Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Devil or angel - 28. kapitola

23.03.2010 (12:15) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5162×

28. kapitola

New York, pohled Belly

A je to tady. Dnes se koná soud. Už od rána, co jsem se probudila, jsem byla strašně nervózní, nejistá a možná jsem měla i strach. Věděla jsem, že ten je zbytečný, protože mě, ani Danovi a ani Cullenovými žádné nebezpečí nehrozí (nebo aspoň jsme o tom byli přesvědčeni). I přesto jsem strach měla. A nedokáži přesně říct, o koho jsem se bála. Nesnídala jsem, neměla jsem chuť.

Dan se zdál v pohodě. Když jsme probírali jak by dnešní soud mohl probíhat, ládoval se, tváře měl plné, až se mu dělaly boule za ušima.

„Copak nejsi ani trochu nervózní?“ zeptala jsem se zoufale, když si do misky opět přisypal další cereálie.

„Možná trochu,“ pokrčil rameny, do pusy si dal další sousto a v knize, ve které bylo psáno o pekelných soudech (taková malá příručka, jak se chovat atd.), otočil na další stránku. Chvíli jsem se na něj nevěřícně dívala.

Zřejmě vycítil můj pohled, protože ten svůj zvedl od knihy a zadíval se mi do tváře. Chvíli se mi díval do očí, zřejmě četl mé pocity. Polkl sousto, aby mohl promluvit.

„Bello, buď v klidu. Nám ani Cullenovými vážně nehrozí nebezpečí. Jdeme tam jen proto, abychom odpověděli na pár otázek a řekli jim, jak to tenkrát vlastně bylo,“ začal mě uklidňovat můj bratr, zvedl se ze židle a zamířil ke kuchyňskému rohu, kde vzal další misku a lžíci.

„Jedna ti nestačí?“ ušklíbla jsem se. Neodpověděl mi. Nalil do ni mléko, pak nasypal cereálie a misku mi podal.

„Stačí, tahle je pro tebe,“ podstrčil mi misku. Povzdechla jsem si a utrápeným pohledem jsem se koukla na plnou misku.

„Musíš něco sníst,“ dodal Dan a opět si do úst dal další sousto.

„Jedla jsem včera večer, takže nemusím,“ namítla jsem.

„Neodmlouvej a jez,“ zamračil se Dan, já si opět povzdechla a na lžičku jsem nabrala cereálie. Pak ji vložila do úst, sousto rozkousala a pak i polkla. „No vidíš, že to jde,“ pochválil mě Dan, svůj pohled už nesoustředil na mě, ale opět na knihu.

„Vážně nám nic nehrozí?“ zeptala jsem se tiše. Potřebovala jsem se ujistit.

„Vážně ne. Nám už přece bylo odpuštěno. Jak tobě, mě, tak i Edwardovi a Alici… Můžeš být klidná… Buď klidná,“ požádal mě.

„Nic neslibuji, ale pokusím se,“ přikývla jsem a pustila se do své snídaně.

...

Kolem jedné jsme se začali připravovat. Rychle jsem se osprchovala, mokré vlasy jsem vyfoukala a sčesala je do culíku. Pak jsem se oblékla do své uniformy. Do té správné, ne do té staré. Včera jsem si ji vyzvedla, protože jsem věděla, že dnes bych na to úplně zapomněla a vzpomněla bych si až pár minut před oblékáním.

Když jsem si zavazovala kravatu, ozval se zvonek.

„Já tam jdu,“ křikl Dan. Koukla jsme se na hodiny. Půl druhé.

„Zdravím Cullenovi… Pojďte dál… Bella nějak nestíhá, že?“ Protočila jsem oči, utáhla jsem kravatu až ke krku, popadla sako a batoh a vypadla z pokoje.

„Ahoj,“ pozdravila jsem sedm upírů, sako a batoh jsem vrazila Danovi do rukou a ještě se rychle vydala do kuchyně, kde jsme nechali knihu soudů. Tu jsem narvala do batohu a pak si rychle dala sako. Zkontrolovala jsem se v zrcadle.

„Vypadáš dobře, sestro, ale s takovouhle přijdeme pozdě,“ uslyšela jsem za sebou Dana. Otočila jsem se na něj a zašklebila jsem se. Pak jsem se otočila na Cullenovi.

Poslechli mě. Pánové měli obleky, dámy pak ladily k nim. Všichni měli černé obleky, jen pod sakem se lišilo oblečení. Emmett měl triko, Jasper a Carlisle košili a Edward světlý svetr. Vypadal opět skvěle. Vlastně všem to moc slušelo. Esme zvolila černou sukni, halenku a černé sáčko, Rosalie kalhotový černý kostýmek a Alice lehké šaty, které se hodily na toto roční období. I když v New Yorku právě poslední dny lilo jako z konve, teploty na teploměrech jasně říkaly, že je léto a půlka prázdnin za námi.

