Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Devil or angel - 4. kapitola

23.09.2009 (11:15) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4542×

4. kapitola

Forks, pohled Belly

O vteřinu později jsem byla nohama zase na zemi.

Otevřela jsem oči a porozhlédla se kolem sebe. Všude bylo zeleno, jak jsem byla zvyklá.

Pousmála jsem se.

„Ty brýle si nedávej, bude to až moc nápadné,“ řekla jsem Danovi, který si z bundy vyndal sluneční brýle. Schoval je zpátky do kapsy a vyšli jsme.

Vím, kde jsme byli. Kousek od hřbitova. Dan se na mě povzbudivě podíval. Snažila jsem se usmát, ale vyšla z toho podivná grimasa.

Sklonila jsem hlavu a nechala, aby mi černé vlasy spadly do tváře. Nikdo mi tak nemohl do ni vidět a poznat mě.

Přeci by to bylo jen divné, kdybych se objevila na svém pohřbu.

Potichu jsme prošli bránou.

Můj pohřeb nešel přehlédnout.

Byla tu snad polovina města. Farář mluvil potichu, ale i tak jste ho mohli zřetelně slyšet, protože tu vládlo ticho. Tedy až na vzlyky.

Stoupli jsme si kus od nich a tiše je pozorovali.

Úplně vepředu stál Charlie, máma, Phil a Jacob.

Máma s tátou vypadali hrozně. Byli ještě víc bledí, unavení, smutní. Oba měli rudé oči, stejně jako Jacob. Jak ráda bych je všechny objala.

V houfu jsem viděla i své minulé spolužáky.

Angela byla oblečená v krásných černých šatech. Oči měla rudé a tiše plakala. Všem jsem způsobila bolest a to jen kvůli tomu, že se andělé spletli.

Andělé jsou svině.

Vedle Angely stál Ben, který ji objímal kolem pasu. Měl černý oblek a ve tváři smutek. Podobně jako Mike a Jessica. Nemohla jsem se na to moc dlouho dívat a tak jsem se otočila a utekla.

Sama jsem nevěděla, kam utíkám, ale bylo to pryč ze hřbitova. Konečně jsem se zastavila a opřela se o strom.

Zhluboka jsem dýchala a snažila si urovnat myšlenky.

Dan se najednou objevil vedle mě.

„Fuj… ne…nelekej mě takhle, j-jo?“ vykoktala jsem ze sebe a utřela si slzy, které se najednou objevily na mých tvářích.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se a já přikývla. „Promiň, nechtěl jsem tě vylekat… Půjdeme domů?“

„Tady jsem doma,“ zamumlala jsem a koukla se kolem sebe.

„Je mi to líto, Bells,“ zašeptal Dan a objal mě.

„Jsem v pořádku… Můžu se kouknout ještě na jedno místo?“ zeptala jsem se a on přikývl. „Chyť se mě,“ pobídla jsem ho a nastavila mu rámě.

Vysvětlil mi, jak se přemisťují více lidí najednou a tak jsem měla možnost tu poprvé vyzkoušet. Luskla jsem a objevila se před domem, který byl mým domovem.

Pousmála jsem se a vyšla k němu.

Dan šel za mnou.

Luskla jsem a hlavní dveře se otevřely.

Vešla jsem do domu. Nic se tu nezměnilo za těch pár dní. Jen tu byl velký nepořádek. Vyběhla jsem do svého pokoje. Byl ve stejném stavu, jako když jsem tu byla naposled.

Opatrně jsem našlapovala, jako bych se bála, že prkna na zemi jsou kdoví jak stará. Dan zůstal stát u futer dveří a prohlížel si pokoj.

Lehce jsem se dotýkala své postele, svého nočního stolku, svých věcí… Charlie s mámou teď musí trpět.

Měla bych jim nějak dát vědět, že je miluji a nikdy nepřestanu. Vyndala jsem z police jedno fotoalbum a otevřela je tam, kde jsem měla fotky rodičů. Popadla jsem propisku.

„Bello, neměla by jsi to dělat,“ ozval se Dan, ale já ho ignorovala.

Nahoru nad fotky jsem napsala co nejhezčím písmem – Mám ty nejlepší rodiče, které jsem si mohla přát. Uklidila jsem propisku a koukla se na svůj výtvor.

Pak jsem položila fotoalbum na jasně viditelné místo, aby si ho Charlie mohl všimnout.

„Musím jim dát vědět, jak moc si jich vážím a jak moc je miluji,“ otočila jsem se na Dana, ale ten ze zájmem pozoroval podlahu.

„Dane? Vnímáš?“ zeptala jsem se opatrně.

