Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Devil or angel - 35. kapitola

13.09.2010 (09:00) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3364×

35. kapitola

New Yorku, pohled Belly

„Bello?“ křikl na mě Dan, když jsem odemkla dveře do bytu. Kdo jiný by to mohl být, proboha?

„Ahoj, Dane,“ zamumlala jsem a zamířila za ním do kuchyně. Dan se motal kolem sporáku, kolem pasu omotanou zástěru. Snažila jsem si vzpomenout, kde ji tak mohl najít, nevzpomínala jsem si, že bychom něco podobného tady měli.

„Jak je Edwardovi?“ zeptal se Dan, když mě na uvítanou objal a políbil na tvář.

„Teď už dobře... Snad... Vrátil se k rodině,“ nemohla jsem s určitostí říct, jak Edwardovi je v tuhle chvíli. Doufala jsem, že opravdu dobře a že ho moje slova neranila a nerozhodl se udělat něco, co by bylo nezodpovědné.

„To je dobře... Jinak jsem se šel poptat na toho chlápka, co ho zabil... Byl to hříšník jak hrom... Měl přijít na řadu příští týden... Edward nám trochu ulehčil práci,“ usmál se Dan a vrátil se ke sporáku.

„Vážně? To určitě rád uslyší... Co vaříš?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Já nevařím, já peču,“ opravil mě a já protáhla obličej. Byla jsem překvapená. Ne tím, že Dan je v kuchyni a snaží se něco udělat, ale překvapilo mě to, že peče. On byl vynikající kuchař, to nemůžu popřít, ale nikdy nepekl, jak vařil. Všiml si mého obličeje.

„Co je?“

„Nikdy nepečeš. Co se stalo?“

„Co by? Nic,“ pokrčil rameny a dál kuchtil těsto. Ale znala jsem ho dlouho, abych poznala, že lže. Povytáhla jsem obočí, stoupla si vedle něj, ale tak, že jsem se zády opírala o linku a tím pádem jsem se mu mohla podívat do očí.

„Tak to vyklop,“ požádala jsem ho a z misky jsem si vzala jablko.

„Je neskutečné, jak dobře mě znáš,“ povzdechl si. Krátce jsem se zasmála a zakousla se do jablka.

„Nezapomeň, že jsi můj bratr! A taky... Nikdy nepečeš, jen vaříš.“

„Tak to mě prozradilo?“ „Myslím, že ano. Tak už mi to řekni. Co se děje?“

„Simona, to je ta holka, se kterou teď randím, dnes přijde sem... A tak mě napadlo... No, nechceš na večer vypadnout?“ zeptal se a hned na to se usmál jako andílek. Což k němu nesedělo – vždyť je ďábel!

„Ten obličej si nech pro ty svatý nahoře!“ poradila jsem mu naštvaně.

Co si jako myslí? A kde mám jako být celý večer, celou noc? Znovu jsem se zakousla do jablka a vydala se do svého pokoje.

„Bello! No tak! Já tě prosím, žádám!“ křičel za mnou Dan.

Nasrat, pomyslela jsem si, ale zároveň jsem uvažovala o tom, že mu tu noc přeci jen dopřeju. Už je chudák trochu... tento... no, však víte co. Musí být, jinak by mě nežádal, neprosil a té holce by nepekl. Ale přeci mu tak lehce neřeknu – „Jo, klidně. Já se nějak zabavím!“ Ať se klučina taky trochu snaží.

„A co za to?“ otočila jsem se tak rychle, že do mě Dan málem narazil.

„Cože?“ vysoukal ze sebe.

„Co mi za to dáš?“ zopakovala jsem a mile se na něj usmála. Dan zřejmě vycítil nějakou šanci na úspěch, proto hned rychle začal slibovat.

„Co budeš chtít! Cokoliv! Klidně ti zase slíbím, že – až se tedy rozejdu se Simonou – zase nebudu mít měsíc rande! Nebo ti někoho seženu. Nebo...“

Musela jsem se smát, když jsem slyšela jeho nabídky, jedna se mě však dotkla. Proč pořád naráží na to, že bych si měla někoho najít?

„Stop! Zastav!“ přerušila jsem ho. Dychtivě se na mě díval, jako malé dítě na vánoční stromeček. Jemně jsem zakroutila hlavou. Už je na tom vážně špatně.

