Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Devil or angel - 23. kapitola

25.11.2009 (16:45) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5118×

23. kapitola

New York, pohled Edwarda

Daniel za námi přišel, jestli jsme prý neviděli Bellu. Měl o ni strach a litoval slov, které řekl.Alice se zmínila o tom, že nevidí Belly budoucnost, což mě i ji trápilo. Ale Dan se zaradoval.

Nechápal jsem to. Nevidět něčí budoucnost není zrovna moc dobré. Nadechl se, aby nám to vysvětlil.

Najednou se však ozvalo lusknutí.

A pak se objevila Bella. Prostě jen tak. Všichni jsme byli překvapeni, až na Dana, který byl už zvyklý. Párkrát jsem zamrkal, bylo to neuvěřitelné.

Ani Bella, ani Dan, na sebe nedali vědět nějaké překvapení a začali něco rychle řešit. Bella udělala pár kroků dozadu až dopadla na sedačku vedle mě.

„Jak si mohla? Kvůli tomu psovi riskuješ svoji práci a kdoví všechno? Můžeš být ráda, že tě neposlali rovnou k soudu, ale jen k posezení!“ žasl Dan a já se mírně zamračil.

„Musela jsem! Jinak by se mi tam přeměnil! Víš co by to udělalo s Charliem, kdyby se mu před domem přeměnil mladý klučina ve velkého psa?“ bránila se Bella. Ve psa?  Něco mi tu uniká, nebo ne?

„O kom to mluvíte?“ zeptal se Jasper, který byl zmatený, stejně jako my.

„O mém nejlepším kamarádovi Jacobovi,“ vysvětlila a já se nechápavě zamračil.

„Který je momentálně vlkodlak a dozvěděl se, co Bella je,“ doplnil ji Dan.

„Ty jsi kamarádila vlkodlakem?“ zavrčel jsem, protože jsem se neudržel. Ne a ne! Bella nemohla kamarádit s vlkodlakem!

„Jo! No a co?“ zeptala se nechápavě.

„Je nebezpečné být v jednom městě s mladým vlkodlakem, natož s ním kamarádit,“ vysvětlil ji Jasper.

„No a co? To jako chcete říct, že chodit s upírem není vůbec nebezpečné, bo co?“ zeptala se naštvaně a všichni jsme zmlkli.

Měla pravdu… Úplnou pravdu. A proto jsem ji přeci opustil, ne? Nevnímal jsem, o čem si pak povídali, bylo mi to jedno. Přemýšlel jsem nad tím, jestli vůbec bylo správné, že jsem ji opustil…

Vyrušilo mě až lusknutí. Rychle jsem zvedl hlavu, ale Dana ani Bellu jsem nespatřil.

Zamrkal jsem, ale ani přesto jsem je už nespatřil…

...

Rozhodl jsem se, že se projdu. V New Yorku jsem už nějaký čas nebyl a aspoň si provětrám hlavu. Potřeboval jsem být zase sám.

Potřeboval jsem si urovnat svoje vlastní myšlenky, takže jsem chtěl, aby se mi do toho nemotaly cizí. V Central Parku už nikdo nebyl a já jsem byl rád. Ono už bylo něco k půlnoci. Díval jsem se do dálky, ale nevnímal jsem, co jsem viděl. Byl jsem zahleděn do svých vlastních myšlenek, vzpomínek…

Potřeboval jsem klid, který mi moje rodina moc nedovolovala. Když jsem jim řekl, že se jdu projít, všichni se vylekali, ale já je chápu. Nejsem blázen, do Itálie už bych neletěl. Vím totiž, že moje Bella je v pořádku a navždy bude…

Jo, navždy. Je ďábel a podle ni a Dana tu bude napořád. Tak jak ona chtěla… Ale chtěla tu být se mnou napořád… Co když tomu už tak není? Co když už mě přestala milovat a už mě nechce?

I když to nerad přiznávám, je to dobře. Nikdy jsme neměli být spolu, nebylo to souzeno nám dvěma. Ale proč ne? Proč těm, co se tolik milují a chtějí být navždy spolu to není dopřáno? Dobře, možná za to mohu i já, neměl jsem ji opouštět, ale nemůže přeci žít ze zrůdou.

Kdybych nebyl monstrum…

Kdybych nebyl monstrum, ani bych ji nepotkal, nebyl bych tu. Jedinou chybu, kterou jsem udělal, byla ta, že jsem dovolil, aby mezi námi bylo něco víc, než je přátelství… A ani to nemělo vlastně být…

Ale vážně to byla chyba?

Vážně si myslím, že to byla ta největší chyba, kterou jsem udělal?

...

Ne…

Největší chyba byla, že jsem ji opustil, že jsem ji v tom lese nechal samotnou. To byla ta největší chyba…

Největší chyba v celé mé upíří, ale i lidské existenci…

...

Do hotelu jsem se vrátil něco málo po páté ráno. I když jsem se procházel pět hodin, myšlenky jsem neměl stále moc urovnané, ale už to bylo lepší. Byl jsem rád, že se mě na nic nikdo neptá.

