Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Devil or angel - 31. kapitola

11.06.2010 (14:15) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4282×

31. kapitola

New York, pohled Edwarda

Překvapeně jsem se na ni díval. Byla tak blízko. Vydechl jsem – jak překvapením, tak možná i vzrušením a napětím. Nedokázal jsem uvažovat a ani myslet.

V tu chvíli jsem dokázal jen to, že jsem ji pevně sevřel v náručí a hladově ji políbil na rty. Vydechla mi přímo do úst, což mě nabudilo ještě víc. Bylo to úplně jiné, než kdysi, než jsem si to pamatoval.

Její vůni už jsem necítil, její krev už mě nevábila, už jsem neměl touhu ji zabít. Nemusel jsem se bát, že bych jí jedním pohybem ublížil, že bych ji zabil. Ty všechny starosti tu nebyly, byly pryč…

Najednou jsem byl opřený zády o zeď. Ani nevím, jak se to stalo, ale cítil jsem její prsty, jak mi pomalu rozepínají knoflíčky u košile. Znovu jsem vydechl.

Nikdy jsme se takhle daleko nedostali, i když ona chtěla… Co si sakra budu nalhávat? Nejen ona, ale i já!

Jenže copak tohle jsme mohli dělat, když byla člověk? Nejen její ruce, ale i moje začaly bát aktivní a začaly hladit její boky. Bella mi tiše zavzdychala do úst a trochu zaklonila hlavu, čehož jsem využil a svoje rty přesunul na čelist, pak na krk. Ještě víc zaklonila hlavu.

Byl jsem zvyklý, že jsem slyšel zběsilý tep jejího srdce, ale teď nic. I krční tepna byla v klidu… Takový nezvyk… Najednou jedna moje ruka zavadila o lem jejího trika. Neváhal jsem ani vteřinu a triko Belle sundal.

Na chvíli jsme se proto od sebe musela odtrhnout. Zadíval jsem se do její tváře. Kdysi bych řekl andělské, ale ona teď byla ďábel… Další nezvyk… Moje nevinná Bella, která by nikdy neublížila ani mouše, patřila peklu a zařizovala smrt ostatním hříšníkům.

Naše pohledy se na chvíli spojily, tak projela našimi těly další vlna touhy a opět jsme se hladově začali líbat. Její rozklepané prsty rozepnuly poslední knoflíček u mé košile. Bella mě objala kolem krku a tak mě donutila udělat to, co chtěla ona.

Několika kroky jsme se dostali k její posteli, na kterou mě posadila. Odtrhla se od mých rtů a opět se mi zadívala do očí. Těžce jsem polkl, můj dech byl zrychlený, stejně jako ten její. Pomalu mi stahovala košili z ramen, zároveň mě i hladila po odhalené pokožce.

Tiše jsem zavzdychal a přitáhl jsem si ji blíž. Byl jsem níž, na její rty jsem nemohl dosáhnout, a tak jsem ji začal líbat na ploché bříško. Její pokožka voněla podobně jako její krev, což se mi líbilo. Chtěl jsem zkusit, jestli i tak chutná… Proto jsem k mazlení a laskání její pokožky přidal i svůj jazyk…

Na chvíli přestala dýchat, jako bych ji tímto činem vyrazil dech. Pak se však vzpamatovala a dokončila práci, kterou měla rozdělanou a košili odhodila, ani nevím kam.

Moje ruce, hladíc Bellu na stehnech, se přesunuly trochu víš, k rozepínání kalhot, které na sobě stále měla, a mně už dosti překážely. Moje tvář dělala podobný pohyb, též směrem nahoru, teď jsem ji líbal pod lem její podprsenky.

Její dlaně přejížděly po mých ramenech, zádech, hladila je, tím moji pokožku zahřívala. Moje prsty se pomalu blížily ke knoflíku, k zipu… Opatrně jsem rozepnul knoflík… Vychutnával jsem si její hluboký výdech… Byla napnutá, možná i natěšená jako já.

Tiše jsem se zasmál, můj dech ji musel zašimrat, protože se lehce zachvěla. Chvíli jsme tam byli takhle, vnímali přítomnost toho druhého, dýchali zrychleně a mělce…

Moje rty se opět daly do pohybu, moje dlaně ji hladily po bocích… Nevím, co to se mnou bylo. Jako bych vypnul celé svoje tělo, i myšlení.

Viděl jsem jen Bellu, jen moji lásku… Její nádherné tělo, její nádhernou tvář, její krásnou vůni…

„Bello?“

Trhl jsem sebou a nebyl jsem sám. Rychle jsem otevřel oči a koukl se na Bellu, která vypadala asi stejně překvapeně, jako já.

