Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Devil or angel - 33. kapitola

21.07.2010 (18:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3686×

33. kapitola

V lesích za New Yorkem, pohled Belly

Alice jela jako splašená, a to i přes New York, kde doprava byla hustá a pomalá.

„Jak mu je?“ zeptala jsem se, když jsem nasedla do černého auta. Radši jsem se ani neptala, kde ho sebrala.

„Nechce s nikým mluvit, ani nám chodit na oči... Hlavně se bojí Carlislea. Bojí se, že ho zklamal... Jasper se pokoušel s ním promluvit, ale nic... Ani se nevracel, rovnou utekl... Jediná záchrana jsi ty, Bello...“ chrlila Alice tak rychle, že jsem ji sotva rozuměla a to jsem měla lepší sluch než lidé.

„Ale proč já?“ zeptala jsem se. Nevěděla jsem, proč potřebuje zrovna mě... Alice se na mě malou chvilku podívala, hned se však dívala jinam. Nechtěla mi to říct.

„Nevím, jestli jsem ta pravá, která ti to má říct,“ vyhnula se odpovědi a já se zamračila. Chtěla jsem vědět, proč si Alice myslí, že jediná je pomůžu pomoct Edwardovi. Od Alice jsem vždy dostala pravdivou a stručnou odpověď. Tak proč dneska ne?

„Alice! Proč...?“

Nenechala mě to ani doříct. Najednou vybuchla, rozčílila se a trochu více nahlas na mě zakřičela:

„Prostě ti to neřeknu, Bello, jasný? Já nejsem ta pravá!“

Lekla jsem se, jak vystartovala. Schoulila jsem se na sedačce a dívala se na krajinu, kterou jsme míjeli. Vyjeli jsme z města a jeli na sever. Z města jsme se dostali za rekordních patnáct minut.

Nikdy jsem neviděla a ani neslyšela takhle Alici na někoho vyjet. Vlastně jsem z rodiny Cullenů neslyšela nikoho křičet.

Všimla si mé reakci na její křik.

„Promiň, Bello... Nechtěla jsem takhle na tebe vyjet, ale pochop...“

„Já to chápu.“ Nebo se snažím, pomyslela jsem si a dál se dívala z okna. Alice jela jako šílenec, ale tohle jsem chápala. Taky jsem chtěla být u Edwarda co nejdříve. Z dálnice jsme sjeli na jednu z mnoha vedlejších silnic, tato vedla do blízkých nízkých hor.

Byla jsem tak nervózní... Co když nebude chtít mluvit ani se mnou? Co když mě nebude chtít ani vidět? Co když... Tolik otázek a žádná odpověď, která by mě v tu chvíli uklidnila.

Ze silnice Alice sjela na jednu lesní cestu, vedoucí do kopce a byla obklopena hustým lesem, Alice však jela stále stejně rychle. Cesta však po pár metrech skončila. Zamračila jsem se a překvapeně jsem se dívala na Alici. Že by zabloudila?

Nevypadalo to tak, protože ona rychle vystoupila. Byl to tak rychlý pohyb, že jsem to ani nepostřehla... Zamrkala jsem a chvíli tupě zírala na prázdnou sedačku vedle mě.

Zavrtěla jsem rychle hlavou, vystoupila a stoupla si vedle Alice.

„Dál už musíš sama, Bello,“ oznámila mi Alice. Překvapením a otázkou jsem pozvedla obočí.

„A kudy?“ Porozhlédla jsem se kolem sebe – všude jen strom, strom a zase strom.

„Běž na severozápad... Po pár kilometrech by jsi měla dojít na menší palouk... Kdyby jsi se ztratila, tak víš koho volat...“ poradila mi Alice a rukou mi ukázala směr.

„Proč vlastně dál musím sama?“

„Protože moje myšlenky Edward slyší, zatím co tvoje ne... Utekl by dřív, než bych mu oznámila, že jsi tady,“ vysvětlila mi Alice a já přikývla na důkaz, že jsem pochopila.

„Tak já jdu.“ Chtěla jsem udělat krok, ale Alice mě zastavila.

Než jsem se nadála, tak mě objímala. Byla jsem překvapená. Bylo to hodně dávno, co mě objala – v den mých osmnáctých narozenin... Cukla jsem sebou, jak nad vzpomínkou, tak nad jejím činem.