Alice nás chtěla vytáhnout na nákupy, už to zase byla ona. Všem se zlepšila nálada, protože jsme Bellu viděli živou. Věděli jsme, že tu je a že tu navždy bude. Možná proto všichni souhlasili.

Já se ještě převlékl, tentokrát mě k tomu Alice nemusela nutit a pak jsme vyrazili. Auta jsme sice neměli, ale to nám moc nevadilo. Nohy nás jen tak bolet nebudou…

Po dlouhé době jsme zase vypadali jako spokojená rodina… Které však chyběl jeden člen. A nikdo nevěděl, jestli se k nám vůbec někdy vrátí…

New York, pohled Dana

Do půlnoci jsme se radili, co a jak se všechno udělá. Nakonec jsme se rozhodli, že si vezme svou starou uniformu, aspoň něco. Poslal jsem ji spát, ale sám jsem nešel. Vzal jsem si spisy, které jsem měl už nějaký ten pátek, dostal jsem je ještě předtím, než mi dali za parťáka Bellu, a začetl se do nich.

Bylo tam vše o peklu a to jsem právě potřeboval. Pekelné posezení není tak hrozné, jako soud, ale i tak může být nepříjemné. Není u něj porota, jen ten, pod čí jste rukou a někdy i Pekelník. Z toho jsem strach neměl, Bellu měl rád, ale z Edgara ano.

Nebyli jsme pod ním zas tak dlouho, aby si nás oblíbil, jako Pekelník. Možná, že jsme odváděli dobrou práci, ale nevěděl jsem, jestli se i na tohle u posezení dívají.

Těch spisů bylo hodně a některé byli ještě ve staré angličtině a tak mi chvíli trvalo, než jsem se jimi prokousal. Ani mě moc neudivilo, když se tu v pět ukázala Bella. Myslím, že nemělo cenu ji posílat do postele, stejně by nesunula….

New York, pohled Belly

I když mě Dan poslal se vyspat, spala jsem sotva pět hodin. Do půlnoci jsme přemýšleli, jak to uděláme s mojí uniformou a jak se budu obhajovat.

Pak mě poslal do postele, abych vypadala odpočatě. Stejně jsem se v pět probudila.

V kuchyni jsem našla Dana, který četl nějaké spisy. Nic neříkal, když mě tam spatřil, možná to čekal. Udělala jsem nám kafe, já se pak vydala do koupelny.

Osprchovala jsem se, umyla si vlasy a jen v županu se vydala pro svoji starou uniformu. Byla jsem ráda, že jsem si ji nechala, teď se mi bude hodit.

Sice jsem byla zvyklá na tu lepší, ale co se dalo dělat. Vyžehlila jsem si ji, aby byla v pořádku a nebyla pomačkaná a pak se vydala udělat další kafe.

Dan měl stále hlavu ve spisech, a tak jsem ho nerušila. Do hrnku jsem mu přilila kafe a do svého taky. Jen poděkoval a četl dál. Asi četl něco zajímavého, protože do toho byl hodně zabraný, ale já jsem do knihy taky.

Donutila jsem se udělat oběd, ale ani jeden se ho pořádně nedotkl. Ale aspoň něco jsme snědli. Po obědě jsme se šli oba převléknout. Stará uniforma na mě čekala a tak jsem se rychle převlékla a upravila. Vlasy jsem pak sčesala do jednoho upraveného ohonu a dohlédla na to, aby ani jeden vlásek nebyl pryč a nestál mi, jak byly zvyklý.

Za deset minut dvě jsme se v obýváku přemístili…

Pekelné údolí, pohled Belly

Výtahem jsme sjeli do pobočky a objevili se tak ve velké hale. U recepce mi řekly, že mám jít do kanceláře Edgara, kde se naše posezení koná. Nervózně jsem přikývla a společně s Danem jsem se vydala ke kanceláři, která patřila ďáblovi, který měl na starosti upíry a služebníky pekla, kteří se starali o upíry, jako jsem já…

„Ty to zvládneš, Bello,“ povzbuzoval mě Dan a já se na něj nervně koukla. Celou cestu, až ke dveřím, mi dával užitečné rady a já se je pokoušel zapamatovat, ale moc mi to nešlo…

„Nejsem si tím jistá…“

„Zvládla si soud, tohle je oproti tomu hračka… Aspoň se to říká,“ pousmál se a mě ušlo zajíknutí.

„Neboj, Bello,“ začal mě znovu uklidňovat. To však nezabralo a tak mě objal.

„Omlouvám se, za ty slova, co jsem řekl v letadle,“ zašeptal mi do ucha.

„V pořádku, chápu tě,“ zavrtěla jsem hlavou. „Zapomeň, ok?“ dodala jsem a mrkla na něj.

Znovu se usmál.

„Díky Bello… A teď už běž… Ty to zvládneš… Jsi silná holka a bojovnice,“ řekl a pak zaklepal na černé dveře.

Uslyšela jsem „Dále“ a tak jsem nejistě otevřela dveře…