Chvíli se dívala na dveře od pokoje, které byly otevřené a tak natáhla ruku, prsty luskla a dveře se velmi rychle zavřely.

Pak se koukla na mě, její oči rozšířené překvapením a bylo vidět, že je zmatená. Vymanila se z mého objetí a udělala pár kroků dozadu. Dívali jsme si navzájem do očí.

„Bello?“ oslovil jsem ji tiše a zvedl se. Chtěl jsem udělat těch pár kroků, co nás dělily, ale ona mě zastavila.

„Opustil jsi mě… A teď znovu…“ hlesla tak, že by to lidské uši neslyšely.

Cítil jsem, jak se moje tvář zkřivila bolestí.

„Jdi pryč,“ požádala mě, zvedla svůj pohled ze země, aby se mohla podívat do mých očí. Bodlo mě u srdce.

„Bello,“ zkusil jsem to znovu, ale opět mě nenechala.

„Jdi.“

Znovu jsem se nadechl.

„Vypadni, krucinál!“ téměř zakřičela. Sklonil jsem hlavu, upíří rychlostí jsem popadl svoji košili a oblékl si ji. U dveří jsem se zastavil a otočil se na ni.

Stála tam, jen v podprsence a rozepnutých kalhotách, a dívala se z okna dolů na ulici. Neviděl jsem ji do tváře, protože si vlasy přehodila přes ramena a tak jí do ní padaly.

Nadechnul jsem se, abych něco řekl, ale pak jsem zavrtěl hlavou, otevřel dveře a vyšel z pokoje. Dveře jsem opět zavřel, z křesla popadl svoji bundu a vypadl jsem z bytu…

...

Nevím, jak dlouho jsem bloumal ulicemi New Yorku, ale muselo to být už určitě několik hodin. Slunce, které bylo poslední dny zalezlé za mraky, už zapadlo, nastal čas ideální pro ty, co jsou jako já.

Noc.

Šel jsem tam, kam mě zavedly nohy, většinou to byly úzké uličky, kterým se normální smrtelníci vyhýbali, protože nebyli zrovna nejbezpečnější. Ale mě to bylo jedno, protože já se nemusel bát o svoje zdraví. Tedy aspoň ne o to fyzické. O tom psychickém bych radši nemluvil.

Až teď jsem si to přiznal… Ale od té doby, co jsem Bellu opustil, jsem byl psychicky nemocný, i když jsem se snažil žít a dělat to, co se ode mě očekávalo. Byla to jen zástěra…

Musel jsem ji hrát dobře, když si jí nikdo nevšiml. Jsem moc dobrý lhář, což jsem si dokázal už v září po Belliných narozeninách.

Přešel jsem ulici, auta, která jezdily přes širokou silnici, jsem ignoroval a zamířil do další úzké uličky. Neměl jsem to dělat…

Moje myšlenky stále byly u dnešního odpoledne, u Belly, u toho, kolik jsme toho prožili…

„Nech mě…“

„Kouzelný slovíčko by nebylo, kočičko?“

„Prosím…“

„To by bylo lepší…“ zachechtal se muž, který musel mít trochu upito.

Vzpomněl jsem si na doby, kdy jsem po tomto světě chodil sám a žil na vlastní krvavou pěst…

Nevím, co to do mě vjelo, ale šel jsem za těmi hlasy, myšlenkami, které nešly neslyšet. Zatočil jsem doleva a spatřil mladou dívku. Mohlo jí být sotva sedmnáct. Chlap ji tlačil na zeď, už z dálky šlo vidět, že šlo o pevný stisk.

Vážně nevím, proč jsem to udělal a co se stalo. Najednou jsem prostě toho chlápka držel pod krkem, on byl teď natlačený na zdi, a jak jsem ho tlačil nahoru, téměř se nedotýkal země.

Pak jsem ho pustil, on dopadl na zem, těžce dýchal a snažil se popadnout dech. Otočil jsem se na dívku.

„Uteč a pomlč o tomto mém činu, pomlč o mně, pomlč o všem, co se tady stalo… Uteč!“  Nemusel jsem ji to říkat víckrát. Pochopila a utekla.

Pak jsem se opět podíval na tu špínu, která mi ležela u nohou.

„Tebe neučili, že se takhle k dámě chovat nemáš?“ zeptal jsem se, můj hlas byl zuřivý a hrozivý. Málem jsem vrčel. Nemohl mi odpovědět slovy, protože stále popadal dech.

„Je pozdě, aby sis to uvědomil a naučil,“ zašeptal jsem spíše pro sebe a než se ten chlap nadál a aniž by popadl dech, jsem se zakousl do jeho krku…