Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Devil or angel - 26. kapitola

21.02.2010 (08:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4158×

26. kapitola

New York, pohled Edwarda

V pokoji se na chvíli rozhostilo ticho. To přerušil Emmett, který si odkašlal. Nebojte se, nenachladl, on ani nemůže. Odkašlal ji jen proto, aby na sebe upozornil.

„No… Zajímavá nabídka, ne?“ zeptal se a na jeho tváři se opět objevil široký úsměv od ucha k uchu.

„To ano. Ale budeme se dívat na to, jak je zabíjejí?“

„Ale jaké zabíjení, Carlislei! Vždyť to sami říkali, že je jen dostanou do pekla. A je to vlastně dobrá práce – zbavují se hříšníků,“ namítl Emmett, stále usmívající se a klidný.

„Odmítám se dívat na to, jak ona dělá,“ zasyčela z rohu pokoje Rosalie.

„No… nemusíme přeci všichni,“ pokrčil rameny Emmett. Rosalie opět zasyčela.

„Já půjdu s Emmettem,“ ozvala se Alice, která byla stejně jako Emmett uvolněná a taky se usmívala. „Může to být zajímavý… Co ty na to Jaspere?“ otočila se na svého manžílka, který byl momentálně v koncích.

Jasper byl schopný udělat vše pro Alici, ale momentálně váhal. Emmett oproti němu byl ještě v lepší náladě, protože přeci jen měl někoho, kdo je s ním.

„Ale Alice…“

„No co, Jaspere? Ten Dan měl pravdu. Viděli jsme tolik zaměstnání, ale toto ještě ne. A proč odmítat takovou nabídku? Pochybuji, že někdo takovou někdy dostal.“

„Správně sestro!“ přitakal nadšeně Emmett. Potichu jsem se uchichtl.

„Nebude vám vadit, když půjdu s vámi?“ zeptal jsem se tiše, ale věděl jsem s jistotou, že mě slyší. Emmett se na mě koukl a zavrtěl hlavou.

„Jasně, že ne! Bereme tě do party!“ Nastavil mi ruku, abychom si plácli. Nešlo mu ten úsměv neoplatit. Plácli jsme si a zubili se na sebe, jako malí kluci.

Alice se usmívala a pak se opět otočila na Jaspera. „Tak, co, zlato? Už i Edward řekl ano.“

Jasper na malou chvíli zaváhal, ale pak nakonec taky přikývl. Moje sestra nadšeně zatleskala a políbila svého manžela na oboje tváře.

„Moje děti jsou rebelové,“ zamumlala si pro sebe Esme a já, Emmett, Alice a Jasper jsme se zasmáli.

„Vypadá to, Carlislei, že budeme muset taky… Nenechám svoje děti bez dozoru. Ještě mi udělají ostudu,“ povzdechla si a koukla se na našeho otce.

„Jenom tobě?“ pozvedl jedno obočí. Esme se usmála.

„Nám,“ opravila se a pak se na nás koukla. Na každého zvlášť. Carlisle se usmál a lehce políbil naši matku do vlasů. Ta se ustaraně dívala na poslední dceru, která stále stála v rohu pokoje a dívala se z okna ven.

Rosalie je nás skvěle ignorovala.

Esme si povzdechla. „Rose?“ oslovila ji po chvíli, ale ona jen trochu natočila hlavu.

„Ano?“ odpověděla ji a dál se dívala z okna dolů na ulici.

„Ty nechceš jít s námi?“ zeptala se opatrně Esme, mluvíc k Rose s mateřským hlasem.

„Ne,“ odpověděla moje sestra opět krátce. Esme se podívala na Carlislea a pak na Emmetta. Ten na mámu povzbudivě mrkl, pak se zvedl a zamířil k Rosalii, která se už zase dívala dolů. Objal ji kolem ramen a lehce ji políbil na tvář.

„Rose… Zlatíčko?“ oslovil svoji ženu a ona k němu zvedla svůj zrak. Její pohled nebyl už tak hrozný, Emmett to s Rosalii uměl vážně skvěle.

