Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Devil or angel - 29. kapitola

30.04.2010 (12:30) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3993×

29. kapitola

Pekelné údolí, pohled Edwarda

Měl jsem chuť do něčeho praštit.

Sledoval jsem její záda, které se pomalu vzdalovala. Jako by si uvědomila, že ji pozoruji, nebo možná neslyšela žádné kroky, se najednou otočila.

Za světla několika loučí a takhle z dálky měly její oči úplně jinou barvu, než zblízka. Tak hluboké, temné, laskavé…

„Nějaký problém?“ zeptala se Bella hlasitě. Trhl jsem sebou a párkrát rychle zamrkal.

„Ne… žádný problém.“

Až na to, že jsem zamilovaný až po uši, Bello a hádej do koho… Ano, do tebe.

„Vážně?“ ujistila se a pozvedla obočí.

Vážně?

Vážně?!

Ne!

„Ano,“ přikývl jsem a děkoval bohu, že umím lhát. Těžce jsem polkl. Zhluboka se nadechl, abych se uklidnil a kupodivu to celkem fungovalo.

Upíří rychlostí jsem se vydal k ní, takže aniž by stihla mrknout, stál jsem vedle ni. Čekal jsem, že bude překvapená, ale nebyla. Jako by to viděla stejně dobře, jako upíři.

„Takže můžeme?“ Dlouhým pohybem zvedla pravou ruku, tak si vyhrnula rukáv u černého sáčka (které ji mimochodem děsně slušelo) a mohla se podívat na hodinky.

„Soud za chvíli začne a nebude dobré, abychom přišli pozdě.“

„Jasně… Ať to máme co nejdříve za sebou,“ přikývl jsem. Bella si mě chvíli měřila zkoumavým a podivným pohledem. Byl jsem nesvůj, nikdy si mě takhle neměřila. Změnila se a to hodně, ale věděl jsem, že jsem za to mohl já.

Kdybych ji tenkrát neopustil, kdybych nebyl tak blbej… Pak i ona sama přikývla, otočila se a začala scházet schody, které nyní následovaly. Znovu jsem se zhluboka nadechl a vydechl a vydal se za ní…

...

Celá moje rodina a i já sám jsme byli překvapeni, když se otevřely dveře od výtahu. Před námi se objevila velká síň, která byla plná lidí. Někteří stáli ve skupinkách a o něčem se živě bavili, jiní měli plné náruče nějakých papírů a složek a někam rychle spěchali, jiní v klidu čekali, zřejmě až na ně přijde řada, jiní mířili k výtahům, další zas vystupovali, stejně jako my. Téměř všichni byli stejně oblečení – černý oblek, černá nebo červená kravata. Jen tu a tam se objevily ženy, které měly černé sukně a černé košile s krátkým rukávem a červenou cedulkou na prsou.

Dan s Bellou zamířili kupředu a tak jsem se vydali za nimi. Pár lidí, tedy vlastně ďáblů, se na naši malou výpravu podívalo. Zřejmě nebylo zvykem, že sem zamíří někdo, kdo není ďábel, nebo něco podobného…

Zastavili jsme až u velkého pultu, a jak jsem odhadoval, byla to zřejmě recepce. Dan i Bella se znali se ženou, která byla za pultem. Pozdravili ji, řekli proč tu jsou a pak už jen čekali, co jim drobná žena odpoví.

„Hodně štěstí,“ dodala, když nám vše vysvětlila.

„Jste nervózní?“ zeptala se nás Bella, když jsme scházeli po kulatých kamenných schodech.

„Vlastně… ani ne,“ pokrčil jsem rameny. Vážně jsem nebyl nervózní. Nemohl jsem, když tu byla ona. S ní jsem měl pocit bezpečí, pocit pohody a hlavně pocit, že moje srdce je celé, že já jsem celý, že moje druhá půlka, která byla pořád s ní, se konečně vrátila ke mně.

