Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Devil or angel - 20. kapitola

13.11.2009 (09:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5000×

20. kapitola

Letadlo mířící do New Yorku, pohled Belly

Zavřela jsem se na toaletě, sklopila jsem prkénko a sedla si. Tohle tedy podělal. Jistě, možná jsem reagovala trochu přecitlivěji, ale mě tohle bolelo.

Věděl, jak jsem na to byla a stále jsem a on tohle řekne… A před nimi. Ani jsem si nevšimla toho, že pláču. Všimla jsem si toho, až mi první slza spadla po tváři dolů. Rychle jsem ji utřela a zavřela oči.

Měla jsem chuť odtud zmizet, ale bylo by nápadné, kdybych z letadla nevystoupila. Snažila jsem se hluboce dýchat, abych se uklidnila a modlila se, aby za mnou nikdo nepřišel.

Sesunula jsem se na zem, nohy přitáhla k tělu a čelo položila o kolena. Opět jsem zavřela oči a přemýšlela jsem, co se právě doteď všechno stalo.

Z kapsy riflí jsem vytáhla mobil, abych se mohla kouknout, kolikátého je. Přestala jsem úplně vnímat čas, od té doby, co jsme se přemístili do Itálie. Koukla jsem se na displej. Necelé dva dny. Připadalo mi to jako věčnost.

Zvedla jsem hlavu a opřela si ji o zeď. Snažila jsem se na nic nemyslet a jen tupě zírat do stropu… Kupodivu se mi to dařilo…

New York, pohled Belly

Po nějaké době jsem uslyšela cinknutí. Hned mi došlo, že už musíme přistávat. Opět jsem se koukla na mobil. Necelá hodina je v trapu. Po chvíli jsem cítila, jak letadlo začalo klesat. Přišlo mi divné, že pro mě nikdo nepřišel, ale byla jsem ráda. Konečně jsme byli opět na zemi.

Zvedla jsem se a podepřela se o umyvadlo, které tu bylo. Koukla jsem se na sebe do zrcadla a snažila se poupravit. Oči jsem díkybohu neměla červené. Prohrábla jsem si vlasy a trochu se poupravila.

Otočila jsem se a vyšla z toalety… Konečně.

V letadle skoro nikdo už nebyl. Popadla jsem svůj batoh a co nejrychleji jsem vypadla z letadla. V hale nikdo na mě nečekal, tedy aspoň jsem je neviděla. Tušila jsem, že Dan šel Cullenovi doprovodit do nějakého lepšího hotelu a tak jsem zalezla na záchodky, do kabinky a přemístila se domů.

Osprchovala jsem se, svoji uniformu dala na ramínko, oblékla se do černých riflí, černého tílka a na to novou bílo černou bundu. K tomu černou tašku přes rameno a mohla jsem vyrazit. Uniformu jsem ještě dala do průhledného pytle, aby se mi ještě víc nezašpinila a zamířila do čistírny.

Tam jsem zaplatila půlku, druhou jim dám za čtyři dny, kdy si pro svoji uniformu mám přijít. Chvíli jsem se procházela po New Yorku, prošla jsem celý Central Park, ale stále mě nohy nebolely. Koukla jsem se na mobil, abych zjistila, kolik je hodin. Sedm večer.

Nechtělo se mi ještě domů… Tohle vlastně nebyl můj domov. Můj domov byl Forks.

Zamířila jsem k jedné úzké slepé uličce. Pro kontrolu jsem porozhlédla kolem sebe. Když jsem zjistila, že je vzduch čitý, zavřela jsem oči a na vteřinu jsem ztratila pevnou půdu pod nohama.

Otevřela jsem oči a já spatřila nádherný malý dům… Můj domov.

Usmála jsem se.

Po dlouhé době jsem byla doma…

Forks, pohled Belly

Věděla jsem, že domů nemůžu, ale mě stačilo to, že jsem se na domov mohla koukat. Před domem stálo policejní auto, které se vůbec nezměnilo a stále patřilo Charliemu a na silnici Jacobovo starší auto, které si sám zdokonalil. Vzpomněla jsem si na motorky… zajímalo by mě, jestli je stále má.

V kuchyni se svítilo, takže jsem odhadovala, že tam jsou. Ve Forks bylo něco málo po deváté večer. Zadívala jsem se na dům. Přestala jsem vnímat věci kolem sebe. Ještě víc jsem se usmála.

Bylo skvělé být zase doma, i když jen na chvíli…

Najednou se dveře otevřely a já sebou trhla. Z domu vyšel Jacob, který se loučil s tátou.

Rychle jsem začala couvat, aby mě nespatřil. Oba vypadali unaveně a smutně. Úsměv mi ze rtů zmizel. Stále jsem couvala… Charlie zmizel v domě a Jake zamířil ke svému autu.

Udělala jsem další krok…

To byla však chyba…

Zakopla jsem a s hlasitým žuchnutím jsem dopadla na zem.

„Sakra,“ zamumlala jsem si pro sebe a úplně znehybnila. Doufala jsem, že si toho nevšiml, ale byl vlkodlak a tak měl vyvinuté smysly víc než člověk. Pomalu jsem se zvedla a zadívala jsem se na živou horu.

Byl ještě větší než jsem ho viděla minule, opravdu stále roste. Otočil se a zadíval se do tmy, na mě.

„Kdo je tam?“ zeptal se a zamračil se. Jediné co mohl vidět, bylo moji siluetu, víc ne. Domyslela jsem si, že zřejmě zrak mám lepší než on, protože já jsem mu viděla do tváře.

Polkla jsem, ale neodpověděla. Váhala jsem co udělat. Napadlo mě se přemístit…

„Vylez, nebo si pro tebe přijdu,“ pohrozil Jacob silným hlasem. Věděla jsem, že to myslí vážně. Tiše jsem se zhluboka nadechla a udělala jeden krok dopředu.

Hned na to jsem však zaváhala. Nemůžu se mu tu objevit. Myslí si, že jsem mrtvá… A taky vlastně jsem.

„Slyšíš? Ty srabe?“ vyrušil mě z mého tichého přemýšlení Jacob a já se opět koukla na něj. Kdybych byla člověk a neznala ho, bála bych se ho.

Udělala jsem krok… Ale zpět.

Vážně jsem nevěděla, co chci. V jednu chvíli jsem chtěla Jacoba objat a ujistit ho, že jsem v pořádku, v druhou jsem se chtěla přemístit, nebo aspoň utéct.

Udělal pár kroků dopředu.

Věřila jsem tomu, že by se šel klidně i prát. Silný je na to dost.

Znovu jsem polkla. Stále jsem stála na místě a moje nohy nevěděly, co dělat. Jestli jít dopředu, nebo dozadu. Můj mozek byl taky na vážkách. Jestli zůstat, nebo zmizet.

Jake udělal další kroky.

„Vylez, ty srabe,“ zopakoval a já spatřila, jak se začal trochu třást.

Byl už vážně naštvaný… Nesmí se tu před domem přeměnit. To by byl průser… A mohla bych za něj já…

V tu chvíli se moje hlava rozhodla…

„Klid, Jakeu, to chce klid,“ zašeptala jsem a vystoupila ze tmy, aby mě mohl spatřit. Přestal se třást…

Ztuhl…