„Celá rodina ti bude zavázána,“ řekla, když mě pustila.

„To těžko,“ zamumlala jsem si pro sebe, ale ona to musela slyšet, protože se na mě usmála.

„Věř, že ano.“ Velmi těžce jsem ji úsměv oplatila, mávla na ni a vyrazila směr, který mi poradila...

...

Musela jsem jít necelou hodinu, když jsem dorazila na místo, které mi Alice popsala – na malý palouk porostlý různými květinami. Připomínalo mi to naši louku kousek od Forks... Zavrtěla jsem hlavou a trochu sklonila hlavu.

Zamračila jsme se, když jsem tu věc spatřila na zemi. Sklonila jsem se a vzala ji do ruky. Zalapala jsem po dechu. Byl to kožený náramek s erbem Cullenů, který Edward nosil na pravém zápěstí, stejně jako Emmett a Jasper.

Vypadalo to, jako by ho někdo ze zuřivosti strhl. Odhadoval jsem, že to byl sám Edward. Vážně na tom musí být strašně, když si myslí, že už k nim nepatří a že u nich nemá šanci...

Porozhlédla jsem se kolem sebe a snažila se ho najít. Nikde jsem ho neviděla.

„Edwarde?“ křikla jsem a čekala, že se tu do vteřiny objeví. Neobjevil. Ach bože! Zkusila jsem to znovu, ale výsledek byl úplně stejný.

Udělala jsem pár kroků, abych se objevila uprostřed té malé přírodní nádhery. Měla jsem tušení, že Edward o mě ví. Znovu jsem si povzdechla a snažila se přijít na to, čím bych ho sem dostala...

Usmála jsem se. Jestli je pořád tak starostlivý, tak se mi to teď vyplatí. Žuchla jsem na zem a chytla se za kotník.

„Au! No super, asi jsem si zlomila nohu,“ řekla jsem nahlas a čekala, jestli tohle bude fungovat. Fungovalo. Za setinu sekundy seděl vedle mě.

„Ukaž, podívám se,“ nabídl se, ale já se musela krátce zasmát.

„Nic mi není... Nějak jsem tě sem musela dostat,“ zavrtěla jsem hlavou a koukla se na Edwarda. Čekala jsem, že mi na moji lež něco řekne, ale on tam jen seděl, hlavu měl skloněnou. Tušila jsem, že se i nechce podívat do očí, protože bych viděla ty jeho.

„Ty se na mě nezlobíš?“

„Na tebe? To nejde,“ zašeptal a já se pousmála. V něčem přeci jen zůstal stejný.

„Co tu vlastně děláš?“ zeptal se mě, hlavu stále skloněnou.

„Alice pro mě přijela... Celá rodina je zoufalá, Edwarde. Neměl by ses jim vyhýbat.“

Začala jsem mu pomalu domlouvat. Edward není hloupý, věděl, že vím, co se stalo...

„Zklamal jsem je...“

„Nezklamal. Každý chybuje, tak proč by jsi nemohl i ty... Podívej na mě, kolik chyb jsem udělala... A díky jedné jsem to, co jsem. A víš co?“

„Nevím,“ zavrtěl hlavou, ale stále se mi nepodíval do očí.

„Není důležité, že chybujeme, ale to že to dokážeme přiznat a že se z toho dokážeme ponaučit!“

Tiše se zasmál, nebylo to však od srdce. „Možná máš pravdu... Ale problém je, že i když se ponaučím, tak chybuju...“ povzdechl si a jedním rychlým pohybem si tvář schoval do dlaní.

Zhluboka jsme se nadechla a vydechla. Nazvedla jsem se a klekla si před něj, ruce jsem položila na ty jeho a on sebou cukl, ruce však nechával na tváři.

„Chybovat je přeci lidské,“ zašeptala jsem.

To, co se stalo pak, bylo i na mě moc rychlé. Ruce z jeho tváře zmizely, ta se přiblížila k té mé, že byla sotva pár centimetrů od mého obličeje.

„Ale takhle nevypadá člověk,“ zavrčel a já se mu podívala do očí, které přede mnou tolik skrýval.

Čekala jsem, že neuvidím to krásné zlato, ale taky jsem čekala, že to bude horší. Jeho oči byly černé, smíchané s rudou červenou.