„Ne?“ hlesla překvapeně, možná měla v hlase i nervozitu. Sešel jsem právě poslední schod a tak jsem se na Bellu mohl otočit. V očích měla strach, nervozitu, něhu a lásku,… Tolik pocitů v tak nádherných očích. Ale já se v těch pocitech nemohl vyznat.

Nechápal jsem, proč je nervózní, proč tam má lásku. Nemůže mě přeci po tom všem stále milovat! Musel jsem ji hodně ublížit, už ten novinový článek, který jsme našli s Alicí u ní doma ve Forks, jasně říkal, jaká troska z ní byla to jen díky mě.

„Ne,“ potvrdil jsem, v očích se ji objevil další pocit a to pocit zmatenosti, překvapenosti.

„Proč ne?“ Pokrčil jsem rameny, jako že odpověď nevím, ale moc dobře jsem ji věděl.

„A ty?“ zeptal jsem se tiše. Právě jsme procházeli širokou chodbou, kde nebyla ani noha, na rozdíl od haly nad námi. Šli jsme mezi posledními, vedl Dan, který si povídal s Carlislem a Jasperem, Emmett se bavil s Alicí (bylo skoro až legrační je vidět vedle sebe – malý – velký) a moje matka se bavila s moji sobeckou sestrou.

Bella si všimla, na koho se dívám, že pozoruji svoji rodinu a trochu se pousmála.

„Trochu… Nikdy jsem u takového soudu nebyla, nevím, co nás čeká… A nemusíš se bát… Ty i tvá rodina budete v pořádku. Postaráme se o to,“ odpověděla na moji otázku, podívala se mi do očí, které mě opět skvěle uklidnily.

Dan se zastavil před velkými černými dveřmi, které musely být kovové. Otočil se a koukl se na Bellu. Ta pochopila a přišla k němu. Vytáhla z batohu několik papírů a jedny desky, Dan ji k tomu dal to, co mu dali na recepci.

„Buďte klidní a odpovídejte jen, když budete tázáni… Edward a Alice si půjdou sednout za námi, zbytek rodiny úplně nahoru, ano?“ řekl šeptem Dan. Všichni jsme přikývli, dokonce i Bella, která něco rychle četla v papírech. Ta po minutě ticha pozvedla ruku a třikrát zaklepala na dveře. Ty se po chvíli otevřely a my vešli dovnitř.

...

Soudní síň, nebo jak bych tu místnost nazval, byla velká, laděna do červena a černé barvy. Naproti nám byl vyvýšený pult, za kterým přesně uprostřed seděl muž, kterého jsem už viděl v Městě dvou služebníků, nebo jak se to peklo jmenovalo.

Před vyvýšeným pultem byl malý stolek, za nímž seděla žena s hnědými vlasy a chystala si papíry, tužky a kdoví co. Odhadoval jsem, že ona bude vše zapisovat.

Po levé straně se nacházeli červené dveře, na straně pravá menší tribuna, která byla do páté řady zaplněna.

Byl jsem překvapen, když jsem v první řadě spatřil bledého muže s červenými a zároveň zlatavými oči. Že je upír, bylo mě i moji rodině jasné. Jenže tenhle upír sem zřejmě patřil, protože měl oblečenou černou uniformu, která už takhle z dálky vypadala draze.

Pak mě do nosu uchodil strašný pach, jako zmoklý pes. Moje překvapení, a nejen moje, se ještě zvětšilo, když jsem vedle upířího muže spatřil snědého chlápka, který byl téměř stejný, jako upír.

Museli být bratři. Upír a vlkodlak. Neuvěřitelné. Nevypadalo to, že by jim vadil jejich soused, jako by nic necítili.

Dan kývl na mého otce, ten pochopil a společně s Esme, Emmettem, Jasperem a Rosalie zamířili k poslední řadě.

„Předstupte, prosím,“ prohlásila žena tak, aby to slyšel každý.

„Daniel Marty Ward. Narozen 5. 5. 1985 v Kalifornii. Momentálně žiji tady v New Yorku. Příčina smrti byla autonehoda kousek za mým rodným městem,“ představil se Dan, který se koukl na Bellu.

