Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Devil or angel - 24. kapitola

11.01.2010 (09:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4872×

24. kapitola

Pekelné údolí, pohled Belly

Otevřela jsem dveře a vešla jsem do místnosti. Ta byla velká, obdélníková, sladěna do červené a černé barvy. Jedna stěna byla pokryta skříní, ve které bylo mnoho knih. Některé už takhle z dálky vypadaly opravdu staře. Před ní byly čtyři křesílka a jeden nízký kulatý stolek.

A pak tu byl pracovní stůl, za nímž seděl Edgar, který zapisoval něco do nějakých papírů. Před stolem byly dvě, určitě, pohodlné židle a napravo od stolu byl krb, který určitě sloužil jako pošta.

„Dobrý den, pane,“ pozdravila jsem tiše. Edgar vzhlédl od papírů a koukl se na mě.

„Á slečna Bella… Rád vás zase vidím… Posaďte se,“ usmál se a kývl směrem ke křeslům. Přikývla jsem, udělala těch pár kroků ke křeslům a do jednoho si sedla. Bylo pohodlné.

Dívala jsem se kolem sebe. Místnost byla ozdobena několika obrazy. Téměř na všech byl Edgar.

„Takže, Bello… Zřejmě víš, proč jsi tady, že?“ oslovil mě Edgar, čímž zrušil to ticho.

„Myslím, že vím,“ přikývla jsem. Edgar se pousmál, zvedl se, dopis, který měl v ruce, hodil do krbu a pak se otočil zase na mě.

„Víš? A myslíš, že to víš určitě?“

„Budete mi takové otázky dávat pořád, nebo někdy přijdeme k věci, proč tu vlastně jsem? Vím, že jsem udělala blbost a vím, že za ni budu potrestaná.“ Edgar se pousmál.

„Dobře, Bello, přejdeme rovnou k věci… Opravdu jste udělala blbost… Ukázat se vlkodlakovi, který si myslí, že jsi mrtvá…“

„Vlastně jsem mrtvá,“ namítla jsem.

„Pravda… Můj bratr Alan to už vyřídil.“ Vyvalila jsem oči. Jestli se Jacobovi něco stalo…

„Buď klidná, Bello. Jacobovi Blackovi jsme nic neudělali… Jen mu naši kolegové z Deštivého pekla vysvětlili, že to nikomu nesmí říct…“

„Jsem si jistá, že by to neřekl, aniž by jste mu to museli říkat… Sama jsem mu řekla, že to nikou nesmí říct… Jake je chápavý kluk, sám musí tajit to, že je vlkodlak a tak,“ hájila jsem ho.

„Tomu věřím… Alan s ním mluvil, říkal, že je opravdu chápavý kluk… Ujistil nás, že to nikomu neřekne. A prý ti máma vzkaz, že na tvého otce dá pozor a na sebe taky.“ Pousmála jsem se.

„To jsem ráda… A co bude se mnou?“ zeptala jsem se. Edgar se nechápavě zamračil a zamrkal. Posadil se do křesílka naproti mně.

„Asi nechápu, Bello,“ přiznal se. Teď jsem zase nechápala já.

„Já jsem přeci porušila zákon… Ukázala jsem se člověku.“ Edgar se krátce zasmál.

„Když to tak vezmeš, tvůj přítel Jacob není zrovna člověk.“

„To je jedno… nebo ne?“ zeptala jsem se nejistě.

„Víš… Normálně by to byl problém… Ale společně s Alanem a Pekelníkem jsme si řekli, že by tě byla škoda a to, jak ses zachovala v Itálii také nejde přehlédnout… Takže jsme se shodli na tom, že ti tento malý hříšek odpustíme… Jsi přece v pekle, ne? A za celý svůj dosavadní život jsi neměla zapsaný ani jeden hřích… A taky… Nechtěl bych přijít o takovou dobrou pracovnici.“

„Takže… Já nebudu potrestaná? Žádný trest? Nic?“ žasla jsem, nemohla jsem tomu uvěřit. Nechají mě prostě jít a dělat dál svoji práci? To bylo nemožné! Tohle není peklo, ale nebe! Ne, nic jsem neřekla! V nebi bych nechtěla být.