Potlačila jsem v sobě zalapání po dechu – ještě by si to špatně vyložil a myslel si, že to bylo z těch očí. Což možná trochu bylo, ale hlavně to bylo z těch rychlých pohybů.

Vzájemně jsme si dívali do očí. Po dlouhém váhání jsem nakonec pozvedla ruku a lehce ho pohladila po tváři. Bylo to pro něj nečekané, opět sebou cukl.

„Ano, takhle vypadá člověk... Až na ty oči...“

Odfrkl si.

„Proč jsi si tohle sundal?“ zeptala se ho, nevšímala jsem si jeho reakci, a ukázala mu náramek.

„Nemohu ho mít.“

„Proč ne?“

„Protože jsem je všechny zklamal!“

Znovu jsem si povzdechla. „Chceš něco vědět?“

Tázavě pozvedl obočí.

„Mě jsi nezklamal a svoji rodinu taky ne... A jen proto, že jsi udělal chybu neznamená, že k ním nepatříš...“ Chytla jsem jeho pravou ruku a navlékla na něj náramek. „Navždy bude tady, protože sem patří.“

Zvedla jsem hlavu a koukla se mu do očí. „Vrať se k nim, Edwarde. Jsou nešťastní.“

„Ale jak se teď po tom můžu podívat Carlisleovi do očí?“ zeptal se mě utrápeně.

„Je to přeci tvůj otec a otcové mají pro své syny pochopení. A každý otec je rád, když se jeho dítě vrátí domů... Nebojím se toho, že Carlisle bude výjimka... Má tě s Esme rád a takhle jim jenom ubližuješ... a sobě taky,“ radila jsem mu, jak jsem nejvíce mohla.

Nic neříkal a tak jsem pokračovala: „Hele, Edwarde... Každý má nějaký chyby a každý chybuje... Tvá rodina není jediná, kdo se trápí... Já taky... Mám pocit, jako bych za to mohla.“ Vytřeštil na mě oči.

„Proč, proboha?“

„To já jsem tě rozrušila, to já ti řekla, ať odejdeš... Promiň...“ Nenechal mě to ani dopovědět, skočil mi do řeči.

„Ne, to ne. Není to tvoje chyba, jasné? Je to jen moje chyba,“ zavrtěl hlavou. Pousmála jsem se. Uklidňoval mě, ale stále jsem měla ten pocit. Nevím, proč jsem to udělala, ale měla jsem pocit, že je to správné – objala jsem ho kolem krku.

Musel být překvapený mým činem, ale po chvíli mě objal i on.

„Nevím, jak ti za to všechno mám poděkovat a jak omluvit, Bello,“ hlesl a já se od něj odtáhla podívala se do obličeje.

„Nemáš za co děkovat, stejně tak omlouvat.“

„Ale mám... Ublížil jsem ti...“

Sklonila jsem hlavu. „Nemusíš se omlouvat za to, co k tomu druhému cítíš,“ zamumlala jsem tiše, ale Edward to stejně slyšel. Dnes již po druhé se krátce zasmál a podruhé mu to nešlo od srdce.

„Musím být velmi dobrý lhář,“ zamyslel se a já se nechápavě zamračila, dál jsem se dívala na trávu.

„Nechápu,“ přiznala jsem mu.

„Já ti lhal, Bello.“ Teď to byl, který se k něčemu přiznal.

„V čem? A kdy?“

„Tenkrát v lese... O tom, že tě nemiluji.“

Rychle jsem zvedla hlavu a podívala se mu do očí. „Cože?“ vyhrkla jsem.

„Jo... Udělal jsem tenkrát chybu... To bych nebyl já,“ řekl ironicky a já na něj valila oči. Momentálně jsem nechápala, co mi chtěl říct nebo naznačit.

„Já to vážně nechápu,“ řekla jsem znovu zmateně.

Pousmál se a vzal si můj obličej do svých dlaní... Donutil mě tak, abych se mu dívala do očí.

„Lhal jsem ti... Lhal jsem ti, že tě nechci, že tě nemiluju... Lhal jsem, protože jsem si myslel, že to bude nejlepší... Ale nebylo... Bello, já... Já tě stále miluji a navždy budu...“