Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Devil or angel - 27. kapitola

12.03.2010 (15:15) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4502×

27. kapitola

New York, pohled Belly

Film jsem dodívala, pizzu jsem dojedla, pití dopila. A pak jsem se nudila.

Vážně jsem neměla co dělat. Dan ještě nebyl doma a tak jsem tu stále byla sama, bez společnosti. Možná si pořídím nějaké domácí zvíře. To by nebylo zas tak špatné. Ale asi až se odstěhujeme, teď to nemá cenu.

Vážně jsem se nudila a tak jsem popadla tužku a papír a napsala seznam, co je nutno zítra koupit, až půjdu nakupovat. Pak jsem trochu v obýváku poklidila a vydala se do sprchy. Osprchovala jsem se, oblékla se do pyžama a nakonec se rozhodla, že půjdu spát. Vážně vtipné. Protože nemám co dělat, tak se donutím jít spát.

Povzdechla jsem si a lehla si do své velké a měkké postele. Chvíli jsem se jen tak přetáčela z boku na bok, z boku na záda, ze zad na bok a stále dokola, až jsem nakonec usnula.

...

Měla jsem divný sen. Vážně jsem tomu moc nerozuměla.

V tom snu byl Edward.

A David.

Byla jsem v lese, s Edwardem a něco mi říkal. Já ho však neslyšela. Neslyšela jsem totiž nic. Snažila jsem se, ale vážně to nešlo.

„Nic neslyším, Edwarde,“ řekla jsem mu. On něco řekl, ale já jsem zavrtěla hlavou. Stále jsem ho neslyšela. Edward stále něco říkal. Bezradně jsem se na něj dívala.

Najednou jsem však všechno slyšela.

„Sbohem,“ zašeptal Edward, lehce mě políbil na čelo a pak…

Pak byl zase pryč. Chvíli jsem tam stála a snažila se pochopit, co mi právě teď Edward řekl.

Uslyšela jsem smích. Otočila jsem se za tím zvukem.

A spatřila jsem Davida.

„Patří ti to,“ uchechtl se.

Najednou jsme se objevili na náměstí, kde bylo mnoho lidí. Svítilo tu sluníčko. To místo jsem znala. Náměstí v Itálii, Volterra.

David kývl hlavou jakým si směrem a tak jsem se tam taky koukla.

Spatřila jsem Edwarda, který vycházel na sluneční světlo. Chtěla jsem na něj zakřičet, ať to nedělá, ale nevyšla ze mě ani hláska.

Zmateně jsem se koukla na Davida, který se culil od ucha k uchu. Z kabátu pak vyndal nažloutlou kartu a zapalovač.

Rychle jsem se otočila na Edwarda a snažila se na něj zakřičet, ale opět jsem neřekla ani slovo. Byla jsem jako ryba na souši.

David otevřel zapalovač a cvakl jím. Ještě víc se usmál.

„Ne, prosím, ne! Nedělej to!“ zakřičela jsem na něj, tentokrát mě můj hlas poslechl.

„Sbohem,“ zašeptal ďábelsky, přiložil kartu k ohni, která hned chytla…

...

„Bells! Bells, pššt! Probuď se!“ cloumal se mnou někdo a já jsem sebou trhla.

Až teď jsem si uvědomila, že jsem křičela. Po dlouhé době… Už dlouho jsem neřičela ze spaní. Vlastně od té doby, co jsem ďábel.

Rukou jsem si projela trochu zpocené vlasy a koukla se na Dana, který seděl vedle mě a v tváři měl starost.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě tiše a pohladil mě po vlasech.

„Jo,“ přikývla jsem, stále trochu vykolejená.

„Byl to jen zlý sen, jen sen,“ utěšoval mě Dan a objal mě kolem ramen. Nikdy jsem nemohla poznat, jak se k sobě chovají sourozenci, ale měla jsem pocit, že asi nějak takhle, jako se teď ke mně Dan.

Natiskla jsem se k němu a snažila se zhluboka dýchat.

„Ale zlý sen,“ vydechla jsem po chvíli.

„Chceš mi o něm říct?“ zeptal se tiše Dan.

„Byla jsem v lese… A pak v Itálii… A byl tam David… A Edward… znovu mě opouštěl… a pak jeho kartu hodil na slunce…“ zavzlykala jsem a já začala brečet. Cítila jsem, jak se Dan na začátku napnul, pak se však uvolnil a objal mě úplně.

„Ššš, Bello, už je to pryč, ne?“

„J-já v-vím… Ale b-bylo t-to tak s-strašné.“

Dan mě konejšivě hladil po zádech, ale svoje vzlyky jsem nedokázala uklidnit. Nevím, jak dlouho jsme tam takhle seděli, ale vzlyky mě po chvíli unavily a tak jsem zřejmě usnula s hlavou na Danově rameni…

...

Když jsem se druhého dne probudila, měla jsem zarudlé oči. Povzdechla jsem si. Vypadala jsem hrozně. Jako tenkrát… Zavrtěla jsem hlavou.

Nechápala jsem, co se to v noci stalo. Absolutně jsem to nechápala. Proč se mi to zdálo? Proč v tom snu byla zase Edward? Myslela jsem si, že ty sny, ve kterým mě stále dokola a dokola opouští, už jsou pryč. Už tak dlouho se mi podobný sen nezdál.