„No, jedna maličkost by tu byla,“ přiznal Edgar. Byla jsem tak nadšená, takže jsem nadšeně a s úsměvem řekla: „Sem s ní!“

Edgar se usmál. „Byl bych rád, kdybys něco takového už nikdy neudělala.“

„Jenom to?“ udivila jsem se.

„Ano, to,“ přikývl Edgar.

„Můžete se spolehnout, nic takového už neudělám… Ale tohle bylo nutné… Jacob se mi tam málem přeměnil a nevím, jak by na to zareagoval táta, kdyby se mu před domem kluk přeměnil ve velkého medvědovitého psa…“

„Máš pravdu, tohle by byl větší malér, než je tohle. Takže vlastně můžeme být rádi, že ses svému příteli ukázala,“ přikývl. Najednou z krbu vyklouzl dopis.

Edgar si povzdechl, vstal a vzal si dopis. Sedl si opět za stůl.

„Myslím, že dnes to bylo všechno,“ řekl, když zvedl oči od dopisu. Pochopila jsem. Má práci a já mám odejít. Usmála jsem se.

„Jistě, pane… Ani nevím, jak mám vám poděkovat,“ přikývla jsem, stoupla a udělala těch pár kroků směrem ke stolu.

„Nech to plavat. Nic hrozného to zase nebylo. Jen neudělej nějakou blbost,“ zavrtěl hlavou. Přikývla jsem a otevřela dveře.

„Ehm, pane?“

„Ano Bello?“

„Teď když to Jake ví… Můžu se za ním někdy stavit? Nebo mu dát o sobě vědět?“ Edgar chvíli uvažoval.

„Ráda by si ho zase viděla, že?“

„Ano, pane… Víte, Jacob mi hodně pomohl… A chybí mi,“ přikývla jsem, mluvila jsem tiše, ale věděla jsem, že mě slyší. Ďáblové mají dobrý sluch i zrak.

„No… myslím, že pár návštěv nikomu neuškodí… Takže, myslím, že ano.“

„Děkuji, pane,“ usmála jsem se ještě víc.

„Není zač, Bello… A pozdravuj Jacoba,“ usmál se i on.

„Budu,“ ujistila jsem ho.

„A ještě jedna věc…,“ vzpomněl si, když jsem už málem odešla. Otočila jsem se na důkaz, že poslouchám.

„Za čtyři dny je naplánovaný soud Davida… Byli bychom rádi, kdyby jste přišli jak vy dva, tak i Cullenovi… Hlavně Edward a Alice.“

„Dobře, vyřídím…. Kam a kdy se máme dostavit?“

„K místnosti nejvyššího soudu, ve dvě hodiny.“

„Ok, budeme tam,“ přikývla jsem s úsměvem.

„To jsem rád… A můžu se ještě na něco zeptat já, Bello?“ Překvapeně jsem se na něj podívala, ale přikývla jsem.

„Kde máš svoji uniformu? Nebo jsi počítala, že tě degradujeme?“ Krátce jsem se zasmála.

„Na to ne… Ale tu svoji jsem si dala do čistírny, přeci jen to nechám profesionálům a tak jsem si vzala starou… lepší, než nic,“ vysvětlila jsem.

„To máš pravdu. Dobře tedy… Můžeš jít,“ přikývl a usmál se.

„Ještě jednou děkuji, pane… Naschle,“ rozloučila jsem se s úsměvem.

„Měj se, Bello. Uvidíme se u soudu.“ Přikývla jsem a pak jsem za sebou zavřela dveře.

Chvíli jsem jen tak stála na chodbě, tupě koukala na protější zeď a snažila si to v hlavě urovnat. Vážně mě nechali jít bez potrestání?

Zasmála jsem se a rychle se rozeběhla pryč. Za chvíli jsem byla v hlavní hale, zavolala jsem si výtah a než jsem se nadála, tak jsem byla zase v New Yorku, na pevnině.

„Jo! Jo a jo! Je to v suchu!“ zakřičela jsem, když jsem se procházela přístavem. Rozhodla jsem se, že se projdu. Měla jsem super náladu, tak proč ne, že jo.

