.

„Čím zhřešil mladý Edward?“ zeptal se muž v černém a pokynul směrem k Belle.

„Jen obyčejnou lidskou hloupostí, pane… Chyboval a já pevně věřím, že to už nikdy neudělá,“ odpověděla Bella s klidem.

Koukl jsem se na rodinu, která měla pomatené myšlenky. Vypadali překvapeně, ale nic neřekli.

„Děkuji, má drahá,“ usmál se muž a já se na něj kouknul.

Má drahá? Co to má znamenat?

„Tak vy věříte? Co když udělá chybu znovu, no?“ ozval se muž v bílém.

„Ač ten důvod byl jakýkoliv, věřím, že se znovu neobjeví a že si Edward tuto… věc příště velmi dobře rozmyslí,“ bránila mě Bella a dívala se blonďákovi do bílých očí. „A taky bych mu nedávala celou vinu… Pravidla hlavně porušil David, který dělal to, co v jeho popisu práce nebylo,“ pokračovala.

„S Davidem si to vyřídím v Pekelném údolí… Teď k našim hostům až z Ameriky,“ mávnul černovlasý muž rukou a koukl se na blonďáka. „Tak co budeme dělat? Podle Belly jen chyboval.“

„Opakuji – co když bude chybovat znovu,“ rozčílil se blonďák.

„Chybovat je lidské… odpouštět božské… nebo snad ne? A nejste vy pravou rukou nebes?“ vložila se do toho Bella, která začínala být rozčilená.

Počkat…

Chápu to teď dobře?

Blonďák se nadechnul, ale odpověď z něj nevylezla.

„A nejen lidé a upíři a… vlkodlaci, ale i ďáblové a andělé chybují… Hlavně andělé,“ pokračovala Bella.

Ďáblové? Andělé? Je toho na mě moc. Muž v černém se potěšeně usmíval.

„Myslím, že bude vhodné, že až do rozhodnutí opustíte soudní síň,“ pronesl a Bella přikývla.

„Pojďte,“ zašeptala směrem k nám a vyšla otevřenými dveřmi ven.

„Skvělá práce Bello! Uhodila si na jejich slabé a citlivé místo,“ pochválil ji Dan. Bella se pousmála a povolila si kravatu u krku a rozepnula pár knoflíků.

„Smím se na něco zeptat?“

„Jistě Carlislei, jen se ptej,“ přikývla Bella.

„Pochopil jsem dobře, že ten muž v bílém byl anděl,“ zeptal se.

„Jo, pochopil… Je to Anděl strážný,“ přikývl Dan a my jsme zůstali překvapeně stát.

„Pěknej hajzlík,“ zamumlala Bella a Dan se rozesmál.

„Bella si s ním nepadla do oka,“ vysvětlil a Bella otráveně protočila oči.

„V rychlosti vám vysvětlím, kde se právě nacházíte… Až poletíme do Ameriky, vše vám vysvětlím podrobněji,“ Bella změnila tvář a otočila se na nás. „Nacházíte se v pobočce pekla, ok?“

Byla chvíli ticha.

„My jsme v pekle?“ zeptal se Emmett a Bella přikývla.

„Jo, už to tak bude… Město dvou služebníků je druhé největší pekelné město… Je to díky těm italským upírům… Ale k věci… Ten druhý muž u soudy byl Pekelník, zástupce Vládce pekel… My… docela dobře se s ním známe,“ pokračovala, ale přerušili ji kovové dveře, které se sami otevřeli.

„A je to tady,“ vydechla Bella a vyšla.

My hned za ní.

Město dvou služebníků, pohled Belly

Vyšla jsem dovnitř a koukla jsem se na Pekelníka. Měl neutrální tvář.

„Edwarde Cullene, předstupte,“ ozvala se žena u malého stolku.

Koukla jsem se na Edwarda a pokynula mu. Vypadal trochu nesvůj, ale to já bych byla taky. Edward udělal dva kroky dopředu.

„Edwarde… i přes váš hřích, který jste udělal a neudělal… jste zproštěn viny v plném rozsahu,“ promluvil Pekelník a mě padl kámen z mého mrtvého srdce. „A tak i vaše rodina. Byli bychom rádi, kdyby jste se tu už moc neobjevovali a ještě dnes se vrátili do Ameriky,“ dopověděl a já tušila, co následuje teď.

„Předstoupí Isabella Swanová a Daniel Ward,“ ozvala se žena a Edward se vrátil za svou rodinou. Koukla jsem se na Dana a pak na sucho polkla.

Tak jako Edward jsem udělala dva kroky.

„Společně s Danem jste porušili zákon… Zákon, který zakazuje se přemisťovat z kontinentu na jiný… Ale protože šlo o velmi důležitou věc, pochopili jsme vás a i vy jste zproštěna viny v plném rozsahu… I Dan,“ promluvil Pekelník a já se usmála.

„Děkuji“ vykřikla jsem a objala jsem Dana.