„Vypadáte skvěle,“ pochválila jsem je a pousmála jsem se. Ten pocit méněcennosti zřejmě nikdy nezmizí.

„To ty taky, Bello,“ usmála se na mě Esme.

„Díky… Můžeme?“ zeptala jsem se a dala si batoh na záda. Všichni Cullenovi naráz přikývla a tak Dan otevřel dveře a jako první vyšel na chodbu.

New York, pohled Edwarda

Neuvěřitelné, jak to rychle uteklo. Vážně neuvěřitelné. Dnes jsme měli jít k soudu, kvůli kterému jsme tu stále byli. Ne že by mi to nějak vadilo, to ne.

Celá rodina jsme se ráno vydali za město na lov, abychom se posílili a možná i uklidnili. Nikdo nevěděl, co nás čeká a to znervózňovalo i Carlislea. Jasper byl z nás na tom opět nejhůře. Zase za to mohly naše pocity, které jsme pociťovali. Snažil se nás uklidnit, ale moc velký výsledek to nebyl.

Nejraději bych zůstal celý den na lovu a zaběhl bych si někam dál, do větších a hustších lesů někde na severu, ale nemohl jsem, protože ten soud se týkal hlavně kvůli mně. To já jsem způsobil takové problémy.

...

Přesně o půl druhé jsme byli u Belly. Přivítal nás Dan se slovy, ať jdeme dál, že Bella nestíhá. Ta za chvíli vyběhla z jednoho pokoje. Musím uznat, že jsem byl překvapený, protože jsem ji nečekal. Stále jsem si totiž nezvykl na to, že její srdce neslyším. Byl to nezvyk…

„Ahoj,“ pozdravila nás tiše, Danovi podala batoh a černé sáčko a zmizela v jiné místnosti. Za chvíli se však vrátila a v rukou držela knihu, kterou uklidnila do batohu. Pak si dala sako a zkontrolovala se v zrcadle.

Vypadala úžasně. Krásné dlouhé hnědé vlasy, které měly teď červený nádech, měla stažené do culíku, oči zkoumavě prohlížely její obličej, postavu, jestli je vše tak, jak má být. Uniforma ji slušela, vypadala jako by se s ní Bella narodila, jak ji padla.

„Vypadáš dobře, sestro, ale s takovouhle přijdeme pozdě,“ poznamenal Dan a já si uvědomil, že ji urazil. Že vypadá dobře? To je velmi slabé slovo. Hodně slabé. Bella se na něj otočila a zašklebila se. Pak se koukla na nás. Na každého zvlášť. Jako posledního si nechala mě. Pousmála se. Teď vypadala dokonal. Její úsměv byla ta nejkrásnější věc, jakou jsem kdy mohl vidět. Nádherně zdobil její obličej.

„Vypadáte skvěle,“ poznamenala. Na tebe nikdo nemá, Bello, pomyslel jsem si.

„To ty taky, Bello,“ usmála se má matka na moji lásku života. Lehce sklonila hlavu (jako by se chtěla červenat, tento pohyb dělala vždy, když se zastyděla, nebo když jsem ji kdysi skládal komplimenty) a opět se trochu pousmála.

„Díky… Můžeme?“ zeptala se nás tiše. Všichni jsme přikývli. Bella si od Dana vzala batoh a dala si ho na záda. Vyšli jsme na chodbu a Dan zavolal výtah.

Za mnou se ozvala dvě lusknutí. Otočil jsem se za tím zvukem. A tak se spojil můj pohled s tím, co patřil Belle.

„Zamykala jsem,“ vysvětlila tiše a pozvedla svoji dlaň. Krátce jsem se zasmál.

„Je nezvyk, že vše co potřebujete, uděláte pouhým lusknutím.“

„Mi povídej. Chvíli mi trvalo, než jsem si na to zvykla,“ pousmála se, oči něžné a milé. Za chvíli jsme všichni byli na čerstvém vzduchu. No… zas tak čerstvý nebyl. Tak to upřesním – na ulici.

Bella s Danem zamířili doleva a tak jsme se vydali za nimi. Bella se zadívala na zataženou oblohu.

„Zase bude pršet,“ zamumlala si pro sebe a já se musel usmát. Stále neměla ráda déšť. „Já si nevzala deštník,“ dodala jak si tento fakt uvědomila a Dan se vedle ní zasmál.