Ale pravda, tenhle byl úplně jiný. Tohle ani nebyl pořádně sen, jako spíše vzpomínky. K tomu jsem si něco domyslela a hrůzostrašný a bolestný sen je na světě.

Odtáhla jsem závěsy, natáhla na sebe župan a vydala se do kuchyně, odkud jsem cítila krásnou vůni. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Dan se motal v kuchyňském koutu, kolem pasu uvázanou zástěru a u toho si pohvizdoval. Opřela jsem se o futra dveří, ruce založila na prsou a s úsměvem jsem ho pozorovala. Pak jsem si všimla několika tašek na židlích.

„Ty jsi byl nakupovat?“ vyklouzlo mi udiveně z pusy a Dan se na mě otočil. Když mě spatřil, tak se ještě víc usmál.

„Proč se tomu divíš? Našel jsem tady ten seznam, který jsi sepsala a tak jsem si řekl, že zajdu nakoupit…?“ pokrčil rameny a pokračoval. „Doufám, že máš ráda palačinky.“

„Ty děláš palačinky? Co se stalo?“

„Víš…,“ začal a nalil těsto na pánvičku. „Řekl jsem si, že se o tebe budu více starat. Ty se o mě staráš a já o tebe ne. Vůbec bych si to neuvědomil, kdybys nekřičela ze spaní… Jako nevlastní bratr jsem selhal,“ vysvětloval mi a přitom mazal palačinku marmeládou, dal na ni šlehačku a posypal kakaem. Volnou rukou pak udělal na stole pořádek a talíř položil. Pousmála jsem se.

„Neselhal si, Dane…,“ zavrtěla jsem hlavou, ale on mě přerušil zvednutím ruky.

„Mě to stejně nevymluvíš… Jinak přeji dobrou chuť,“ uklonil se a já se zasmála. Usedla jsem za stůl a pustila se do skvěle vypadající se palačinky.

„Myslela jsem si, že to už mám za sebou… Ale zřejmě ne,“ zamumlala jsem, když moje první sousto zmizelo v mém těle. Dan se na mě otočil.

„Promiň… Já jen…“ začala jsem se omlouvat, ale opět mě zastavil. Hotovou palačinku položil na talíř a nalil další těsto.

„Pokračuj,“ pobídl mě a opřel se o linku tak, aby se mohl dívat na mě a zároveň kontrolovat těsto na pánvičce.

„Od té doby, co jsem ďábel, jsem žádný podobný sen neměla. I když tenhle byl taky jiný. Vždy jsem všechno slyšela, tentokrát ne. Najednou zase jo, ale jen jedno slovo… Sbohem…“ začala jsem mu vše popisovat. Musela jsme se nadechnout.

„Najednou tam byl David. Toho jsem slyšela. A pak jsem byla v Itálii a viděla Edwarda, jak vychází na sluníčko. David tam byl opět taky a měl kartu. Edwardovu kartu. Měl i zapalovač… Zapálil tu kartu… A ten moment jsem se probudila… Nebo lépe… Ty jsi mě probudil. Svým způsobem to byl nejhorší sen, který se mi od… od tamtoho… zdál…“

„Proč myslíš?“ zeptal se tiše a podal mi další palačinku.

„Protože tamtěch snech mě jen opouštěl… V tomhle jsem věděla, že umřel,“ špitla jsem, ukrojila kousek palačinky a vložila si ji do úst.

„Už je dobře, Bello,“ uklidnil mě Dan, když si všiml mé jedné zabloudilé slzy. I přesto, co mi tenkrát v lese řekl, jsem ho stále milovala a stále jsem si neuměla představit, že by se mu mělo něco stát. Že by mu někdo něco udělal. Dan mě rychle objal a dal mi další palačinku.

„Díky,“ pousmála jsem se. Úsměv mi můj nevlastní bratr oplatil.

„Není zač.“

Hned jsme se cítila lépe, když jsem se někomu svěřila.

„Jak sis vlastně včerejšek užil?“ zeptala jsem se ho. Pochopil, že téma na moje noční můry je (dočasně) uzavřené a tak mi začal vyprávět, co se včera stalo.

„A… taky jsem tam potkal jednu holku,“ přiznal se a já pozvedla tázavě obočí.

„Neodolal jsem a pozval ji na rande,“ pokračoval rozpačitě. Neubránila jsem se a protočila jsem oči.

„Ty jsi přeci mluvila o tom, že nesmím jít na rande, ale o pozvání přeci nebyla řeč,“ smlouval Dan. Měl pravdu.

„Kdy máš to rande?“

„Den po soudu, což bude týden a něco, nebo ne?“

„Ok… Tak jsi jdi,“ povzdechla jsem si poraženě. Zvedla jsme se od stolu, abych tu trochu poklidila. Dan mě stihl ještě obejmout. Opět.

„Hele, já zajdu do Pekáče, aby nám nezadávali žádnou práci, jo?“ křikl na mě z chodby.

„Kam?“ Napustila jsem dřez teplou vodou a položila do ní první talíř.

„Do Pekelného údolí. To se rovná Pekáči,“ vysvětlil krátce a já se zasmála.

V ten den, který jsem si užila s Danem, jsem vůbec netušila, co se ten den po soudu stane. Nikdy by mě to nenapadlo, ale kdyby se to nestalo, nedopadlo by to tak, jak to dopadlo…