Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Devil or angel - 34. kapitola

09.08.2010 (20:15) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3704×

34. kapitola

V lesích za New Yorkem, pohled Belly

Dívala jsem se mu do očí a snažila se pochopit význam slov, které mi právě řekl. Odtrhla jsem svůj pohled a vymanila se mu z dlaní. Tupě jsem zírala na trávu a minuty přemýšlela.

A pak mi došlo, co mi řekl. Překvapeně jsem zamrkala.

„Cože?“ vydechla jsem a podívala se mu do očí.

„Miluji tě,“ zašeptal a já se krátce a hystericky zasmála.

„Ne, ne, ne!“ zavrtěla jsem hlavou. Rychle jsem se zvedla na nohy a začala chodit sem a tam. Nechápavě se na mě díval. Nadechoval se, aby mi něco řekl, ale já ho umlčila, že jsem zvedla ruku.

„Ty jsi mi lhal?“ zeptala jsem se ho, abych se ujistila, že jsem to dobře pochopila.

„Ano... Odpusť mi to, Bello, prosím, odpusť! Ale udělal jsem to pro tvoje dobro!“

„Dobro?“ Hlas mi přeskakoval. „Ty jsi mě opustil, protože sis myslel, že to bude pro mě dobrý? Ses asi scvokl, ne? Jak sis to, proboha, mohl myslet?“

„Jak? Copak ty jsi nepamatuješ na tvoji oslavu narozenin?“ Trhla jsem sebou hned, jak jsem na to pomyslela. Nepokoušela jsem se radši ani vzpomínat...

„Ano, pamatuji,“ dostala jsem ze sebe, snažíc se dostat z hlavy vzpomínku na to, jak po mě Jasper vyjel.

„Tak potom musíš chápat, proč jsem tě opustil,“ prolomil ticho, v obličeji podivný – možná bolestný – výraz. Zřejmě i on si to vybavil.

„Promiň, ale asi myslím trochu jinak... Takže ne, nechápu,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Nechápeš?“ zavrčel Edward a jedním rychlým pohybem se zvedl na nohy a stál naproti mě. Jen jsem přikývla. Jeho tvář zněžněla.

„Nechtěl jsem tě vystavovat nebezpečí, už ne... Nejdřív James, pak Jasper... Kdo ví, co by následovalo! A to jen kvůli mě!“ zašeptal, zněl zničeně a opět schoval svoji tvář do dlaní.

Chvíli jsem uvažovala, jestli mu mám říct o Laurentovi, který mě navštívil a který mě chtěl zabít, a o Victorii, která mě chtěla dostat proto, že Edward a jeho bratři roztrhali Jamese na kusy a pak ho spálili. Koukla jsem se na něj a i když jsem byla rozčílená, na Edwarda momentálně hodně naštvaná, nemohla jsem mu to říct. Ne teď...

„Ty jsi za to stál, Edwarde!“ prohlásila jsem. Vždycky za to stál... Sundal ruce ze své tváře a přímo se mi podíval do očí.

„Vážně?“ Nevěřil tomu.

„Samozřejmě,“ pousmála jsem se. Na chvíli nastalo ticho, stále jsme si dívali do očí.

„Zlobíš se,“ konstatoval, nevím, jestli čekal, že něco řeknu, ale já si neodpustila jízlivou odpověď.

„Divíš se?“

„Vlastně ne,“ hlesl.

„Kluk, který pro mě byl všechno, mě opustil jenom proto, že si myslel! Víš, Edwarde, příště radši nemysli!“

Byl celý ztuhlý, v očích měl ještě větší bolest, jestli to tedy bylo možné. V ten moment mě nenapadlo, co jsem řekla špatně...

„Byl?“ hlesl a já si uvědomila svoji chybu. Na chvíli jsem zavřela oči, dlaně mi vjely do vlasů. Snažila jsem se zhluboka dýchat, uklidnit se.

Když jsem otevřela oči, byl blíž, než jsem čekala. Byl velmi blízko... Tak blízko, že jsem cítila jeho krásnou vůni při každém mém nádechu. Tak blízko, že jsem musela zaklonit hlavu, abych mu viděla do očí.

„Který je pro mě všechno... Ale já, Edwarde, ti tu teď nemůžu skočit kolem krku, šťastná, že jsme zase spolu! Na to jsem zažila až moc bolesti, moc trápení!“ Po tváři mi stekla první slza. Zvedl ruku a chtěl mi ji utřít, ale já cukla.

„Dej mi čas, Edwarde, prosím... Musím si to promyslet... Stále pro mě něco znamenáš, ale já se bojím... Bojím se vstoupit dvakrát do stejné řeky.“ Chvíli se na mě díval, jak mi tečou slzy a pak přikývl.

„Chápu.“

„Nechci ti ublížit, já jen...“

„Já tě chápu,“ přerušil mě a já se na něj pousmála.

„Děkuji,“ špitla jsem a pak ho objala kolem hrudníku. Na chvíli ztuhl, ale pak i on mě lehce objal.

„A teď pojď, vezmu tě domů,“ odtrhla jsem se od něj, utřela slzy a podala mu ruku. Lehce se zamračil a nadechoval se pro otázku, já byla však opět rychlejší. „Věř mi, budeme tam dřív, než se naděješ.“

Nakonec přikývl a chytil mě za ruku. V ten moment jsem nás přemístila. Překvapeně zamrkal, když si všiml, kde jsme. Podíval se na mě s úžasem, ale nestačil nic říct, protože se na něj vrhla Esme.

„Vrátil ses! Jsi zpátky!“ prozpěvovala nadšeně. Pustila jsem jeho ruku, aby mohl své matce objetí obětovat. Když se Esme nabažila Edwarda, objala mě.

„Děkuji ti, Bello, děkuji! Jsme ti zavázáni!“ Nervózně jsem ji objala, nečekala jsem to a na objímání od členů Cullenových jsem nebyla stále připravená.

„To těžko... Nic to nebylo,“ zavrtěla jsem hlavou. Po Esme ke mě přistoupil Carlisle a stejně jako jeho manželka, i on mě objal, avšak na rozdíl od Esme lehce a krátce.

„Děkuji ti, že jsi přivedla našeho syna,“ poděkoval mi tiše.

„Maličkost,“ usmála jsem se a mávla rukou. Podívala jsem se na Edwarda, který se právě objímal s Alicí. Zřejmě vycítil můj pohled a i přes to, že tu malou potvůrku objímal, se na mě podíval.

„Čas,“ špitla jsem potichu. V jeho pohledu bylo pochopení, což jsem byla ráda. Mrkla jsem na něj a pak se znovu přemístila.

...

Jestli si myslíte, že jsem se vrátila domů, nebudete se zase tolik mýlit. Jenže jsem nebyla v New Yorku, ale ve Forks. Musela jsem přemýšlet o tom, co mi dneska Edward řekl.

Vlastně jsem nebyla ve Forks, ale kousek od La Push, na útesu, ze kterého jsem kdysi skočila. Stála jsem tam a dívala se, jak se voda bouří a na vlny, které narážely na pevninu.

Po dlouhé době jsem nelitovala toho, že jsem skočila. Hodně jsem si to vyčítala, ale dnes ne. Kdybych neskočila, nikdy bych znovu Edwarda nepotkala a nedozvěděla se, že mi lhal.

Ale mám vlastně sílu na to, abych do toho všeho znovu šla? Odpustím mu vlastně někdy, že odešel?

A pak mě napadla ta nejdůležitější otázka, na které to všechno stálo a na kterou jsem musela zjistit odpověď.

Miluju vlastně ještě Edwarda?