„Člověk by řekl, že když jsi žila ve Forks, tak si zvykneš.“ Bella se opět zašklebila.

„Nikdy jsem si nezvykla na to, jak velké mokro tam je… A zeleno…“ Oklepala se. Stále jsem se usmíval. Pořád to byla Bella, i když byla ďábel a patřila peklu, byla to ona. Zavrtěla hlavou a zpomalila, aby šla vedle nás.

„Musíme do přístavu, kde se nachází vchod do Pekelného údolí. Je to kousek… Aspoň myslím… Nikdy jsem tam nešla pěšky, vždy se přemístím,“ zamračila se Bella, jak nad tím uvažovala. Dan se zasmál.

„Teď to zní, že jsme líní, Bello.“

„Ale ty jsi línej,“ poznamenala Bella a zasmála se.

Nejkrásnější zvuk, jaký jsem kdy slyšel…

...

Jak Bella předpokládala, přístav byl kousek a my tam byli za chvíli. Zavedli nás do jedné slepé uličky, kterou bych možná i přehlédl, kdybych tu šel sám. Možná to mají zabezpečené, aby sem nikdo nechodil…

Dan přistoupil ke zdi a opět zašeptal ty dvě slova, které Bella tenkrát pronesla v Itálii. Ve zdi se objevil oblouk. Dan vešel první.

„Běžte vy… Já ještě musím zkontrolovat, jestli nás někdo neviděl a tak,“ pobídla nás a pak se otočila a oči zužila, jak se soustředila. Chvilku jsem měl pocit, že vidí i přes ty tlusté zdi.

Poslechli jsme ji a postupně jsme všichni šli za Danem. Byly tu schody dolů, pak rovinka, pak zase schody. Na stěnách byly svícny, které dosti osvěcovaly chodbu.

Šel jsem jako poslední z naší rodiny. Za chvíli jsem za sebou uslyšel, jak někdo běží. Otočil jsem se, protože jsem podle vůni poznal, že je to Bella. Divné, už mi tolik nevoněla, ale i tak byla její vůně nádherná.

Ona však zakopla.

Stále stejná, probliklo mi hlavou. Víc jsem si toho nestihl myslet, protože mi najednou přistála v náruči.

Vyjekla překvapením. Pevně jsem ji chytil. Dýchala zhluboka a chvíli se mi dívala na hruď, až pak zvedla své čokoládové oči, ve kterých bylo momentálně překvapení.

Naše pohledy se již po druhé za dnešní den spojily. Ale až teď jsem se opět topil v čokoládě. Opatrně jsem ji postavil na nohy, naše pohledy stále zaseknuté.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se ji tiše.

„Jo,“ vydechla.

Náhle zvedla ruku a přejela s ní pod mým okem. Tam, kde jsem většinou nafialovělé fleky, něco jako kruhy pod očima. Tyhle však nebyly z nedostatku spánku, ale z žízně.

Její dotyk byl lehký, něžný a příjemně teplý. Už nebyla tak teplá, jako člověk, ale nebyla zas tak studená, jako my. Byl jsem omámen a ona možná taky.

Mezi námi bylo napětí, které bylo téměř hmatatelné. Lehce jsem sklonil hlavu a ona se zhoupla na nohách.

Naše rty byly tak blízko… Tak blizoučko… Ještě trochu sklonit hlavu a dotkl bych se těch jejích nádherných rtů.

Můj nos se dotkl její tváře. Přejížděl jsem po ní.

Naše rty se letmo dotkly. Projel mnou elektrický proud, který mnou už dlouho neprojížděl, který už jsem tak dlouho nepocítil. Její ruka se přesunula na moji tvář.

Její ručka byla menší, než moje tvář. Palcem mě lehce hladila a můj pohled se zasekl na jejích rtech.

Ještě více jsem se sklonil…

Pět centimetrů…

Centimetr…

Pár milimetrů…

Už jen kousíček…

„Bello?“

Oba jsme sebou trhli a nadskočili. Bella byla najednou metr ode mě a zrychleně dýchala.

„Ano?“ Dívala se mi do očí. Možná v nich chtěla něco vyčíst a nevím, jestli v nich něco vyčetla.

„Nějaké komplikace?“ zeptal se Dan.

„Ne… Všechno je v pohodě… Jen jsem zakopla…“ křikla na něj Bella, stále se mi dívajíc do očí. „Měli bychom jít,“ zašeptala a najednou sklonila pohled.

„Jo… jasně,“ vydechl jsem. Otočil jsem se a zase se dal do chůze…