„Ano, Emme?“

„Vážně nechceš jít s námi?“

Moje tvrdohlavá sestra zavrtěla rázně hlavou.

„No, tak, Rosalie… Budeme zase jako rodina,“ zkoušel to Emmett dál. Když Rose slyšela slovo rodina, trhla sebou. Pak se přes rameno podívala na mě.

„To on ji zničil. Kdyby ji tenkrát nezachránil před tím autem, bylo by všechno v pořádku,“ zasyčela a kdyby mohla, tak by mě vraždila pohledem. Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil a pak ji vraždící pohled oplatil.

„Tak promiň, že jsem se zamiloval,“ zavrčel jsem skrz zuby.

„Nemusel ses zamilovat! Kdybychom ji zabili hned, co se objevila, nikdy by se nic takového nestalo!“

„Kdybys tenkrát nepřinesla Emmetta, byla by jsi stále sama! Proč jsi ho vlastně přinesla, no? Měla jsi ho tam nechat a nikdy by ses tak nezamilovala,“ oplácel jsem ji stejnou mincí a v její tváři jsem jasně viděl, že já zatím vyhrávám.

„Co do toho pleteš Emmetta?“ vzmohla se na odpor.

„A co ty do toho taháš Bellu? Nabídku jsme přeci dostali od Dana, ne?“ pousmál jsem se na ni a já jasně věděl, že slovní bitvu jsem vyhrál.

Byl jsem sám se sebou spokojený, protože slovně vyhrát nad Rose je těžké. Ale přeci mi nemohla vyčítat to, že jsem se zamiloval.

Že jsem se zamiloval do lidské dívky, která tak krásně voněla a která byla nešikovná, a proto jsem ji musel chránit před světem… Přede mnou.

Opustit Bellu jsem kdysi považoval za správný krok, i když mě to bolelo. Ale teď už jsi tak jistý nejsem, protože ona trpěla. Trpěla díky mě. Zřejmě mi bylo souzeno, abych ji pořád ubližoval.

Ticho, které po naší hádce nastalo, přerušil Emmett, který se opět zeptal, jestli tedy se Rose uráčí a půjde s námi. (No dobře, tak přesně to neřekl, ale ono je to vlastně jedno.) Celá rodina napjatě sledovali, jak odpoví.

A kupodivu odpověděla ano.

Lidskou rychlostí jsem se zvedl, zamířil do svého pokoje a v pokoji zamířil k posteli, na kterou jsem si lehl a z nočního stolku jsem vytáhl novinový článek a vzkaz, který někdo nechal v díře pod prknem v pokoji, který kdysi patřil Belle.

Rozložil jsem noviny a zadíval se na Belly fotku, která tento článek zdobila. Usmívala se na ni a vypadala tak na sedmnáct, možná i šestnáct, ale musel jsem uznat, že ji to slušelo pořád. A navždy bude. Přečetl jsem si znovu celý článek a pak i vzkaz. Bylo mi jasné, že toho SPISE nikdy nenajdu, že nemám sebemenší šanci. Neměl jsem totiž nic. Písmo jsem nepoznal a zkratka jména mi taky nic neříkala. Povzdechl jsem si, odložil ty dva papíry a zavřel jsem oči.

Hned se mi objevila Bella, která se usmívala, usmívala se na mě, na mou sobeckou osobu, v očích měla jiskry a celkově vypadala šťastně. Taková mi připadala i teď, ale její krásná andělská tvář mi prozradila, že šťastná není. Jak ironické…

Andělská tvář a je v pekle. To si ona nezasloužila, ona ne. Ona byla můj anděl, důvod, proč tu vlastně jsem a teď je ďábel. Byl jsem tak zabraný do svých myšlenek, že jsem málem neslyšel ostatní.

Najednou se přiřítila Alice, která byla o něco veselejší, protože potkala Bellu.

„Zítra jdeme na nákupy, jo?“

„To se mě jako ptáš, nebo mi to oznamuješ?“ odpověděl jsem ji otázkou. Mazaně se usmála.