Procházela jsem se po New Yorku, po Central Parku, koukla jsem se do několika obchodů, prostě jen tak a u toho jsem se usmívala na všechno kolem sebe, na lidi, zvířata…, pocit štěstí prostě nechtěl vyprchat. A proč by měl vyprchat? Po dlouhé době mám důvod být aspoň trochu šťastná…

A já jsem byla zase po dlouhé době šťastná…

New Yorku, pohled Belly

Toulala jsem se po New Yorku celý den. Několikrát mi zazvonil mobil, ale nechtěla jsem ho zvedat.

Na oběd jsem si zašla do jedné restaurace, číšnice ze mě měla radost, musela, když spatřila to dýško, které jsem ji dala. K večeru jsem zašla do jednoho baru a dala si pár piv. Byla jsem šťastná.

Když jsem si myslela, že celý New York jsem prošla, rozhodla jsem se vrátit domů. Nohy mě nebolely, ani nemohly. Byla jsem ráda, že jsem ďábel. Byla jsem ráda, že jsem a že jsem dostala tuhle možnost na život. Lusknutím jsem otevřela dveře.

„Jsem doma!“ oznámila jsem dost nahlas. Pak jsem se zasmála. Smála jsem se každé kravině, ale opilá jsem nebyla, to ne. Ty dvě piva mi nemohly nic udělat. Ve dveřích do obýváku stál Dan, ruce založené na prsou, opřený o futra a mračil se.

„Můžeš mi říct, kde jsi byla?“ zeptal se a mírně mi připomněl Charlieho. Přesně takhle totiž mluví otec na svou dceru, nebo prostě na své dítě, když udělá něco, co neměl.

„Kde asi? V New Yorku,“ usmála jsem se, prošla kolem něj a zamířila ke kuchyňskému koutu.

„Proč jsi mi nezvedala telefony? A co posezení?“ ptal se dál, zatímco já si z ledničky vyndala velký kelímek vanilkové zmrzliny.

„Neměla jsem chuť zvedat telefony… A posezení… Nedáš si zmrzlinu?“ Vše jsem říkala s klidem, ale Dan nebyl v klidu.

„Zmrzlinu?“ zeptal se mě, jako bych se zbláznila.

„Ano zmrzlinu,“ přikývla jsem a vyndala si lžičku a aniž bych si dala zmrzlinu do nějaké misky, jsem ji začala jíst.

„Já na tebe celou tu dobu čekám, až přijdeš a ty mi pak nabízíš zmrzlinu?“ zeptal se mě. Vložila jsem si další lžičku do pusy a dělala, že přemýšlím.

„Ano,“ přikývla jsem pak.

Danův pohled jasně říkal, co si o mě myslí.

„Budeš tak laskavá a řekneš mi, jak dopadlo to posezení?“ zeptal se, snažil se o klidný tón a zhluboka dýchal.

„Jo, řeknu,“ opět jsem přikývla.

„A?“ Jednal se mnou jako s bláznem, nebo jako s pětiletým dítětem. Snažila jsem se o vážnou tvář, ale nešla mi, kvůli tomu štěstí, které jsem pociťovala.

„Všechno je v pořádku! Všechno je ok! Odpustili mi to! Prý se nic hrozného nestalo!“ zakřičela jsem, celá nadšená.

Dan se na mě chvíli díval a nechápal, pak však pochopil a než jsem se nadála, tak mě objímal.

„To je skvělé! Skvělé! Musíš mi to všechno říct!“ řekl Dan, který taky málem křičel. Taky si vzal lžíci a já se usmála. Podala jsem mu kelímek, abych si mohla rozvázat kravatu a rozepnout první dva knoflíčky.

Sedli jsme si na gauč, oba jedli z jednoho kelímku a já mu vyprávěla všechno, co se dneska stalo. Od toho okamžiku, co jsem vešla do Edgarovi pracovny, až po to, jak jsem teď tady otevřela dveře.

„Asi tak před hodinou přišlo zadání práce… Opět vlak a opět odpojení posledního vagónu,“ informoval mě Dan, když jsem umývala lžičky a on mezitím vyhazoval prázdný kelímek od zmrzliny.

„Jé! Super! Už dlouho jsem nejala vlakem!“ zaradovala jsem se a pak byla na chvíli ticho.

Jako na povel jsme se na sebe podívali a oba se naráz rozesmáli.