„Není zač… Byl bych rád, kdyby jste rodinu Cullenových doprovázeli až do města, kde momentálně bydlí… Pak se vraťte domů, kde vás bude očekávat další práce,“ poprosil Pekelník a my jsme přikývli.

...

„Dokázali jsme to!“ vykřikla jsem, když jsme se objevili na čerstvém vzduchu. „Chápeš to! Jsme volní a jsme tu! A navždy budeme!“ křičela jsem dál.

„Bello klid!“ mírnil mě Dan, ale nedařilo se mu to. „Omluvte ji,“ slyšela jsem Dana, ale bylo mi to jedno.

„Jak se vlastně dostaneme na letiště?“ otočila jsem se na svého bratra.

„Přemístíme  se?“

„Je jich až moc,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Nezbývá nám nic jiného, než využít aut, které nám peklo propůjčilo,“ pokrčil Dan rameny a vytáhl velkou žlutou obálku.

„Asi tě přerazím,“ protočila jsem oči.

„Ty víš, že jen tak to nepůjde,“ usmál se a jedním tahem otevřel obálku.

„Dali nám však jen dvě auta… Bello, ty vezmeš Alici, Jaspera a Edwarda… Já ten zbytek,“ hodil mi klíčky. „Souhlasíte?“ otočil se ještě na Cullenovi.

„Klidně…,“ přikývl Carlisle.

„Tak pojďte,“ kývla jsem a vyšla uličkou k hlavní ulici.

„Ale co slunce?“ zeptala se Alice.

„Postarali se o to, aby bylo na pár hodin zamračeno… Dokud nebudeme sedět v letadle,“ odpověděl Dan. Vyšli jsme z uličky a objevili jsme se na jedné velké ulici, která patřila k hlavním ulicím.

„Teď máme jít doleva,“ mumlal Dan a tak jsem zamířila za ním. Měl pravdu. Na dvou parkovacích místech stála úplně nová auta. Černá, luxusní a samozřejmě rychlá.

„Uvidíme se na letišti,“ rozloučil se Dan a společně s Esme, Carlislem, Emmettem a Rose zamířili k prvnímu autu.

„Budu tam dřív.“

„Chceš se zase vsadit?“

„Jo,“ přikývla jsem sebejistě.

„Jestli vyhraji já… budeš celý týden bez večeře,“ usmál se Dan.

„Tím mě teda potrestáš,“ protočila jsem oči. Oba jsme věděli, že můžu být bez večeře celý měsíc.

„A ty… ty nebudeš celý týden ani na jedno rande,“ usmála jsem se na Dana, který se trochu zamračil.

„Ok… Tak hodně štěstí, ségra,“ usmál se a nasedl do auta. Pousmála jsem se a otočila se na Edwarda, Alici a Jaspera.

„Máte nějaké věci?“

„Jen batohy,“ odpověděla Alice.

„Sem s nimi,“ řekla jsem a otevřela jsem kufr. Hodila jsem tam ten svůj a zamířila na místo řidiče. Na místo vedle mě si sedl Edward, dozadu Alice s Jasperem.

„Bello jsi si jistá, že tohle dokážeš řídit?“ zeptala se nevěřícně Alice.

„Samozřejmě,“ přikývla jsem jistě, z kapsy jsem vytáhla mobil, který jsem zapojila do handsfree a MP3, kterou jsem zapojila do USB, který touto auto mělo. Zapnula jsem ji a pak nastartovala auto.

„Připoutejte se… Tohle bude pekelná jízda,“ usmála jsem se a koukla jsem se na své spolujezdce. Dívali se na mě nevěřícně a nejistě. Protočila jsem oči a zavolala Danovi.

„Můžeme?“ ozvalo se, když hovor přijal.

„Já jo,“ přikývla jsem.

„Ok… tři…dva…jedna……teď!“ odstartoval Dan a já jsem rychle zařadila zpátečku. Rychle jsem se vymotala, ale i tak se Dan dostal na první pozici.

Ve městě jsem neměla moc šanci předjíždět, ale hned, jak jsme vyjeli z města, jsem na to šlápla.

„Bello?“

„Jo?“ zeptala jsem se a otočila se na Alici.

„Dívej se dopředu,“ poprosila mě a já se zasmála. „Kde ses takhle naučila řídit?“

„Kousek za New Yorkem… Ono když nemusíte spát, tak co chcete dělat,“ odpověděla jsem, zařadila a v zatáčce jsem šikovně Dana předjela.

„Ty v noci nespíš?“

„Nemusím… Jen když chci… Jak Dan říká, hodí se to na vymetání různých večírků,“ pokrčím rameny. „Hele všechno vám vysvětlíme v letadle, ok?“

„Jo,“ přikývli sborově.

„I když mi tady taky někdo dluží vysvětlení,“ otočila jsem se na Edwarda.

Dlouho jsem se do jeho očí nedívala. Opět jsem se koukla na cestu, zařadila a sešlápla plyn.

Život je fajn… Moc fajn…

I když někdy bolí, ale i to se dá vydržet…