Ta, jako on, udělala krok dopředu, nadechla se a představil se: „Isabella Marie Swanová. Narozena ve Forks dne 13. září 1987. Místo smrti La Push, příčina utopení, které bylo nechtěné.“

Pak udělala jeden krok do strany a kývla ke mně a Alici, abychom i my udělali jeden krok k nim. Poslechli jsme ji.

„Edward Anthony Masen Cullen. Upír. Narozen v Chicagu v roce 1901. Příčina přeměny bylo to, že se roku 1918 nakazil španělskou chřipkou…“

Pak představila i Alici. Pekelník se usmál.

„Děkuji Dane, Bello. Můžete se zatím posadit,“ ukázal na tribunu. Bella zamířila do páté řády, která nebyla zas tak zaplněna, jako ty pod námi.

„Tolik lidí jsem tu snad ještě neviděla,“ zašeptala Bella Danovi, když si sedla.

„Nejsi sama.“

„Můžu se na něco zeptat?“ zeptala se tiše Alice. Bella jen přikývla.

„Ten vepředu je upír?“ Bella se usmála.

„Jo, je… A ten muž vedle je vlkodlak… Je to jeho bratr, jak jste museli sami odhadnout,“ potvrdila nám Bella to, co jsme si mysleli. Najednou se červené dveře otevřely a vešlo pět mužů. Čtyři byli oblečeni stejně, ten pátý byl David, který měl na sobě černé kalhoty a červený plášť. Žena pobídla Davida, aby se i on představil.

„Soud začal,“ hlesli unisono Bella a Dan.

...

Sám nevím, co jsem si představoval, ale že budu sedět dvě hodiny, tu a tam odpovím na nějakou otázku, tak to asi ne. Soud neměl konce, neustále se Pekelník a ten upír, který se jmenoval Edgar, na něco vyptávali a dokud jste jim rozumně neodpověděli, nedali vám pokoj. Hodně rychle jsem s Alicí pochopili, že je lepší říkat pravdu.

Po další asi půl hodině nakonec Davida zase odvedli pryč a ti pod námi si začali vyměňovat názory. A to teprve bylo něco. Tu a tam něco řekl i Dan, Bella ho doplnila a na to reagoval další a další a další…

Dohadování trvalo necelou hodinu. Pak opět zavolali Davida a řekli mu, jak se rozhodli. To, že ho po zbytek věčnosti zavřou do vězení pro něj asi nebylo zrovna moc dobré. Říkal jsem si, že bych radši bral smrt, než být navždy zavřený v nějaké cele. Ale hlavní bylo to, že jsme to všichni přežili.

„Teď se už můžete vrátit na Aljašku, jestli chcete, nebo prostě někam, kde vám to bude více vyhovovat,“ oznámil nám Dan, když jsme se právě objevili zase zpátky na zemi.

Trhl jsem sebou. Jít pryč? Od Belly? Ne, to ne! To nechci! Znovu už ne!

„My to jdeme někam oslavit… Nechcete jít s námi?“ zeptal se Dan.

Odmítli jsme.

„No nic… Tak se mějte!“

„Jsem ráda, že se vám nic nestalo… Protože to všechno byla moje chyba… Kdybych tenkrát neskočila z toho útesu, neutopil bych se… a tak dále a tak dále,“ hlesla Bella, která se na rozdíl od Dana zastavila, aby se s námi rozloučila.

Zase obviňuje sama sebe… Nebyla to její chyba… Nikdy není…

„Vážně nechcete jít s námi?“

I když nerad, tak jsme ji odmítli. S ní bych klidně šel…

„Ok… Tak se někdy ukažte, ještě před tím, než se odstěhujete,“ požádala nás s mírným úsměvem na tváři. S radostí jsme ji to slíbili. Hlavně já.

Naposledy se na nás usmála, pak se otočila a rozeběhla se za svým bratrem. Když ho dohonila, otočila se a zamávala nám.

Měl jsem takovou chuť ji dohonit, sevřít ji pevně v náručí a spojit své rty s těmi jejími…

To jsem však netušil, co se stane následující den…