„Dobře, půjdu... A nic mi za to nemusíš dávat,“ vydechla jsem a chtěla se otočit a konečně dojít do svého pokoje, ale něco mě zastavilo. Nebo lépe řečeno někdo. Než jsem se nadála, tak mě Dan objímal.

„Díky, sestro! Vážně moc děkuju!“ Znovu jsem se musela zasmát, tentokrát jeho nadšení a radosti.

„Tak už mě, prosím tě, pusť,“ požádala jsem ho, když mě objímal už pátou minutu.

„Jo, jistě.“

Na chvíli jsem se na něj podívala, pak zavrtěla hlavou a vešla do svého pokoje. Hned, jak jsem zavřela dveře, jsem se o ně opřela a sklouzla na zem.

Co proboha budu dělat? Celý večer, noc a možná i ráno? Pochybuji, že ty dvě hrdličky budou vstávat v šest ráno. Tiše jsem si povzdechla.

Můj pohled padl na postel a já si vzpomněla na Edwarda, na tu věc, kterou jsme chtěli provést, věc, kterou jsem tolik chtěla.

Bože, Bello! Uklidni se! Dnes již po několikáté jsem zavrtěla hlavou a rychle se zvedla ze země.

V šatně jsem popadla nějaké oblečení, které mi padlo pod ruku a valila do koupelny. Byla jsem tak nějak unavená a já doufala, že mě studená sprcha probudí, když mám celou noc proflámovat. Probudila.

Oblékla jsem se, jemně nalíčila, do kapsy si dala mobil a ještě před tím, než jsem odešla, zkontrolovala jsem situaci v kuchyni. Dan stál opřený o linku, před sebou kuchařku a četl. Pousmála jsem se. Ta holka musí být fakt kus, když dělá tohle.

„Tak já pádím! Přijdu někdy zítra!“ oznámila jsem mu. Překvapeně zvedl hlavu.

„Ty už jdeš?“

„Čím dřív, tím líp,“ zasmála jsem se krátce. Dan jen protočil oči a pak zamumlal rozloučení. Na chodbě jsem se přemístila do jedné slepé uličky, kousek od domu, ze které jsem vyšla a porozhlédla se kolem sebe.

Slunko už zapadlo, někde na obloze byl určitě i měsíc, ale zde nešel vidět. Tohle město nabízelo tolik možností, ale mě i tak žádná nenapadla a pokud ano, tak mě nelákala. Opět jsem si povzdechla.

Nakonec jsem zvolila to, že si najdu nějaký slušný bar a dám si pár piv. Nějak mi to pivo zachutnalo... Měla jsem aspoň jisté, že mě to na dvě hodiny zabaví.

Zatočila jsem doprava a doufala, že tu hospodu najdu brzo. Našla, díky bohu. Sedla jsem si k baru a objednala si pivo. A nebylo jediné...

Tenkrát jsem se poprvé opila. Nechtějte po mně počet piv, protože ho vážně netuším. Celkově si toho moc nepamatuji. Jen jakousi osobu, která se ke mně na chvíli přidala a pak mě odvedla kdo ví kam...

Rychle jsem otevřela oči a posadila se. Ležela jsem v něčí posteli, na sobě pánské triko. A sakra! Co jsem to udělala? Hlava mě bolela tak moc, až jsem se bála, že se mi rozskočí na všechny strany. Sykla jsem, prudké pohyby nebyly ty nejlepší.

Až když jsem se pomalu dostala z postele jsem zjistila, že na sobě mám spodní prádlo a já si oddychla. Pokoj byl luxusní, draze zařízen. Až po nějaké chvíli mi došlo, že je to zřejmě hotelový pokoj.

Bože, kde to jsem?

Co nejrychleji jsem začala hledat kalhoty, jakékoliv, hlavně ať nějaké mám. Moje rychlost však nebyla zas tak rychlá. Nikdy jsem se neopila, nevěděla jsem, jaké to je... A teď tohle... V ten moment jsem si slibovala, že se nikdy neopiji...

Byla jsem v koncích, protože jsem nemohla najít žádné kalhoty, nic, co bych si mohla dát na nohy. K tomu všemu jsem přišla na to, že nemám ani boty.

Sedla jsem si do jednoho křesílka, které tu bylo v rohu pokoje, zaklonila hlavu, zavřela oči a vydechla, když v tom se ozval tolik známý hlas.

„Nehledáš náhodou tohle?“