„Co jsi schovávala pod to uvolněné prkno?“ odpověděl mi otázkou a kývl k podlaze. Měla jsem lepší sluch i zrak než člověk, takže jsem si toho taky všimla.

„Nikdy nic,“ zavrtěla jsem hlavou. „Tedy pokud jsi dobře pamatuji,“ dodala jsem a klekla si.

Opatrně jsem začala vyndávat prkno z podlahy. Chvíli jsem s ní zápasila, nakonec se mi to však podařilo.

A já jsem zalapala po dech a spadla na zadek.

Nemohla jsem tomu uvěřit.

To není možné.

Já spím, jen sním.

Znovu jsem se rozbrečela.

„Bells… Co se děje?“ uslyšela jsem vedle sebe a já kývla k místu, kde ještě před chvílí bylo prkno. Chvíli se díval na fotky.

„To je Edward?“ zeptal se.

„Jak…jak…o n-něm víš?“ vykoktala jsem a koukla se do jeho očí.

„Je zmíněný ve tvé kartě… Opustil tě, že?“

Jen jsem přikývla.

„Tohle nebyl dobrý nápad… Pojď Bello, vrátíme se do New Yorku,“ zašeptal a objal mě kolem ramen. Znovu jsem přikývla a stoupla na nohy.

„Počkej… Tohle si vezmu sebou,“ řekla jsem a vzala fotky a ostatní věci do ruky. „Nemáš papír?“ zeptala jsem se Dana.

Zavrtěl hlavou, ale porozhlédl se kolem sebe. Podal mi papír z mého stolu i propisku.

Neměla jsem sice tušení, kdo to jsem dal, ale teď měl příležitost to vyzvednout, protože jsem vlastně mrtvá, že.

Ať se nemusí namáhat, tak mu napíšu pár slov. Sedla jsem si na postel a začala psát.

Hodně jsem se snažila, aby se písmo nepodobalo tomu mému a myslím, že se mi to i docela povedlo.

Nikdy tady nenajdeš to, proč jsi tu.

Nebuď smutný, protože jsi to ty, kdo to jsem schoval. Vím to.

A teď ti dám několik rad.

Nehledej obsah a ani jeho majitele – pamatuj, nikdy by jsi mě nenašel.

Poklad jsem si odnesl sebou a nikdo ho nespatříš.

Zavinil jsi to sám, víš to. Neobviňuj druhé, protože jen ty jsi viníkem.

Jestli si toto uvědomíš, nikdy se nepotkáme.

S. P. I. S.

Dopsala jsem a znovu si dopis přečetla.

„SPIS?“ udivil se Dan.

„Služebník pekla. Isabella Swanová,“ vysvětlila jsem, dopis jsem přehnula a vložila na místo fotografií.

Fotky a CD jsem schovala do kapsy vesty a prkno jsem dala zpátky na své místo.

„Můžeme?“ zeptala jsem se Dana.

Přikývl a naráz jsme luskli.

New Yorku, opět pohled Belly

Objevili jsme se v obývacím pokoji.

„Bello?“ oslovil mě Dan, když jsem zamířila do svého pokoje. Otočila jsem se a okoukla na něj. „V pohodě?“

„Jsem ok,“ ujistila jsem ho a šla do svého pokoje. Tam jsem se převlékla, sundala paruku a rozpustila své vlasy. Z kapsy vesty jsem vyndala fotky a CD a chvíli se na mě tupě dívala.

Sedla jsem si na postel do tureckého sedu a vzala do ruky první fotografii. Byl na ní Edward. Jen on. Pamatuji si, kdy jsem to vyfotila. Byla to úplně první fotka, kterou jsem vyfotila mým novým foťákem. Tenkrát jsem byla bez starostí, šťastná s Edwardem.

Jak moc se všechno změnilo. Prohlédla jsem si další a další. Všimla jsem si, že na každé byl aspoň malým kouskem on. Nevím, jak dlouho jsem tam takhle seděla a stále dokola si prohlížela fotky.

Vyrušil mě až Dan. Lehce zaklepal a vešel do pokoje.

„Ve středu máme práci, tak se těž. Nebude to nic těžkého… Hříšníci pojedou vlakem. Našim úkolem bude je dát do posledního vagonu, vlak na chvíli ovládnout a poslední vagon odpojit od vlaku,“ oznámil mi a já přikývla.

„Už teď se těším,“ usmála jsem se a brácha mi úsměv oplatil.

Schovala jsem fotky do nočního stolku a vydala se za ním do obývacího pokoje.

Přeci nebudu sama sedět v pokoji, když mám tak skvělého bráchu, no ne?

Tak co, líbila se kapitola?

Děkuji za komentáře!

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Devil or angel - 4. kapitola: