Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Devil or angel - 18. kapitola

06.11.2009 (09:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5292×

18. kapitola

Řím – letiště, pohled Belly

Dupla jsem na brzdu, auto se nepovel zastavilo, až jsem se posunula kousek dopředu.

„Jsem tu první!“ zaradovala jsem se, vypnula motor a posbírala své věci. „Vystupovat, jsme na místě,“ otočila jsem se na své spolujezdce. Stále vypadali překvapeně z mé rychlé ďábelské jízdy.

Usmála jsem se, vystoupila z auta a otevřela kufr. Když jsem podávala batoh Alici, černé auto zaparkovalo vedle nás.

„Jsi týden bez randění,“ usmála jsem se na Dana a on se ušklebil.

„Nebude divné, že s sebou nic nemáme?“ zeptal se Carlisle.

„O všechno je postaráno,“ ujistil je Dan a my vyšli k letištní hale. Nešli jsme si však pro letenky, ale Dan zahnul k uličce, kde se nacházely toalety, které byly mimo provoz. Jak Dan, tak i já, jsme ignorovali tu cedulku a vešli jsme dovnitř.

„Víte… Peklo se umí postarat o všechno,“ usmál se Dan a z jedné kabinky vytáhl kufry pro Rose, Esme a Alici. Z další pro Jaspera, Emmetta a Carlislea a z poslední pro mě, sebe a Edwarda. „Teď už můžeme vyrazit,“ řekl, když jsem si přehodila tašku přes rameno.

Podal mi obálku, kam jsme dali klíčky od aut. Porozhlédla jsem se po místnosti a pak jsem spatřila stříbrný odpadkový koš.

„To jo on?“

„Jo,“ přikývl Dan.

Otevřela jsem odpaďák a obálku do ní hodila.

„Hej! Co to děláš?“ vykřikl Emmett a já se na něj otočila.

„Co by, nic,“ pokrčila jsem rameny. Zamířila jsem ven z místnosti. „Emmette, v tom koši už nic nenajdeš,“ upozornila jsem ho.

„Jak to?“

„Ten koš je něco jako schránka… Poslala jsem to do pekla,“ vysvětlila jsem a všichni se na mě překvapeně podívali. „Hodně toho nevíte…,“ zamumlala jsem si pro sebe a společně s Danem vyšla ze záchodků.

Vyzvedli jsme letenky a pak čekali na náš let.

„Kde že to teď bydlíte?“ zeptal se Dan, když jsme seděli na židlích v letištní hale.

„Na Aljašce,“ odpověděla Alice.

„Vadilo by vám hodně, kdyby jste na pár sní zůstali s námi v New Yorku?“

„Proč?“

„Odhaduji, že budete muset na ještě jeden soud… Hlavně Edward s Alicí, ti dva to zažili celé,“ vysvětlil Dan. „Byt máme veliký…“

„To je v pořádku, my jsi najdeme nějaký hotel,“ skočila mu do řeči Esme.

„Jak chcete,“ pokrčil rameny Dan. Já jsem celou dobu sledovala černou velkou tabuli na stěně.

Konečně tam naskočil náš let do New Yorku.

„Tak jdeme,“ řekla jsem, stoupla si, popadla všechny svoje kufry a vydala se k terminálu E.

„Nejdeme špatně?“

„Proč?“ otočila jsem se na Carlislea.

„Tenhle terminál často slouží osobním letadlům, nebo jen těm nejluxusnějším,“ odpověděl.

„Ale to já vím… A jdeme správně,“ ujistila jsem ho s úsměvem. Letušce jsem podala naše letenky. Dívala se na mě podezíravě a tak jsem se na ni usmála. Ještě víc se zamračila.

Málem jsem šla do kolen, když jsem spatřila letadlo uvnitř. Naprostý luxus. Několik stolků a kolem toho poskládané židle, normální sedačky, televize s DVD přehrávačem, pak i na hraní nějakých her, opravdu luxus. Nebyli jsme tu sami, což to trochu komplikovalo, ale nevypadali na to, že by se o nás zajímali.

Hned, jak jsme byli ve vzduchu, jsme si sesedli k jednomu stolu.

„Slíbili jsem vám, že vám všechno vysvětlíme…,“ začal Dan, který seděl vedle mě z pravé strany.

„Jo, to teda jo… Cítím se jako v blázinci…,“ přikývl Emmett a já se krátce zasmála.

„A my v tom blázinci, Emmette, žijeme,“ řekla jsem.

„Ty žiješ v pekle?“ udivil se a já se opět krátce zasmála.

„Ne, to ne… Ale měla jsem tu možnost,“ zavrtěla jsem hlavou a Emmettovi padla brada úžasem.

„Vy upíři tvrdíte, že jste nejnebezpečnější tvorové na téhle planetě… Nebudeme vám to brát, ale ona to vlastně ani není pravda,“ pokračoval Dan.

„To je absurdní,“ zavrtěl hlavou Edward.

„Je to tak… My… někteří, kteří jsou jako my dva, mají povolenu zničit druh, jako jste vy… Vás jde… zabít, ale nás ne… Dokážeme jednou větou zabít člověka, když na to přijde… Budeme tu napořád,“ zapojila jsem se a koukla na Edwarda, který seděl naproti mně.

„Cože?“

„Je to tak, Carlislei, Bella má pravdu… Náš… řekněme druh, tu byl dřív než upíři a vlkodlaci… Říká se, že Vládce pekel stvořil upíra a vlkodlaka, Vládce pekel, to však odmítá přiznat… nebo spíš nebe to nemůže dokázat. Proto vy upíři a vlkodlaci patříte k peklu… Vládce pekel byl ochoten si vás vzít pod svou ruku.“

„Vládce pekel?“

„Tak se to řekne slušně, Rosalie, děti či lidé mu říkají Satan,“ vysvětlila jsem. Vzpomněla jsem si na ten den, kdy jsem se na toto zeptala já.

„On existuje Satan?“ udivil se Emmett.

„Na tohle by se dalo odpovědět… On existuje upír?“

„Bella má pravdu. Vy se však dokazujete lehčeji, než my… A ano, Satan opravdu existuje… Ale říkejme mu, prosím, Vládce pekel… Ale zpátky k našemu příběhu.

Je jasné, že lidé už od samých začátků hřešili, či naopak byli tak svatí, až to bolelo. Peklo bylo na začátku menší, než nebe, teď je to tak trochu vyvážené, možné je, že peklo začíná být větší.

Vládce pekel se kdysi rozhodl, že do jednoho pekla všechny hříšníky nevydá a tak vytvořil pobočky pekel. Je jich opravdu moc, nejde to spočítat, protože každé město, či vesnice, má svou pekelnou pobočku.

Vždy, když vzniklo město, vznikla pobočka… Když město zaniklo, zanikla i pobočka.

Pravé peklo, kde je Vládce pekel je kousek od New Yorku, pod oceánem. New York má proto dvě cesty do pekel. Každá pekelná pobočka vypadá trochu jinak, ale pracuje na stejném principu – a to, že loví hříšníky.

Postupem času se k tomu přidávalo více a více funkcí a prací, protože hříšníků bylo více a lidí v pekle taky. A taky nejen lidé hřešili, ale taky upíři a vlkodlaci a tak se Vládce pekel rozhodl, že skupinka bude tyto dva druhy chránit.

Samozřejmě, že Vládce pekel na to všechno nemohl stačit a tak si zřídil svého zástupce – Pekelníka. Toho jste viděli u soudu. I on sídlí v Pekelném údolí, což je hlavní peklo. Pod ně patřím i já a Bella.

Na rozdíl od Vládce pekel jezdí Pekelník i mimo Pekelné údolí. Peklo je momentálně velmi složité a myslím, že navždy bude.

Víte samotný Vládce pekel vymyslel to, jak vás upíry zabít. A vymyslel rovnou tři způsoby. Jen jeden však znáte vy. Ty dva ani znát nemůžete.

Ten, co vy znáte je ten nejjednodušší, nepotřebuje být v pekle, aby vás někdo mohl zabít.

Ty dva jsou pro vás však už tajemství.

Jeden je ten, který může udělat buď Pekelník, nebo Vládce pekel. A to, že použije černý zapalovač a spálí vaši kartu. Existují totiž dva zapalovače, které jsem zvláštní a výjimeční. Každý člověk, upír, vlkodlak, lidé v pekle, mají svoji kartu, která na ně čeká na rozcestníku.

Když se jistý člověk zabije, nebo přemění, Pekelník na rozcestníku kartu zapálí a ta se dostane do pekla. Vládce pekel ji pak jen přijme a karty se dostane do kartotéky. Největší je opět v Pekelném údolí.

Černý zapalovač dělá pravý opak. Když zapálíte kartu černým zapalovačem, umřete. Říká se, že je to bolestivé, to nám však už nikdo neřekne. To by tedy byl ten druhý.

Ten třetí zná opravdu málo lidí… Ani Bella ne a to je v pekle už nějakou dobu…

David se tento způsob nějak dozvěděl a věděl, že je docela jednoduchý. Stačí vzít příslušnou kartu, třeba tady Edwardovu, zapálit ji obyčejným zapalovačem a za pravého poledne, nebo hodinu před a po, ji dát na sluníčko. Stalo by se asi něco takového, že by jste uhořeli za živa.“

Po Danově dlouhém vyprávění zavládlo na pár chvil ticho. Už jsem chápala to, proč David měl ten zapalovač, tu Edwardovu kartu a proč ty dveře byly pootevřeny.

„Jak se to sakra dozvěděl?“ zeptala jsem se Dana.

„To by mě taky zajímalo,“ zašeptal Dan.

„Smím se zeptat?“ uslyšela jsem z leva, kde seděl Carlisle.

„Jistě, ptej se,“ pobídla jsem ho.

„Pořád tu Dan říkal, že patříte peklu a že je hodně takových, jací jste vy… Co jste zač?“

A bylo to tady. Bylo jasné, že musíme s pravdou ven, ale já doufala, že se zeptají později. Koukla jsem se na Dana a ten jemně přikývl.

Pak jsem se otočila na ostatní. Na každého zvlášť. Nakonec jsem si nechala Edwardovu tvář.

„Ďáblové.“