„Samozřejmě, že oznamuji. Slyšel jsi Bellu, ne? Budeš potřebovat oblek!“ Musel jsem se usmát, když jsem viděl její nadšení. Už hodně dlouho nebyla tak nadšená. Vlastně naposled, kdy Belle zařizovala tu oslavu narozenin. Bodlo mě u mého mrtvého srdce, když jsem si na ni vzpomněl. Měl jsem tenkrát tušit, že se něco stane. Ale netušil, protože tomu nic nenasvědčovalo.

Koukl jsem se na svoji nejmilejší sestru, která čekala na moji reakci. Když jsem se podíval do jejích očích, nemohl jsem ji nějak odporovat.

„Kdy jdeme?“ zeptal jsem se tiše a než jsem se nadál, tak mě objímala.

New York, pohled Belly

Dala jsem Cullenovými poslední rady a pak se, stejně jako Dan, přemístila domů. Převlékla jsem se do šedých tepláků a do černého trika a vydala se do kuchyně si něco ulovit na večeři.

„Ehm Bello?“ oslovil mě bratr a já se na něj otočila.

„Ano?“

„No víš… Já vím, že jsem prohrál, ale nemohl bych dneska ven?“ zeptal se a já na něj vyvalila oči.

On se mě ptá, jestli může ven? Pokud si dobře pamatuji, v sázce šlo o rande a ne o vycházky.

„Jasně, že můžeš… V sázce šlo o randění, v tomhle ti zakazovat nebudu,“ přikývla jsem a otočila se zpátky k ledničce, která byla uvnitř nějaká prázdná. Možná bych mohla někdy jít nakoupit…

„Díky Bello! Tak já jdu, jo?“

„Klidně,“ pokrčila jsem rameny a dál jsem se dívala do ledničky, u toho zvažovala, jestli přeci jen nebude lepší si zase objednat pizzu.

„Užij si to,“ houkla jsem ještě, když jsem slyšela, jak se chystá odejít.

„Díky! Jo a nečekej na mě, jo? Měj se, ségra!“ křikl a pak jsem slyšela jen bouchnutí vchodových dveří. Na podobné akce vždy chodíval pěšky, nevím proč, ale bylo to tak.

Zavřela jsem ledničku a vydala se ke skříni, kde jsme měli dané sladkosti, brambůrky a podobné takové ty věci. Ani tam jsem však nenašla nic, co by mě pořádně zaujalo – respektive tam byl poslední balíček tyčinek. Tak jsem se donutila zavzpomínat, kdy jsem naposledy nakupovala, ale nějak jsem si to nemohla vybavit…

Povzdechla jsem si a vzala do ruky telefon. Objednala jsem si jednu velkou pizzu, plus pití, protože jediné, co bych tu mohla pít byla voda z vodovodu. Děkuji, nechci.

Pustila jsem si nějaký horor, na který se rád díval Dan. Romantické komedie u mě už dávno skončily. Neměla jsem sílu na to, abych se dívala na to, jak moc se hlavní hrdinové milují… Horory proto byli pro mě lepší.

Ale dnes jsem se na něj nedokázala soustředit. Sama nevím proč, ale myšlenkami jsem byla stále u Edwarda.

Snažila jsem se najít důvod, proč se rozhodl odletět do Itálie a tam žádat o smrt. Tenkrát to vysvětlil tak, že by nedokázal žít ve světě, kde nejsem, ale ten důvod to být nemohl, protože on mě nemiluje a nikdy mě nemiloval.

Po dlouhé době mě napadl jeden důvod – vyčítal si to. Odložila jsem prázdnou krabici od pizzy, která už byla celá v mém žaludku a povzdechla si.

Možná bych si měla s Edwardem promluvit. Ale až po soudu, teď radši ne.

Jako by se mi najednou hlava vyprázdnila, jako bych přišla na něco důležitého a to mě osvobodilo z mého myšlení a já se konečně mohla soustředit na film, který stejně už byl v půlce.